Naše tradiční hovory z Berlína (část 1.)

KOMENTÁŘ Jany Bébarové a Marka Čermáka nad programem 70. ročníku Berlinale (20. 2. – 1. 3. 2020)

JANA BÉBAROVÁ: Máme za sebou čtyři festivalové dny a z dvanácti filmů, které jsem během té doby stihla vidět, ve mně zatím největší stopu zanechala soutěžní First Cow americké režisérky Kelly Reichardt. Zaháčkovala si mě už úvodní citací z básně Williama Blakea „Ptáci budují hnízda, pavouci pavučiny a lidé přátelství,“ jež udala tón následujících momentů. Reichardt nás zavedla do Ameriky 19. století, doby, kdy se divočina severozápadu hemží lovci kožešin, jimž zpovzdálí sekundují naši filmoví protagonisté – dva outsideři, kteří si žijí svoji alternativní verzi amerického snu. V nespoutané lesnaté krajině dnešního Oregonu rozjíždí pracovitý kulinář Cookie a jeho „motivační kouč“ King Lu improvizovanou pekárnu, která si rychle získává dychtivé zákazníky mezi místními usedlíky. Vydělané peníze si muži šetří pro budoucí profesionální byznys, dokud se ovšem navenek neproflákne pokoutnost jejich konání spočívající v tajném dojení jediné (a první) oregonské krávy, kterou si z Evropy nechal dovézt místní pohlavár, a v následné kauzalitě dění se z nich nestanou psanci.

Že to s muži nedopadne dobře, nám ostatně komunikuje úvodní predestinační scéna ze současnosti, v níž mladá žena při venčení psa v lese náhodou narazí na kus lebky trčící z hlíny, načež ze země vyhrabe dva vedle sebe položené skeletony. I když je nám tímto signalizováno, k jakému vyústění bude asi film směřovat, nijak to neubírá na jeho působivosti. Věrna svému minimalistickému, oddramatizovanému stylu vyprávění Kelly Reichardt opět zhmotňuje svou vizi americké reality – mikropříběhů obyčejných, malých lidí z rurální krajiny zapadákovů (v tomto jí ostatně konvenoval narativní koncept románové předlohy Jonathana Raymonda Half-Life, ze které scénář First Cow částečně vychází). Pomalé, až rozvleklé tempo režisérčiných filmů, které vyžadují trpělivého a empatického diváka, není nahodilé. Příhodně souzní s liknavým životním rytmem jejích hrdinů žijících na společenském i geografickém okraji – tam, kde se čas jednoduše zastavil a dny neměnně plynou.

First Cow je antitezí akcí nabitých westernů o heroických pistolnících z Divokého západu, jehož romantický obraz se režisérka snaží demýtizovat – podobně jako ve svém starším revizionistickém westernu z Oregonu, Meek‘s Cutoff (2010). Kelly Reichardt principiálně odmítá velké dějinné příběhy zachycené v epicky pojatých, samoúčelně líbivých scenériích. S kameramanem Christopherem Blauveltem naopak volí „špinavé“, zrnité obrazy filmové suroviny, navíc zarámované v archaickém formátu 4:3, který doslova zúžuje diváckou pozornost na blízký vztah našich protagonistů. Minimalistická je i herecká akce – John Magaro a Orion Lee oživují režisérčiny typicky málomluvné postavy niterným projevem, jenž je v souladu se subtilním humorem (viz seznamovací repliky protagonistů: „Na Indiána mluvíš dobře anglicky. – Já nejsem Indián, ale Číňan.“). Když si to teď sama pro sebe rekapituluju, tak v té jisté cyničnosti, revizionistickém, nedramatickém impresivním pojetí atmosférického příběhu o oddaném přátelství, který je prostoupený tušením smrti, a v neposlední řadě i díky odkazu na dílo Williama Blakea mi First Cow vlastně připomíná Jarmuschova Mrtvého muže.

MAREK ČERMÁK: Na Mrtvého muže jsem taky myslel celou projekci! A tím pomalým tempem mi to zase spíš připomínalo film Zama od Lucrecie Martel. Z First Cow asi nejsem tolik nadšený jako ty, ale je úplně pravda, že v zatím docela slabé soutěži to rozhodně patří k lepším titulům. Dost oceňuju, že jde o snímek s naprosto jasně danou koncepcí, kterou udrží po celou dobu. Na můj vkus se ale dramaturgicky oddaluje konec, s čímž tu má problém zatím většina filmů, nepřijde ti? Korunu tomu nasadilo asi šest různých konců Petzoldovy Undine... Ostatně u First Cow jsem se několikrát přichytil u toho, jak už jen čekám na okamžik, kdy se hlavní hrdinové dostanou do pozice koster, které vidíme v úvodní scéně. Naštěstí i v tomhle umí film mírně překvapit a potěšit.

