Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Naše tradiční hovory z Berlína (část 2.)

Naše tradiční hovory z Berlína (část 2.)

Naše tradiční hovory z Berlína (část 2.)

KOMENTÁŘ Jany Bébarové a Marka Čermáka nad programem 70. ročníku Berlinale (20. 2. – 1. 3. 2020)

1. část komentářů najdete zde.

JANA BÉBAROVÁ: Že se Berlinale přehouplo do druhé poloviny, se pozná snadno. V sálech začíná být nedýchatelno díky upoceným novinářům, kteří podcenili počet čistých košilí a svetrů, které si s sebou (ne)sbalili do kufru, se zvyšující se únavou a nedostatkem denního světla přímo úměrně roste jejich nerudnost a s narůstajícím počtem pro/pře-žitých snímků odumírají mozkové buňky v takové míře, že přichází čas pro nasazení medikamentů na demenci. V této počínající dezolátnosti jsem proto začátkem týdne obzvlášť ocenila pro mě očišťující psychedelickou jízdu Abela Ferrary jménem Siberia, která měla při novinářské projekci zatím největší odliv diváků.

MAREK ČERMÁK: To máš úplnou pravdu a popravdě, kdybych neseděl na místě nejdále od dveří (osudová chyba), odešel bych taky. Absolutně se mi na ten film nepodařilo napojit, tím pádem ho i pochopit a procítit. Když se mě někdo po projekci zeptal, řekl jsem, že to byl film, ve kterém byl death metal, sníh, poušť, černá magie, zombie, sex, problémy s otcem, matkou, ženou, dítětem, medvěd, satan a mluvící ryba. To je asi všechno, co o tom dokážu říct, všechno ostatní jde úplně mimo moje chápání, takže si to rád nechám vysvětlit!

JB: Že tě Siberia minula, asi znamená, že jsi normální a duševně zdravý jedinec, tvůj vesmír je v rovnováze a já ti blahopřeji. :-D Ale vážně – v mých očích je Siberia taková zhmotněná psychoterapie, nazvala bych to doslova uklízením bordelu v hlavě – prostě defragmentace myšlenek a pocitů, které si protagonista (jako vždy skvělý Willem Dafoe) jednu po druhé, tak jak asociativně přicházejí, ohmatává a otáčí z různých stran a uklízí do správných šuplíků. Abych film přiblížila těm, kdo ho neviděli – v expozici nás tvůrce zavádí do odlehlé zasněžené krajiny, kde v samotě horské chaty žije Clint (Dafoe) a vede zde jakýsi bar pro náhodné kolemjdoucí, s nimiž interaguje i navzdory tomu, že nerozumí jejich cizí řeči. – Člověk častokrát nerozumí věcem, co se kolem něj dějí, a pocitům, které (jako ti cizinci ve filmu) přicházejí, ale existuje s nimi a snaží se je pochopit a uchopit. – Což Clinta nasměruje k cestě do jeskyně (jak symbolické), kde se ve velkém začnou zhmotňovat jeho vzpomínky, traumata, sny a představy, které se snoubí v řetězec bizarních událostí a jevů. Přechody mezi zdánlivě nespojitelnými scénami-časoprostory (ze zasněžených hor do vyprahlé pouště apod.) jsou přesně tak ladně nahodilé jako asociace, které se každému z nás denně řetězí v hlavě. Někomu v menší a někomu ve vetší intenzitě. Siberia je pro mě zpřítomnělé manické myšlení, v jehož provokativnosti si přirozeně neortodoxní Ferrara může potřást rukou s Larsem von Trierem (díky přítomnosti Dafoa, temnotě vizí a fázi vyrovnávání se se ztroskotaným partnerským vztahem mi na mysl přicházel Antikrist) a v nejednoznačně interpretovatelném zachycení myšlenkově-pocitového chaosu, kde i syna může hrát (Ferrarova) dcera, zase souzní s Davidem Lynchem. Pro mě byla Siberia prvním soutěžním filmem, u jehož projekce jsem měla oči celou dobu fascinovaně přibité na plátně – asi tak jako pětice Clintových modrookých huskyů upřeně zírala na podivnosti, které se děly kolem jejich pána. No a když ke konci začal Dafoe se skupinou děvčátek tancovat do rytmu Del Shannonovy hitovky raných šedesátek „Runaway“, měla jsem chuť tam s těmi barevnými stužkami skotačit s nimi. :) Chceš se se mnou ještě bavit, Marku? :-D

