Současné umění na „bývalém“ festivalu animace

REPORT: 18. ročník Přehlídky filmové animace a současného umění PAF Olomouc (5.–8. 12. 2019, Olomouc) –  DAVID BARTOŠ –

V Olomouci ve dnech 5.–8. 12. proběhl 18. ročník Přehlídky filmové animace a současného umění (PAF) s podtitulem a leitmotivem, který protínal většinu festivalového programu – Portrét. Tradiční, dalo by se říci až archetypální umělecký námět byl v kontextu PAFu směřován mimo jiné do jeho reflexe v oblasti digitálního prostředí webu a sociálních sítí. Zvolení tohoto tématu dává v současné době smysl, neboť digitalizace a celková post-internetová doba je pro valnou část společnosti všední součást života. Zvyšuje se tak míra existence člověka v digitálním prostředí, ať už záměrná, nebo mimoděčná. Je tak logické, že i současné umění s danou situací pracuje.

Od 15. ročníku si PAF (původně “Přehlídka animovaného filmu”) název rozšířil o kontext současného umění obecně a onu původní dramaturgickou linku animovaného filmu přestal klást jako jedinou (hlavní) linii programu. V rámci letošního ročníku byla tato (ne nutně se vylučující) dualita patrná, dokonce by se dalo říci, že animovaný film byl upozaděn. Program (alespoň ten, který jsem navštívil) byl naplněn především audio-vizuálním performancemi, přednáškami, výstavami, video-přednáškami, projekcemi hraných filmů, performancemi, debatami a workshopy. Samotné animace pak nejvíce reprezentovala projekční pásma “AniPromítačka”, což je iniciativa, která si klade za cíl prezentovat animované filmy mimo tradiční prostředí kinosálů. Spojení kvalitních (nejen studentských a festivalových) filmů s prostředím knižního antikvariátů, vyhlášeného podniku Vertigo, či mezi grafikami současné výstavy v Muzeu moderního umění bylo velmi povedenou částí programu.

Výstavy výtvarného umění v rámci PAF Olomouc 2019

PAF odstartoval ve čtvrtek odpoledne, kdy se nejprve vernisážemi otevřely výstavy a následně byl celý festival oficiálně zahájen speciálně v budově Husova sboru. Festivalové výstavy tentokrát našly místo v Galerii U Mloka, kde návštěvníci mohli zhlédnout výstavu mladého kanadského umělce Kida Xantraxe, který se zabývá ve své tvorbě digitální neo-gotikou, jejíž vizualitou vytváří 3D modely humanoidních monster. V rámci výstavy byly představeny tisky těchto příšer zapuštěné v hromadách uhlí, které prý ukrývaly lávové kameny vyšší finanční hodnoty.

Další výstavu bylo možné navštívit v Galerii XY, kde se představila Lucia Sceranková s výstavou Strange Sense of Incompleteness. Výstava byla rozdělena do dvou pater, přičemž v přízemí byly zavěšeny černobílé tisky na látce zachycující otisky prstů na displejích mobilů, a zem pokrýval jemný písek (což sice podporovalo myšlenku otisku stopy, osobně mi však přišla tato metafora až moc samoúčelná). Ve sklepním prostoru Galerie XY (tzv. “Galerie XY-1”) výstavu doplňovala tříkanálová video-artová instalace.

Již tradičním výstavním prostorem byla Vitrína Deniska, která prezentovala výstavu Lucie Rosenfeldové I don´t Think I Can Be Anyone Now. Divák mohl prostřednictvím grafiky a napůl skrytého videa pozorovat grafy, které dokumentovaly fyzický stav a procesy, jenž Rosenfeldovou definovaly v době, kdy byla sama uvedena do umělého spánku v rámci nemocničního pobytu. Jednalo se o jeden z nejzajímavějších portrétů, které PAF nabídl.

Další výstava byla umístěna v 9:16pm Gallery, kterou představují reklamní obrazovky v Muzeu Moderního Umění. Zde bylo k vidění video od umělkyně LaTurbo Avedon, která mimo to měla na PAFu ještě video-prezentaci, která se zabývala avatarizací, neboť sama je avatarem.
Avatarizace je procesem vytvoření vlastního avatara – digitálního já, které kdysi bylo spojeno především s hraním her, dnes již ale funguje i jako digitálního náhrada skutečné reality.

Poslední výstavou pak byla Blink/Dream od Claudie Maté v Galerii Monitor. Poměrně vtipná videosekvence ve smyčce do nekonečna přehrávala slavné portréty mrkající do rytmu techno podkladu.

Samostatnou položkou a nejvýznamnější svým zastoupením jak v instalaci (velká výstava v Atriu Konviktu), tak projekci v kinosále, bylo pásmo videí  soutěžní sekce Jiné vize. Letošních deset finalistů vzešlo z kurátorského záměru Laury Amann, která se v doprovodném textu opírá od teoretické koncepty filosofa Édouarda Glissanta (který poskytuje člověku právo “neprůhlednosti” – schopnost přijmout to, čemu nerozumím, což jsem během festivalu měl příležitost nejednou pilovat) a meta-modernistů. Jiné vize tak reflektovaly velice odlišné přístupy nejen k celém podtitulu festivalu, vybraná videa pojil zájem o současnost. Avšak nejspíše pro mou netrpělivost jsem si v rámci zhlédnutí nevybral žádného favorita. Vítězem se nakonec stal student UMPRUM  Zbyšek Semelka s animovaným videem Advertising the Earth Radio – Stephen P. McGreevy’s VLF Cut-outs  (rozhovor na 25fps zde).

Čtvrtek a pátek na PAFu: Ve stínu Ceny Jindřicha Chalupeckého?

Cesta návštěvníka festivalem, který je nabytý mnohdy paralelně probíhajícím programem, je nutně vždy selektivní. Každý si tak s sebou odnáší trochu odlišný portrét festivalu, dle vlastních preferencí. Již zmíněné zahájení festivalu v Husově sboru slibovalo mimořádný zážitek, kterému se mi opravdu dostalo. Dvě audiovizuální performance pracovaly s již tak silným geniem loci vybraného místa. První dvojice, Lišaj a Kolouch, nabídla půlhodinový set založený na vizuálně působivých animacích Jana Šrámka (VJ Koloucha) a Lišajových monotónních basových linkách. Možná to bylo (i přes vytápění prostoru) přítomnou zimou a nebo samotnou akcí, ale daná stopáž mi příliš nesedla k audio složce, která se místy ztrácela v nudě, již účelově příležitostně rozbil podbasovaný synťák.
Druhá performance pracovala s prostorem jako s celkem, nikoliv jen frontálně. Nápis na boku lodi kostela doplňovala animace postindustriálních krajin na oltářní části, to vše ve 3D provedení, i přes rozdané brýle však k využití prostorového efektu docházelo jen zřídka. Celou scénu jemně podkreslovaly minimalistické basy vzdáleně dunícího kopáku. Jakoby se právě tyto hudební postupy staly téměř rovnocennými partnery tématu portrét – byly tak nějak všude, kam jsem si došel něco poslechnout. 

Druhý den se pro mě nesl především v roli učitelské. Společně se středoškolskými studenty jsme absolvovali komentovanou prohlídku po festivalových výstavách a následně jsme zhlédli s odborným popisem film The Wall. Velmi vydařenou projekci následně doplnil workshop v rámci herní zóny, kterou po celou dobu festivalu měli na starost studenti Brněnské FaVU. I zde patří pochvala nejen za velmi zajímavý obsah besed a diskusí v herní zóně (například na téma vytváření her, avatarů, apod.), ale za formu, která byla komunikativní napříč věkovými skupinami. 

Jedním z vrcholů festivalu PAF byl poté pro mne slavnostní ceremoniál předávání Ceny Jindřicha Chalupeckého. Za tuto spolupráci s Chalupeckého nadací se sluší PAFu zatleskat. Bylo to poprvé, kdy vyhlášení jedné z nejprestižnějších cen u nás našlo místo mimo Prahu a Brno, což symbolicky (nikoliv reálně) maže hranice uměleckého elitářského centrismu. Ceremoniál sám o sobě se dle mého vydařil, byl vtipný (skvělý Michal Pěchouček!), svižný a jak se dnes říká – friendly.
Cenu si odnesl Andreas Gajdošík a i díky jeho rozhodnutí rozdělit benefity udělené na základě odměny za výhru mezi ostatní finalisty se nesl večer v příjemném duchu. Přesto bylo patrné, že sál kina Metropol měl do zaplnění daleko. Nemám v úmyslu tuto situaci příliš rozebírat, ani házet vinu na propagaci festivalu (i CJCH), která se mi zdála dostatečná. Spíše se domnívám, že se jedná o určitý odraz toho, jak samotný festival rezonuje s domácím olomouckým prostředím – moc ne. Festival si zajisté našel své místo na tuzemské (i mezinárodní) umělecké scéně, současné i minulé týmy do něj vložily spoustu energie, během roku se organizátoři snaží dalšími formami kulturních a edukačních programů místní oslovit, což je potřeba uznat. Na druhou stranu sám jsem s Olomoucí spjatý a bohužel mi nikdy zcela nepřišlo, že by se festivalu podařilo najít scénu mezi místňáky, což je ale problém vícero zdejších kulturních projektů. Místy to pak vypadá, že Olomoučáci dělají festival pro Pražáky a Brňáky (mám vás rád!), aby se taky podívali “ven.” 

18. PAF Olomouc
Přehlídka  filmové animace a současného umění
5.–8. 12. 2019, Olomouc
www.pifpaf.cz
http://2019.pifpaf.cz/