JB: …což se teda rozhodně nepovedlo Philippovi Garrelovi, u jehož soutěžního filmu jsme oba trpěli jako psi. :) Jeho režie je naprostým opakem preciznosti Kelly Reichardt. Garrelova s prominutím naprosto dutá černobílá pseudo-romance Le Sel des larmes (The Salt of Tears) působí jako nevydařené klauzurní cvičení nabubřelého studenta režie z prvního ročníku, který měl naneštěstí prostředky na to, aby desetiminutový film natáhl do celovečerního formátu. Studenta, který vzhledem ke svým životním nezkušenostem a absenci nadhledu nemá, co by světu sdělil, a tak si volí jediné téma, o kterém si myslí, že něco ví (partnerské vztahy), ale ukáže leda to, že o nich neví nic, protože žádný určující moment v partnerství prožít nestihl, případně (jako evidentně Garrel) s tímto světem mladých a neklidných zamilovaných už dávno ztratil kontakt.

Garrel postavy uvádí na scénu, jako když mechanicky táhne náhodnou figurkou na šachovnici a na nejistotu svého konání ještě poukazuje tím, že jejich činy popisuje redundantním komentářem vypravěče. Nerozumíme důvodům a motivacím vzájemné interakce, které bezkrevné loutky na plátně s prkenností sobě vlastní předvádí. Navzdory jeho nulovému charismatu padají záletnickému studentíkovi Lucovi jedna po druhé k nohám tři dívky, které režisér trapně staví do omezené ploché roviny hloupých a hysterických naivek, a aby toho nebylo málo, tak je do očí bijícím a značně iritujícím způsobem samoúčelně objektivizuje (nahá Geneviève sprchující se v otevřeném okně, čůrající Betsy v rozvalených dveřích na záchod). 100 minut se pocitově vleklo jako tři hodiny, a touha neztrácet svůj čas s naprázdno tlachající slátaninou hodně pokoušela mé vnitřní nastavení neodcházet z kina před koncem filmu.

MČ: Zase musím úplně souhlasit, celou dobu jsem si říkal, že je to jak stominutové cvičení à la „chlapec potká dívku“, ale se zpracováním tématu od dospívajícího kluka. Už opravdu dlouho jsem nezažil tak nesympatického protagonistu, jehož konání jde navíc úplně proti tomu, jakým způsobem se Berlinale snaží genderově prezentovat. Jak pokračoval děj dál a Luc zažíval další a další milostné eskapády, publikum se začínalo posmívat už téměř každé replice. A ty „dovysvětlující“ voiceovery! Škoda, opravdu by mě zajímalo, čím si Garrel zasloužil uvedení tohohle „cvičení“ v hlavní soutěži. A mimochodem – jak sám říkal během rozhovoru – původ opravdu vychází ze školního cvičení, které realizoval se svými studenty.

JB: No tak to cvičení bych vážně nechtěla vidět! :) Každopádně zvládnout sedět v kině u Garrelova filmu byla vlastně obdobná soutěž trpělivosti „kdo déle vydrží“ jako ta z filmu One of These Days (sekce Panorama) německého režiséra Bastiana Günthera. Ten má zkušenosti z velkých festivalů už díky debutu Autopiloten uvedeném před třinácti lety právě na Berlinale a na Sundance soutěžil jeho následující snímek Houston (2013) odehrávající se – jak název napovídá – v Texasu, kam nás zavádí i ve svém posledním režijním počinu. Obdobně jako Wim Wenders reflektuje všímavou pozorovatelskou optikou cizince americký zapadákov (v expozici nám místo děje představuje nápaditou procházkou ulic prostřednictvím Google Earth) a „fenomény“ s ním spjaté. Takovým je ve filmu bizarní, typicky americký contest, který v jedné jižanské díře každoročně organizuje místní autosalon – s vidinou vítězství nablýskaného modrého trucku láká místní obyvatele do účasti v soutěži „kdo dřív vydrží držet ruku na tomto autě, ten ho vyhrává“. Spouští tím několikadenní maraton, který je testem psychické odolnosti soutěžících různých pohlaví, ras a věkových kategorií. Přirozeně jde o lidi z dělnické třídy, pro něž je výhra v soutěži vidinou lepší budoucnosti, a proto ji někteří berou až smrtelně vážně. Ústřední situace iniciuje dobrou psychologickou sondu do mentality zúčastněných a nabízí prostor pro charakterovou studii. Ukazuje se například, že mladší a navenek drsní muži nevydrží tolik, co starší ženy s viditelně horší fyzickou konstitucí, ale lepší psychickou odolností (holt si toho v životě evidentně víc vytrpěly).

Günther ve filmu pracuje s atmosférou dusna na horkém Jihu, které střídají přívaly prudkého deště – tak jako se vyhrocují emoce mezi soutěžícími, kteří jsou navzdory vzájemným antipatiím nuceni sdílet stejný časoprostor. Postupně vzrůstající napětí graduje ve vyhrocenou dramatickou akci, jejíž břitký společensko-kritický tón je bohužel rozmělněn následujícím zbytečným rozvleklým doslovem. Ten retrospektivně ukazuje momenty, které soutěži předcházely a přibližují charakter jednoho ze soutěžících, jenž film celou dobu pošťuchoval do popředí jako toho, s kým bychom měli sympatizovat a emocionálně se na něj napojit. Zhruba dvacetiminutové nudné post scriptum je ale dosti kontraproduktivní a k velké škodě utlumí diváckou katarzi.

MČ: Takže něco jako těch x konců u zmiňované Petzoldovy Undine… Ostatně, co na ni říkáš? Vím, že k jeho minulému filmu Transit jsme zastávali odlišné stanovisko (tobě se líbil, mně moc ne). K Undine jsem o něco shovívavější, protože se mi docela líbila civilnost základní situace – rozchod a následné setkání s osudovou láskou navíc Petzold ozvláštňuje drobnými magickými okamžiky, které sice film oživují, ale jejich výskyt a logika je bohužel čistě náhodná (asi tak, jak se nápady objevovaly během psaní či natáčení). Docela dlouho jsem film bral jako „příběh o lásce“ (zhruba stejně jako First Cow a „příběh o přátelství“), ale takový štít taky nevydržel dlouho a zhruba v polovině se film ztratí sám v sobě, rozsype a do konce se už – ani přes velkou snahu – znovu neposkládá. Jeho šest konců na mě sice působilo otravně, ale ne nahodile (jako například ve filmu High Ground, jehož závěr jako kdyby psal Jára Cimrman).

JB: Pojmenoval jsi to naprosto přesně – kauzalita událostí je v Undine natolik nahodilá, že postrádá smysluplného konceptu a ten film se Petzoldovi neskutečně sype pod rukama. Hodně jsem nad tím kroutila hlavou. Po Tranzitu, který byl chytře promyšlený od začátku do konce, je to pro mě velké zklamání.

Oproti tomu mi příjemný eskapistický žánrový prožitek poskytnul jihokorejský thriller s prvky heist a hitman filmů Sa-nyang-eui-si-gan (Time to Hunt) uvedený v sekci Berlinale Special. Příběh z blízké budoucnosti vypráví o čtveřici přátel v čele s Jun-seokem, jenž se po třech letech vrací z vězení a naráží na krutou realitu dopadu finanční krize, která zasáhla jeho zemi. Vybydlené čtvrtě velkoměsta připomínají postapokalyptické město duchů, z něhož ti, co přežili, buď dávno uprchli pryč, nebo nyní živoří na ulici. Anebo se k živoření neodvratně blíží a váhají nad útěkem jako naši protagonisté, kteří se uchýlí k loupeži kasina patřícího místním mafiánům (ti jako jediní z finanční krize profitují). Dle konvencí heist filmu přichází po realizaci (ne zcela vydařené) loupeže fáze vypořádání se s jejími důsledky, která se ve filmu příznačně nazvaném Time to Hunt stává prostředkem k žánrovému přemostění k hitman filmu. Čtveřice přátel je pronásledována psychopatickým nájemným zabijákem, kterému, jak se ukáže, nejde tolik o navrácení lupu, jako o hon samotný. Mladíci jsou pro něj lákavou kořistí, kterou loví čistě pro zábavu a hraje s nimi šílenou hru na zákeřnou kočku a vystrašené, leč statečné myšky.

Time to Hunt je zběsilou jízdou těžící z precizně budované atmosféry a pozvolna gradujícího napětí plynoucího z neustálého střídání rozsahu vědění narace a balancování mezi momenty, kdy zrovna víme nebo nevíme více než postavy. Město je zahalené pod rouškou tmy a mlhy, jež se táhne z přístaviště a rozptyluje světla lamp v liduprázdných ulicích a obdobně zlověstně působících rozlehlých interiérových labyrintech. Dost mi to evokovalo silnou atmosféru klasických amerických noirů přelomu 40. a 50. let, ve kterých jeden z nejlepších kameramanů té doby – John Alton – doslova maloval světlem (a přesně tak i nazval svou kameramanskou učebnici Painting with Light).