MČ:Jo, ale skotačit teda nehodlám. 

Siberia (režie: Abel Ferrara)

JANA BÉBAROVÁ: Když jsme u těch nestabilních myslí, tak bych ráda vyzdvihla na Sundance oceněnou Shirley (sekce Encounters) od Josephine Decker, za níž v roli producentky mj. stojí Christine Vachon z Killer Films (a jako výkonný producent i Martin Scorsese). Do centra staví fascinující postavu americké spisovatelky Shirley Jackson, jejíž známé hororové povídky a romány filmaři nejednou přenesli na plátno či na televizní obrazovky (počínaje brilantně děsivým hororem Strašení z roku 1962 a seriálem The Hounting of Hill House od Netflixu konče). Film vzniknuvší podle stejnojmenné knihy Susan Scarf Merrel zachycuje podivínskou spisovatelku v jedné z jejích osobních/tvůrčích krizí, se kterou je neplánovaně konfrontován mladý manželský pár (Rose a Fred), v tu dobu pobývající pod jednou střechou s Shirely a jejím obdobně excentrickým manželem, vysokoškolským profesorem. Na půdorysu necelých dvou hodin sledujeme, jak se vyvíjí vztah po většinu času nesnesitelné, podrážděné Shirley a citlivé Rose (Odessa Young), vůči níž si svérázná spisovatelka nebere servítky. Přes vzájemnou počáteční averzi si však ženy k sobě nachází cestu ve sdíleném porozumění z frustrace nad sebestředným chováním jejich mužů. Většina filmu de facto stojí na charismatické Elisabeth Moss a jejím typickém výrazu „snažím-se-o-zdvořilostní-poker-face“ s cukajícími koutky úst a drobnými záškuby v obličeji, který dává tušit enormní vztek, jenž se v ní hromadí, a kterým postupně infikuje svou spiklenkyni Rose.

Shirley (režie: Josephine Decker)

JB: O fascinující figuře umělce se snažil podat svědectví i soutěžní snímek Volevo nascondermi (Hidden Away), jehož ambice široce obsáhnout životní příběh italského malíře a sochaře Antonia Ligabuea (1899-1965) selhaly na nedostatečně nosné narativní struktuře. Počáteční hektické střídání několika časových linií, od kterého se postupně upouští, je spíše kontraproduktivní a epizodický příběh o archetypálním obecním bláznovi, ve kterém svět náhodou objevil talentovaného umělce, proto kolem diváka projde bez hlubšího emocionálního zasáhu. A tak i přesto, že herec Elio Germano se svým excentrickým projevem konstantně pokouší strhávat veškerou pozornost, snímek ve výsledku naplňuje pouze informativní hodnotu o existenci jednoho naivního malíře, který nikdy nepřekročil svou škatulku outsidera.

MČ: No vidíš a tenhle film mi naopak přišel docela zajímavý, i když zcela souhlasím s problematickým způsobem vyprávění. Co bych ale ocenil, je výtvarná složka a způsob kamerového snímání, díky čemuž jsem měl pocit, že místy nahlížím do Ligabueho hlavy a vidím svět tak, jak ho spatřuje on. V tomhle třeba pro mě byla naprosto zásadní scéna, kdy se Ligabue prochází po vesnickém trhu, sleduje ruch okolo sebe, všímá si jednotlivých všedních maličkostí až ho nakonec zcela pohltí způsob, jakým se vyrábí cukrová vata. Stejně tak jeho představy o životě s partnerkou, nebo scéna, když začne zamazávat svůj největší (a nejupřímnější) obraz černou barvou, ve mně budily soucit. Ale jinak ano, první polovina filmu je z hlediska vyprávění dost zmatená a u druhé jsem měl pocit, že směřuje tak nějak do prázdna.

