Upřímná terapie s kamerou v ruce

Minulý týden měl díky společnosti Artcam do českých kin vstoupit oceňovaný a hojně diskutovaný dokumentární film Pro Samu (For Sama, 2019), který je sugestivní osobní výpovědí syrské novinářky Waad Al-Khateab o (ne)možnosti běžného rodinného života v diktátorském režimu a v zemi zmítané strachem a nejistotou vlastní existence v době války. Premiérově měl být snímek uveden na festivalu Jeden svět, ten se však musel kvůli novým vládním opatřením neočekávaně přerušit. Organizátoři festivalu se tak rozhodli filmy z programu odpromítat online na VOD portálu dafilms.cz. Pro Samu tam můžete zhlédnout do 22. března.

Hlavní devízou filmu je v recenzích mnohokrát skloňovaná autenticita, respektive její dojem, který primárně vychází z konceptu snímku jako osobního videodeníku syrské matky – Waad Al-Khateab, která si vše točila sama. Finalizovat dílo jí pomohl Edward Watts, který mu dodal komplexitu a filmovost. Velmi osobní, emocionální linka je akcentována už v prologu, kde divák vidí fotografie filmařky a detailní záběr na její malou dceru Samu. Posléze je in medias res vtažen do děje a prakticky ihned je ztotožněn se situací, ve které se protagonistka-filmařka nachází. Patrová budova, střelba, vířící se prach, dítě a kamera v náručí. Situací, která je hrozivá a která se v různých malých obměnách pravidelně opakuje.

Autenticita je značně docilována syrovými obrazy z roztřesené kamery, která přílišně nehledí na kompozice či ostrost, ale spíše usiluje o zachycení okamžiku tady a teď. Kamera splývá s tělem filmařky při každém jejím pohybu. V jiných záběrech pak třeba nemá Al-Khateab problém jednoduše otočit kameru sama na sebe a něco divákům sdělovat. Tento až youtuberský postup (známý i ze sociálních sítí) dojem autenticity ještě znásobuje, obdobně jako občasně užitá videa a fotografie z mobilu, která zvyšují důvěryhodnost zvoleného dokumentárního hlasu.

Na věrohodnosti výpovědi má významný podíl i zvuková skladba. Kromě reálných ruchů z daných míst film komentářem doprovází sama autorka. Otevřeně se zpovídá ze svých pocitů, uvádí některé výjevy do kontextu, obhajuje své postoje, nebo svým způsobem upozorňuje na akt natáčení. Dalo by se namítnout, že hudební složka, nemálo využívající posmutnělých klavírních melodií, tlačí na divákovy emoce, avšak při opravdu emocionálně vyhrocených scénách (kromě úplného závěru) žádná hudba nezní. Obviňovat tvůrce z kalkulu tak není na místě.

Díky promyšlenému střihu a zřejmě silnému režijnímu vkladu britského televizního dokumentaristy Edwarda Wattse mají protagonistkou pořízené amatérské záběry čitelnou strukturu, dramatický oblouk a celkově působí velmi kompaktně. Navíc jak četná festivalová uvedení a ocenění, včetně nominace na Oscara dotvrzují, jejich snímek funguje napříč kontinenty.

Pro Samu není přehnaně emocionálním svědectvím o hrůzách války. Autorka od diváka nepožaduje lítostivé slzy. Její film spíše působí jako osobní terapie, skrze níž se svěřuje o svých pochybnostech, jako například zda udělala správně, že přivedla dítě zrovna na takový svět a do takové země. Explicitně také vyřkne, že důvod, proč ten film točí, je, aby všechny ty hrůzy dostály alespoň nějakého smyslu (přičemž v obraze vidíme zakrvácené dítě koukající do kamery). Mám dojem, že oproti jiným syrským filmům (nebo lépe řečeno filmům s touto tematikou), které na sebe v poslední době upoutaly pozornost (např. Rádio Kobání, Poslední v Aleppu, Kyberdžihád, Plavba) a jež byly v Česku uvedeny právě Jedním světem, má Pro Samu jednoduše navíc jednu upřímnou matku se strachem o své dítě, pro které ten film točí.

Pokud má v dokumentárním filmu obecně něco smysl, není to snaha o rádoby objektivitu formou grafů, statistik či výpovědí mluvicích hlav, ale přímost a subjektivní náhled na svět prezentovaný skrze film.