Někdo by filmu mohl snadno vyčítat nahodilost toho, že „nikdo nikde není, když přijde na honičky a přestřelky“. Ovšem ten, kdo na takto nastavenou hru přistoupí (stejně jako postavy uvnitř příběhu), se tím nebude nijak trápit a bude napjatý i ve scénách, kdy se dá tušit, co bude následovat. Přesně jako chladnokrevný sociopat stojící za dveřmi nechává čekat své oběti na to, až udeří, nechává v očekávání i režisér své diváky. Obdobně by někdo mohl filmu vyčítat pateticky znějící finální voiceover a občasný emotivní hudební podkres některých scén – s ohledem na žánrový koncept jej však lze vnímat jako přirozenou součást filmového světa, neboť jde v intencích vyhrocených emocí k smrti vyděšených kluků, kteří si prožívají infarktové situace v boji o holý život.

MČ: Já bych z těch lepších mimosoutěžních filmů jmenoval Persian Lessons od Vadima Perelmana, v nichž jde o příběh mladého židovského muže, který je pro své přežití v koncentračním táboře nucený předstírat původ z blízkého východu a po večerech doučovat nacistického důstojníka perštinu – kterou ale neovládá a musí tak vytvářet kompletně nový jazyk. Celý snímek je opravdu čistý mainstream, na který se ale dobře dívá hlavně díky herectví Larse Eidingera (v roli důstojníka) a díky příběhovým odbočkám zatahujícím diváky do vztahů mezi jednotlivými nacisty. Je ale škoda, že Persian Lessons velmi často zabředávají do melodramatu a k morálnímu poučování, které ve výsledku ubírají na síle celému příběhu. Jako by se Perelman bál toho, že publikum ten film bez neustálého dovysvětlování nepochopí. Jeden malý příklad za všechno: jsem si úplně jistý, že z kontextu divák pochopí, že hlavní hrdina Gilles potřebuje neustále vymýšlet nová a nová slova. Ale přece to nemusí ta postava „sama sobě“ ještě několikrát říct?

JB: Mně obdobně tak trochu zklamal v Berlíně celkem vyzdvihovaný debutový projekt Wildland (sekce Panorama) absolventky dánské filmové školy Super16, Jeanette Nordahl. Ta se obdobně jako Kelly Reichardt v soutěžní Frist Cow pokusila o netradiční pojetí bytostně maskulinního žánru. Z pozice fanynky mafiánských klasik typu Kmotr se se scénáristkou Ingeborg Topsøe rozhodla nahlédnout mafiánské drama z ženské perspektivy. A tak příběh malého rodinného klanu z maloměsta, jeho fungování a vnitřní nastavení vykreslily na půdorysu matriarchátu, jenž navíc zkoumají očima dospívající dívky Idy, které se mafiánská máma (Idina teta) Bodil ujímá. Ida se rychle zapojuje do životního rytmu tetiných tří synů, kteří s větší či menší intenzitou oidipovského komplexu poslušně fungují v jejím područí. Skrze obraz rodiny živící se nelegálními aktivitami a nekorektním vymáháním dluhů tvůrkyně různými směry rozvíjí a zkoumají téma mateřského pouta, které ve své nezdravosti může vést k radikálním činům. Ovšem tam, kde Kelly Reichardt vládne pevnou režijní rukou a s jasnou vizí vytesává komplexní svět s živými postavami, Jeanette Nordahl pouze klouže povrchu ploché zápletky, jejíž hrdinové zůstávají v poloze načrtnutých skic.

MČ: A ještě jedno zklamání na závěr naší debaty – dnes ráno měl novinářskou projekci Garroneho Pinocchio s Robertem Benignim v roli Geppetta a dokoukat jej do konce jsme nezvládli ani jeden. Pro mě šlo sice o výpravnou podívanou, která mě ale míjela od jisté chvíle úplně ve všem a přišlo mi, že výtvarníci jenom házeli Garronemu fantasmagorické nápady a on je všechny schvaloval. V momentě, kdy se Pinocchio vzdálí od svého otce a Beningi se tak na delší dobu ocitne mimo příběh, ten film ztratil jediné dobré, kvůli čemu mělo cenu ho sledovat. Navzdory tomu, že celkem hezky vypadá (zvlášť začátek je kamerově fakt hezký), musí po nějaké chvíli začít iritovat snad každého. Přiznám se, že jsem ale moc nezvládal ani italštinu, která, snad kvůli pohádkové stylizaci, ve filmu zní až předimenzovaně.

JB: Na té projekci jsi přežil asi o deset minut déle, takže nemám co dodat příteli. :) Howgh.

2. pokračování komentáře filmů z Berlína najdete zde.
3. pokračování komentáře filmů z Berlína najdete zde.