Todos os mortos (All the Dead Ones, režie: Caetano Gotardo a Marco Dutra)

JB: V charakterové drobnokresbě byl v mých očích úspěšnější v soutěži rovněž uvedený brazilský snímek Todos os mortos (All the Dead Ones), který výchozí žánr melodramatu obohatil o výrazný společensko-kritický tón. Režiséři Caetano Gotardo a Marco Dutra důvtipně využili historický moment (zrušení otroctví) pro výmluvný komentář k dnešnímu stavu brazilské společnosti, v níž stále přežívá rasismus a „kolonialistická vina“. Příběh ze São Paula z přelomu 19. a 20. století se většinově omezuje na prostor rodinného sídla zkrachovalé plantážnické rodiny, jíž dominuje stará nemocná matka, jejíž dcera, jeptiška Ana začíná propadat fascinaci pohanských afrických rituálů, zatímco druhá dcera, neurotická Ina, je posedlá zahrabováním všemožných věcí do hlíny na dvorku, a kromě jiného vidí všude kolem duchy zemřelých otroků. V epizodických výjevech spjatých s významnými dny v roce (Den nezávislosti, Vánoce, Nový rok, karneval), které směřují k sofistikovaně překvapivé závěrečné pointě, kterou člověk z hlavy jen tak  nevymaže, Todos os mortos komplexně vykresluje širokou paletu postav (silného ženského hereckého ansámblu), jejichž skutky a vzájemné interakce ukazují různé způsoby vyrovnávání se s minulostí, včetně problematického začleňování bývalých otroků zpět do společnosti.

MČ: U Todos os mortos se mi dost líbil úplný začátek, který mě do příběhu připoutal díky spojení šamanského/misteriózního výjevu následovaného netradičně vtipnou scénou. V první časti našich komentářů jsem zmiňoval australský film High Ground, který se tu promítal v rámci sekce Berlinale Special, jehož začátek také sliboval vyprávění spojené s tradiční kulturou střetávající se se současnou civilizací. V tomto případě nešlo o Latinskou Ameriku, ale o domorodé kmeny z australských stepí a kolonizující Brity. Hned první a dost brutální scéna náhodného střetu těchto dvou kultur, z nějž zůstane po hromadě mrtvých jeden malý chlapec a jeden muž hledající pomstu, docela slušně nastavil očekávání, které se pak více a více rozpouštělo a samotné vyústění příběhu formou zmatené přestřelky opravdu připomínal hru Járy Cimrmana, jelikož se odehrál formou à la: „Já nejsem tvá sestra, jsem tvá babička,“ – „Já nejsem tvůj strýc, jsem tvůj syn.

Favolace (Bad Tales, režie: Fabio a Damiano D’Innocenzo)

