Vzpomínky na 44. LFŠ: Legendy, objevy a rozpálené publikum

Po 43. ročníku Filmovky, během něhož mě ze všeho nejvíc zajímala videoherní sekce Press Start (psala jsem o ní zde), se na LFŠ 2018 objevilo lákadlo v podobě retrospektivy mého oblíbeného režiséra Andrzeje Jakimowského. Ale Filmovka toho nabídla pochopitelně mnohem víc, což zachycují fotografie Jiřího Volejníka, které jsem si dovolila opatřit krátkými (někdy i delšími) komentáři.

Herečce Ivě Janžurové se dostalo na LFŠ pocty v podobě Výroční ceny Asociace českých filmových klubů. Klubaři se slovy programové ředitelky Ivy Hejlíčkové rozhodli vzdát jí hold „za více než půlstoletí neuvěřitelně mnohotvárné herecké práce, která v českém kontextu jen stěží najde obdobu.“ Během masterclass v RESPEKT stanu prozradila, jaké byly její  filmové začátky (včetně trablů se zuby), přiblížila spolupráci s Karlem Kachyňou i důvod, proč se neobjevila v Noci nevěsty, a  diváci se dozvěděli také několik zajímavostí z období, kdy tato populární herečka měla zákaz.

Polský scenárista a režisér Andrzej Jakimowski přijel se svou manželkou a spolupracovnicí, scénografkou Ewou Jakimowskou. Na festival přivezl svůj nový film Tenkrát v listopadu (Pewnego razu w listopadzie), který měli možnost vidět také diváci 20. ročníku festivalu Kino na Hranici. Při té příležitosti jsem k filmu poznamenala: „Svůj nejnovější počin původně zamýšlel jako dokument o Pochodu nezávislosti, nacionalistické demonstraci, která se konala ve Varšavě 11. listopadu 2013 a účastnily se jí desítky tisíc lidí. Nakonec se Jakimowski rozhodl autentické záběry z demonstrace zakomponovat do hraného filmu. Je to poněkud problematický postup, který mohl dopadnout špatně. Naštěstí film s jednoduchým příběhem o nekonečném putování nemocné, nezaměstnané matky, jejího syna a věrného psa (ten má ve filmu velmi podstatnou roli) od nejistoty k nejistotě drží pohromadě a je silnou výpovědí o stavu současného Polska.“

Kromě tohoto filmu byly k vidění také předchozí snímky Jakimowského: Přimhuř oči (Zmruż oczy, 2003), Fígle (Sztuczki, 2007, viz článek na 25fps) a koprodukční Imagine (2012, viz článek na 25fps). Během masterclass prozradil, jakým způsobem pracuje s herci, například jak mírnil expresivitu Zbigniewa Zamachowského, kterou má tato hvězda polských filmů zažitou z ostatních produkcí. Pozoruhodné je také Jakimowského zapojení improvizovaných scén (nebo přesněji těch, kdy herci neví, že stále běží kamera) do celku, z něhož nevyčnívají. Naopak, nejsou od inscenovaných scén rozpoznatelné.

Ovšem nejočekávanějším festivalovým hostem a hlavní hvězdou Filmovky byl Mike Leigh, jenž uvedl svou tvorbu od celovečerního filmového debutu Tísnivé okamžiky (Bleak Moments, 1971) přes oceňované Tajnosti a lži (Secrets and Lies, 1996) a Vera Drake (2004) až po film Mr. Turner (2014), za nějž představitel titulní role Timothy Spall získal několik cen včetně té z festivalu v Cannes.

Během své masterclass mimo jiné prozradil: „Do sedmnácti letech jsem neviděl film, který by nebyl v angličtině. Pak jsem odjel do Londýna a jako první jsem do kina zašel na Sedmou pečeť od Bergmana. Byl jsem úplně unesen.“1

Jedním z objevů letošní Filmovky byla (nejen pro mě) tvorba Rolanda Klicka, jehož filmografie vykazuje žánrově rozmanité a svérázné filmy. Jeho Škytavku (Schluckauf, 1992) jsem si osobně vyhodnotila jako nejvtipnější biják Filmovky, bohužel se smutným osudem. Film se nedostal do širší distribuce a jedná se tak o pozapomenutý klenot. Přitom sledovat, jak se bude vyvíjet příběh uťápnuté Gertie, která se vetře do berlínského bytu rozmařilé Chantal, je neskutečná zábava a snímek funguje skvěle i dnes. Na opačném konci co do kvality stojí zakázkový film S láskou k vlasti nejdál dojdeš (Lieb Vaterland magst ruhig sein, 1976) podle Johannese Maria Simmela. Silnými filmy jsou naopak Supermarket (1974) zachycující útěk mladistvého delikventa Williho před autoritami, jenž vede ulicemi a všemi společenskými kruhy Hamburku, a Mrtvý bod (Deadlock, 1970), western, ke kterému Klick čerpal inspiraci třeba z filmu Mzda strachu (1953)2 a naopak tímto svým syrovým a atmosférickým filmem inspiroval Tarantina, Spielberga a další tvůrce.

Během masterclass se řeč stočila pochopitelně i na spolupráci s Dennisem Hopperem, jehož závislost málem pohřbila Klickův film White Star (1983). Zahrnovala také ukázky z jeho filmů, např. krátkometrážního Ludwiga (1964).

Hudbychtiví diváci mohli zajít na „recitál pro náročné“ svérázného písničkáře Záviše, který pořádně rozdivočil posluchače v divadelním stanu.

Projekci kultovní Rocky Horror Picture Show (1975) uvedlo mimozemské duo a nadšené roztančené publikum vytvořilo v sálu neskutečnou atmosféru. Kdo se nevešel, nemusel smutnit zas tak moc, protože sportovní hala nabídla jiný poklad: nedoceněnou středoškolskou 90s vyvražďovačku Vrah zůstal po škole (Detention, 2011). Neskutečně zábavný mindfuck!

Na světovou premiéru Jana Palacha, která následovala po zakončení, se před kinem Hvězda podle očekávání stály fronty. filmu, před nímž byl promítnut unikátní, avšak ve chvílích dlouhých záběrů rokujících politiků značně úmorný materiál s názvem Zmatek (1968-1990), zachycující dění roku 1968. Sedláčkův Jan Palach naštěstí nesklouzl k patosu ani samoúčelnosti. Po „těžké“ projekci si diváci mohli dát něco odlehčenějšího třeba v podobě projekce Pomády spojené s karaoke. To bylo spíš rozpačité, ale zábavnost filmu byla dostatečná.

44. Filmovka byla dusná a rozpálená (což mělo ten blahý efekt, že jsem poprvé navštívila místní aquapark), plná inspirativních setkání, znovu viděných kultovních filmů i nečekaných objevů. Ve velké zkratce: Povedená LFŠ.

THE END