Quick View: Valentýna Janů & Kryštof Hlůže | Finalisté Jiné vize CZ 2020

QUICK VIEW (Quick Interview with Visual Artists) – Finalisté Jiné vize CZ 2020: Valentýna Janů & Kryštof Hlůže – MARIE MEIXNEROVÁ

Valentýna Janů

Kryštof Hlůže

Jak jste se dostali k umělecké tvorbě?

V: Náhodnou nebo možná intuitivní volbou, kterou jsem učinila v deváté třídě, kdy jsem se rozhodla jít studovat fotografii na střední školu grafickou Hellichova. Tam jsme se poprvé potkali s Kryštofem.

K: První člověk, který mi řekl, že mé fotky za něco stojí, byla právě na Hellichovce paní Jarcovjáková. Za to jí stále dlužím velký dík.

Co považujete za své nejvýznamnější dílo?

V: Význam vlastní práce je těžké hodnotit. Mohla by to být výstava I’m sry (2018, multimediální instalace) v Národní Galerii, pro kterou vytvořil soundtrack hudebník dné. Dodnes mám ráda text, který výstavou prostupoval, i onu hudební smyčku, a tím je pro mě zvlášť významná.

K: POLYGON (chemical print or c – print, 2016). Byla to má závěrečná práce na UMPRUM v Ateliéru fotografie, která ve mně ukončila určitou éru mého života spojenou s hudbou a zároveň otevřela nové obzory, například pro film.

Jaká vaše práce je z vašeho osobního hlediska pro vaši kariéru klíčová?

V: Nejspíš to bude Is Your Blue the Same as Mine, kterou jsme natočili společně s Kryštofem před dvěma lety pro mou výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Jeho klíčovost soudím na základě toho, jak dlouho dokázalo video dál žít. Neskončilo po jedné výstavě, ale doslova procestovalo svět (často i bez mé přítomnosti). Asi k lidem dokáže promlouvat, a to z něj může dělat klíč.

K: Vždy je těžké si uvědomit klíčové věci, když se člověk hodně dynamicky vyvíjí, ale pokud bych měl něco vypíchnout, tak je to náš společný a zároveň první film s Kryštofem Melkou o přejezdu Islandu na fixed gear kolech. Proč? Protože mě naučil strašně moc. Od toho, jak i ty nejbláznivější sny můžou být reálné, až po to, že nás to oba ukotvilo u filmu tak, že teď připravujeme filmy celovečerní.

Jaký umělec (nebo dílo) je pro vás osobně / pro vaši tvorbu stěžejní?

V: Pamatuji si, jak mě fascinovala tvorba Bas Jan Adera, když jsem ji na mé stáži v Lyonu objevila. Bezmezný romantik, který pláč nebo pád přetvářel v performativní díla. Ze současných autorů je to Hanne Lippard, Victoria Sin nebo třeba Nora Turato. Ale stejně tak mě ovlivnilo i sledování Twin Peaks,1 Drag Race2 a Gilmore Girls. 3

K: Já jsem v poslední době dost inspirován filmem Last Black Man in San Francisco 4 a celkově novou vlnou nezávislých amerických filmů. Proces tvorby těchto snímků často probíhá delší dobu, v hodně úzkém týmu, který daný film doslova žije. Zkouší, předtáčí a podřizují realizaci reálnému běhu okolí. Druhý aspekt tohoto filmu je jakási nedějovost vyprávění. Jde spíše o pocit, který si z filmu odnášíte. To mě doopravdy hodně ovlivnilo a mám to na paměti u každého projektu, co teď vytvářím.

Co je ve vaší tvorbě nejčastěji dezinterpretováno a vadí vám to?

V: Já jsem plně otevřená všem dezinterpretacím. Možná bych jim raději říkala vzdálené roviny čtení. Těch nemůže být nikdy dost.

Na čem právě pracujete?

V: Momentálně dokončujeme mou první knižní publikaci s názvem Salty Mascara, kde se setkávají mé texty napsané v posledních několika letech. Většina z nich vznikla pro performativní čtení, pro instalaci či jako scénář k filmu. A já teď testuji, zda obstojí i bez galerijního prostředí, jako literatura.

K: Na online prezentaci Valentýny na PAF Londýn.

Můžete na závěr čtenářům udělit kulturní tip?

V: Já si momentálně užívám četbu sci–fi Úsvit od Octavie E. Butler z 80. let, kterou prokládám nově vydanou publikací Všechny kočky jsou šedé od Karla Veselého a Miloše Hrocha. A je to dobrá kombinace.

K: Například můžu vřele doporučit všechny filmy Philippa Grandrieuxe. Má to hroznou energii!