JB: Pro nepřekonatelnou existenciální úzkost a nihilismus byl pro mě emocionálně devastující film Favolace (Bad Tales) v režii italských dvojčat Fabia a Damiana D’Innocenzových, jež před dvěma lety na Berlinale zazářila filmem Země hojnosti (La terra dell’abbastanza). Favolace je znepokojujícím dramatem o mezigeneračním konfliktu, respektive o touze mladší (dětí) pomstít se té starší (rodičům) za tlak, pod jaký ji staví tím, že do ní projektuje své vlastní ambice a nesplněné sny o dokonalém životě, a navíc skrze ni ventiluje i vlastní problémy (partnerské, sousedské). Sterilní prostředí předměstí, kam je děj situován, je vykreslováno jako místo, kde není prostor pro upřímnou rodičovskou lásku a empatii, ale naopak ve zde dospívajících jedincích přiživují pocit vykořeněnosti. Všudypřítomné dusno a znepokojivý řev cikád zintenzivňuje neklidnou atmosféru hromadícího se napětí, které může kdykoliv explodovat jako ta bomba, jíž se od pohledu vzorné děti pokouší podomácku vyrobit. Ten opravdu realizovaný sebevražedný akt, k němuž se několik dospívajících hrdinů nezávisle na sobě z čiré bezradnosti nakonec uchýlí, je šokující i dojemný zároveň. Nesnesitelně dlouze oddalovaný závěrečný pohled na bezvládná těla držící se za ruce (tak dojemně, jako režiséři při focení na tiskové konferenci) diváka prostě nemůže nechat chladným. Obzvlášť, pokud se v té ztracené generaci sám najde.

A tak jsem za vyvážení často skličující a bezradné atmosféry řady soutěžních filmů vděčná známé francouzské tvůrčí dvojici Benoît Delépine a Gustave Kervern, pro něž je humor stěžejní zbraní. Jejich satirická komedie Effacer l’historique (Delete History) s nadsázkou reflektuje problematický fenomén současného světa ovládaného moderními digitálními technologiemi, které by nám měly usnadňovat život, ale de facto činí opak. Chytré telefony nám existenci paradoxně více komplikují, než zlehčují, podobně jako sociální sítě nás od sebe více oddalují, než spojují. Na absurdních situacích, jež denně prožívá trojice outsiderů ze sousedství, tvůrci reflektují, jak díky světové nadvládě internetových gigantů snadno ztrácíme soukromí, lenivíme a podléháme výhodným nákupům společností, které vykořisťují své zaměstnance (a v důsledku i spotřebitele). Humorná nadsázka filmu plyne z vědomí, že protagonisté jsou sice oběťmi okolností (kyberšikany, reklamních pastí, internetových podvodů a zneužívání dat), ale zároveň i své vlastní hlouposti.

Effacer l’historique diváka bombarduje černým humorem prostoupenými bizarními momenty (v jednom s cameo vstupem Michela Houellebecqa), které příhodně dokreslují vtipné songy režiséry adorovaného, loni zemřelého amerického písničkáře-outsidera Daniela Johnstona (motivačnější soundtrack k nástupu do nového zaměstnání, než Johnstonův sarkastický „First Day at Work“ –> dejte si <– si už nedokážu představit). Série událostí vede k setkání hrdinů s hackerem, který si říká Bůh, ale navzdory tomu, že žije „na nebi“ (ve větrné elektrárně), nemá kontrolu nad mraky – dvojsmyslná slovní hříčka clouds, zde ve významu cloudových úložišť, na kterých jsou umístěna data, jež se protagonisté urputně snaží vymazat ze světa – a proto se Marie statečně vydá do Silicon Valley s nezapomenutelnou asertivní replikou „I have my pussy in the cloud! I want my pussy back!“, která rozesměje i ty největší morouse. Jo jestli máte (jako já) problém zapamatovat si všude potřebná přístupová hesla, jistě oceníte návod francouzských vtipálků: zapište si je do mrazáku!

Effacer l’historique (Delete History, režie: Benoît Delépine a Gustave Kervern)

MČ: Effacer l’historique je skvělá v tom, že je to opravdu vtipná komedie se skvělými gagy, díky kterým se člověk i po celém dni stráveném s existenciálními dramaty rozesměje. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že celá první polovina na sebe jen kupí tyhle vtipné situace, ale nikam se neposouvá vyprávění – je to taková dlouhá expozice, z níž by klidně mohlo být několik scén vynecháno. Jakoby se autoři báli konfrontace s příběhem a nechtěli se zbavit žádného se svých nápadů.

3. pokračování komentáře filmů z Berlína najdete zde.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 252

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru