Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Iva Hejlíčková: Letní filmová škola se musí držet v realistických mantinelech

Iva Hejlíčková: Letní filmová škola se musí držet v realistických mantinelech

Iva Hejlíčková: Letní filmová škola se musí držet v realistických mantinelech

ROZHOVOR s programovou ředitelkou Letní filmové školy Uherské Hradiště – MIROSLAV LIBICHER –

Letní filmovou školu Uherské Hradiště na 25fps reflektujeme dlouhodobě a byť máme tento nesoutěžní festival z mnoha důvodů rádi, nezřídka od nás zaznívala i různě intenzivní kritika. Právě kritické výhrady, které se vůči LFŠ dlouhodobě objevují ze strany novinářů i některých běžných návštěvníků, se staly základem pro rozhovor, který jsme si domluvili s programovou ředitelkou festivalu Ivou Hejlíčkovou. Ta ve svých odpovědích zdůrazňuje především rozdíl mezi ideální podobou LFŠ, tak jak o ní sní dramaturgický tým, a mezi podobou reálnou, která je výsledkem mnoha kompromisů, do nichž se organizátoři z praktických důvodů musejí pouštět.

Jak byste Letní filmovou školu v její současné podobě představila? Pro koho je určená? Co nabízí? A jak se odlišuje od konkurenčních festivalů?

Iva Hejlíčková

Letní filmová škola je specifická v tom, že na rozdíl od jiných festivalů, tedy převážně festivalů soutěžních, se nezaměřuje pouze na novinky, ale snaží se postihnout kinematografii jak v historických souvislostech, tak v současných trendech. A to právě tak, že filmy jsou řazeny do přesně definovaných sekcí, které divákovi umožňují, aby každý fenomén nebo každé téma vnímal v širším kontextu. Odpověď na vaši otázku tedy je, že Letní filmová škola je určena především lidem, kteří chtějí filmu o něco víc rozumět. A je jedno, jestli jim je devatenáct nebo padesát.

Festival má už přímo v názvu slovo škola. Z toho lze odvodit ambici vzdělávat. Částečně se tak děje skrze odborný program, nicméně, chápu-li to správně, za Letní filmovou školou původně stála i idea představovat divákům filmy, které jsou nějakým způsobem významné, ale není úplně jednoduché se k nim dostat. V poslední době je to ale tak, že drtivá většina filmů, které se na festivalu promítají, je sehnatelná i pro domácí projekci. Stejně tak je dostupné stále větší množství zahraniční literatury o všech možných zákoutích kinematografie. Takže divák, který má touhu po sebevzdělávání a poznávání filmu v širších souvislostech, LFŠ vlastně nepotřebuje – může se vzdělávat sám z domu. Co tedy přináší LFŠ navíc? Proč jít na festival a nepustit si ty filmy doma?

Na začátek si řekněme, že festival nemá sloužit jako doškolovací formát pro studenty filmové vědy. Běžný mladý člověk, ať už studuje cokoli, si jen těžko najde čas, aby si nastudoval literaturu a stáhl filmy k více než jednomu svému oblíbeném tématu. Bylo by iluzorní myslet si něco jiného. Dám vám příklad: Už dlouho jsem chtěla na LFŠ představit fenomén filmových seriálů z počátků kinematografie – jak a proč vznikaly, jak vypadaly a jaký tenhle formát měl vliv na další vývoj filmového umění. A myslím, že když Radomír D. Kokeš (filmový akademik a jeden z dramaturgů festivalu; poznámka ML) sestaví sekci a vybaví ji jak zajímavým úvodem, tak kontextuální přednáškou, tak výsledkem bude něco nesmírně přínosného, do čeho by se málokdo pustil jen tak ve svém volném čase.

V kruhu svých známých občas slýchám stížnosti, že jsou v programu příliš zastoupené kanonizované klasiky a oni by tam raději viděli raritnější, respektive méně známé filmy. Co byste na to odpověděla?

Co je pro jednoho kanonizovanou klasikou, to jí nemusí být pro druhého. Nemyslím to nijak špatně, ale stále častěji se setkávám s tím, že jak se neustále rozšiřují možnosti toho, co kdo může vidět, tak to, co my dva považujeme za kanonizovanou klasiku, je pro normálního mladého člověka naprosto neznámé. Což samozřejmě vůbec neznamená, že by ten člověk byl nevzdělaný nebo hloupý.

Většina mladých lidí se samozřejmě věnuje aktuálním filmům a seriálům. A teď nechci řešit, jestli je mi to líto nebo ne, taková je prostě skutečnost. Nicméně vnímám jako svoje poslání, abych lidem, kteří třeba znají všechny seriály na Netflixu, také řekla, že existují i jiné filmy a že jsou úžasné. Ale nevěnujeme se jenom těmto věcem. Máme třeba nově sekci Neznámý vojín, která přibližuje méně známé, nedoceněné či zapomenuté tvůrce.

S těmi klasikami to stejně funguje tak, že člověk nějakou uvidí někde na videu nebo si ji stáhne, přečte si k ní pár názorů od jiných diváků a má vystaráno. S filmy je ale spjato mnohem více věcí, jimiž se lze zabývat. Já jsem strašně pyšná na naši sekci Příběh jednoho filmu, kde na nějakém kanonickém snímku ukazujeme spoustu souvislostí – společenských, kulturních, estetických a tak dále. Tímto podle mě nabízíme lidem mnohem více informací, než které běžně konzumují.

Předpokládám, že stejným způsobem se stavíte vůči kritice uvádění filmů z klasického Hollywodu, o které se většinou staráte vy a je to vaše srdeční záležitost. Také totiž zaznívá, že podobné filmy na LFŠ nepatří, neboť u nás vyšly na DVD a dá se o nich snadno dočíst v encyklopediích…

To je s odpuštěním hloupý argument. Klasický Hollywood sem samozřejmě patří, protože jde o velmi důležitou etapu v dějinách filmu. Spoustu filmařů ovlivnila, spousta se vůči ní vymezuje a je to základ většiny podstatných filmových žánrů. A znovu musím zopakovat, že my ty filmy pouze nepromítáme, ale také se lidem snažíme říct, proč jsou důležité. Jak vlastně ovlivnily další vývoj kinematografie, kdo všechno se jimi inspiroval a tak dále. Takže tahle námitka pro mě není relevantní. Ale možná by vám nějaký jiný ředitel nějakého jiného festivalu řekl opak. Já si prostě myslím, že zavrhovat americký film jenom proto, že je americký, je hloupost.

Proč vlastně z programu zmizela sekce Fokus?

Já vám to řeknu velmi jednoduše. Před několika lety jsme se snažili trochu proměnit a lépe definovat strukturu Filmovky a ukázalo se, že sekce Fokus narazila na své hranice. Ty spočívají v tom, že nám svým způsobem “došly” země. A teď moment, ještě než se rozčílíte, tak vám řeknu proč.

Já se kupříkladu zdráhám rozdělovat nějakou sekci do dvou let. Protože se nejde spolehnout na to, že přijedou titíž lidé a že si budou pamatovat, co minulý rok viděli. Malé země, které se dají postihnout během jednoho ročníku, jsme v zásadě vyčerpali. Ty velké země, jako je Francie, Německo či Itálie, by se nám do jednoho ročníku nikdy nevešly, aniž by výsledek nebyl velmi povrchní a namátkový. Vypadly z toho i malé země jihoamerické či asijské, což souvisí s tím, na co se mě jistě zeptáte, tedy proč je Filmová škola nedostatečně orientovaná na tyto oblasti kinematografie. Že jste se na to chtěl zeptat?

Chtěl.     

Tak já vám to řeknu, abychom si to vyjasnili jednou provždy: Letní filmová škola je festival, který nemá soutěž, takže každý film, který chceme promítnout, musíme zaplatit. My promítáme zhruba stejný počet filmů jako MFF Karlovy Vary, ale rozpočet máme desetiprocentní a všechny náklady neustále stoupají. Filmy se zdražují, všechny služby jsou dražší a tak dále. Naším hlavním problémem je tak financování.

Dostáváme od Ministerstva kultury a Státního fondu kinematografie podporu jako řada jiných festivalů, ta se ale v podstatě v průběhu let příliš nezvyšuje. Jsme jeden z mála festivalů, který má docela vysoké příjmy z akreditací, což je chvályhodné, ale zdaleka to nestačí. Takže si potřebujeme sehnat další peníze. Báječně nám pomáhá ještě město Uherské Hradiště a Zlínský kraj, ale stále to ani zdaleka festival nezaplatí. A to nejsme typ festivalu, který by si liboval ve večírcích a podobných věcech.

V takové situaci musíme chtě nechtě hledat další sponzory. První na řadě je hledání komerčního partnera. Buďme upřímní, vyjma Karlových Varů žádný z českých festivalů většího komerčního partnera nemá. My jsme měli innogy, které ale vycouvalo tak jako z řady jiných akcí. Loni se nám povedlo získat nového partnera, investiční společnost, která má ale letos po koronakrizi problémy. Takže jediné, co zbývá, jsou granty.  A tam mnoho možností nemáte. Takže žádáte o podporu všechny ambasády, z jejichž země pochází nějaká větší část programu. Většinou ale zjistíte, že tihle lidé jsou všichni sice fajn a děsně vám fandí, ale nemají moc peněz. Takže zbývají granty Evropské unie, které jsou poměrně významné.

Samozřejmě jsou s tím spjatá i omezení. Když vám někdo dá milion nebo dva miliony, tak zase na oplátku něco chce. Jde třeba o podmínky určující podíl evropských filmů v programu. Kdykoli se mi podaří získat japonský grant, tak máme japonskou sekci. Jako dramaturg můžu klidně mlátit hlavou do zdi od rána do večera nebo ve slabé chvilce plakat, ale nakonec mi nezbývá, než se držet reality. Takže když chci udělat tři krásné asijské sekce, tak musím prodat vlastní ledvinu, protože mi to nikdo nezaplatí.

Předpokládám tedy správně, že když byl v roce 2016 Fokus věnovaný Filipínám, tak to bylo na základě nějaké podpory ze strany Filipínské republiky?

To tehdy bylo úplně bizarní. Filipíny jsou totiž země, kde ani nemají žádný filmový archiv. Ale shodou okolností tam tehdy byl velvyslanec (Jaroslav Olša jr.; poznámka ML), který byl velký filmový fanda. Ten nám sekci v zásadě nabídl, sestavil a nakonec ji vlastně skoro celou přivezl v kufru, tedy na DVDčkách. Na Filipínách se prostě starší filmy nearchivují, mnohdy vůbec nejsou dostupné, nebo jen ve velmi špatné kvalitě. Ani se tam nerestauruje. Celá sekce tak vzešla z nadšení pana velvyslance a my jsme po tom samozřejmě skočili, protože kde jinde se k takovým filmům dostanete?

V posledních letech se to na Filipínách začíná trochu hýbat, takže filipínských filmů, které jsou restaurované a poměrně snadno dostupné, přibývá. Ale tehdy mě právě tato sekce zaujala. Částečně i z toho důvodu, že do ní byly z velké části zařazeny žánrové filmy, zatímco předchozí Fokusy se zaměřovaly hlavně na art.

Fokusy se především zaměřovaly na filmy, které pro danou zemi byly typické. Šlo ale také o historickou exkurzi, respektive o ty kapitoly z dějin, které byly pro dotyčnou zemi významné. V případě Filipín tam pro něco takového mnoho dostupných filmů nebylo. Proto byla celá sekce velmi atypická.

Atypická, ale podotýkám, že pro mě z mnoha důvodu zajímavá.

Samozřejmě, že každý šťastný divák je moje radost!

Byl to právě jeden z těch případů, kdy člověk mohl poznat národní kinematografii, ke které se až tak snadno nedostane a kterou by ho nejspíš nenapadlo jen tak nakoukávat. Navíc se tam právě promítaly i filmy, na které skutečně chodili do kin sami Filipínci. Naopak artové filmy jsou obvykle určené mezinárodnímu publiku, co chodí na festivaly a u diváků ve svých domovských zemích až takový ohlas nemívají. Vy sama souhlasíte s tím, aby se v rámci představování národních kinematografií promítaly i žánrové filmy? 

Určitě. Mnohdy jsou tím skoro nejzajímavějším, co v té či oné kinematografii vzniká. Ale to mluvím především o asijských zemích a znovu se dostávám k ekonomické stránce věci.

Takže onen kritizovaný eurocentrismus Letní filmové školy není výsledkem koncepčního záměru, ale je vynucen praktickými limity?

Samozřejmě. Oba víme, jak bohatá a rozmanitá světová kinematografie je, ale realita je taková, jaká je. Dokud si nás nevyhlídne nějaký miliardář, který miluje filmy, tak se musíme držet v mantinelech, které máme, a snažíme se v jejich rámci udělat to nejlepší, co udělat jde.

Další kritika, kterou slýchám už mnoho let a která je v zásadě velmi vágní a obecná, tvrdí, že se festival komercionalizuje, ať už to znamená cokoliv. Nejčastěji se ukazuje na to, že přibývají sponzorské stany a různé vedlejší akce, které mají jen volnou souvislost s filmem. Podle názoru některých diváků se tak zkrátka LFŠ mění v obecně kulturní a relaxační akci, která konkuruje spíše hudebním festivalům. Máte pocit, že je na těchto výtkách kus pravdy, nebo byste se vůči nim vymezila?

V této souvislosti úplně nechápu slovo komercionalizace. Žádné sponzorské stany ani nemáme. Máme stan Respektu, což je náš mediální partner. Tam probíhají různé masterclassy s hosty a Respekt tam vnáší témata obecně společenská a politická, za což jsem ráda. Pak máme ještě stan Českého rozhlasu, který se v polovině festivalu střídá se stanem České televize. Tam samozřejmě zúčastnění prezentují vlastní tvorbu, ale vždy probíhají důkladná jednání o tom, jak jejich program propojit s naším. Pak je tam Dětský stan, protože v Hradišti je spousta dětí, takže je to taková úlitba pro uherskohradišťské. No a pak máme Literární stan, kde probíhají velmi kvalitní programy včetně filmových. Žádný jiný stan na LFŠ nenajdete.

Máme samozřejmě ještě divadla, koncerty a výstavy, což je možná to, na co narážíte. Pokud to jde, tak jsou i tyto akce s programem propojené, ale jsou tam i takové, které s ním nesouvisí. Věnují se však vždy společensky závažným tématům.

Pravdou je, že se někdy vztekám, že je náš doprovodný program pomalu větší než ten filmový. Měli jsme k tomu řadu diskuzí. Mladý divák je ale z jiných podobných akcí zvyklý na jakousi kulturní “oblohu”. Třeba na Colours of Ostrava mají diskuzní fórum a MFDF Ji.hlava má koncerty. Kdybychom dnes byli jen striktně filmový festival, tak asi neobstojíme v konkurenci.

Všechny tyto akce se ale snažíme nějak propojit s programem filmovým. Ne vždycky to jde, ale jsou věci, u nichž je důležité, aby na Filmovce zazněly. Předloni jsme třeba zjistili, že všichni naši mediální partneři mají výročí, a tak jsme udělali besedu o vývoji médií po revoluci. Byli tam lidi z České televize a z Respektu, Václav Moravec a Jaroslav Spurný. Téma porevolučního vývoje českých médií s filmem přímo nesouvisí, ale pro vzdělání mladého člověka je nezbytné. Nemáme tedy v doprovodném programu věci, které by tam byly jen tak pro zábavu.

Abych jmenoval nějaký konkrétní příklad sám za sebe: Nebyl jsem si úplně jistý, proč byl v minulém ročníku přítomen spisovatel Tuvia Tenenbom. Chápu, že se věnuje tématům kolem Židů a Izraele a že jedna ze sekcí reflektovala izraelský film. Ale Tenenbom sám s filmy mnoho společného nemá.

Ale to je přece ono! To, že tam ten člověk byl, je moje zásluha a byl to můj cíl. Měli jsme tam totiž nějakou prezentaci Izraele ve filmu, ale taky jsme třeba vystavovali fotografie, které v zemi nafotil Karel Cudlín. A Tenenbom napsal knihu Chyťte Žida!. Nevím, jestli jste ji četl?

Nečetl, ale jsem s ní zběžně obeznámený.

Mně šlo o to, aby se pohled na Izrael rozšířil o realitu. Protože to, co vidíte ve filmu, je jen určitý způsob ztvárnění reality. Navíc vyberete jen některé filmy. Já mám ale pocit, že u nás se o Izraeli a Palestině neinformuje dostatečně komplexně a objektivně. Tak jsem chtěla, aby Tenenbom, který tyto věci důkladně zná a uvažuje o nich, také řekl lidem, co se v Izraeli vlastně děje. Takže mým záměrem bylo portrét dané země rozšířit o reálnou situaci, doplnit skládačku střípků o tom, jaký Stát Izrael je.

Já se musím přiznat, že jsem si celou dobu říkal, jestli by nebylo lepší místo Tenenboma pozvat odborníka na izraelský film, který by podle mého dokázal ten kontext poskytnout lépe.

Já vám samozřejmě rozumím. Ale nezapomeňte, jak to bylo loni v létě s příjezdem cizinců. S Tuviou to byla šťastná náhoda, protože byl právě v Německu. Kdyby byl v Izraeli, na LFŠ by se nedostal. Ideální by bylo samozřejmě obojí, ale znovu opakuji, zejména v případě Izraele jsem pokládala za nutné vnést do tématu i politicko-společenský rozměr. Proto jsme tam také měli Jakuba Szántó, který četl ze své knihy (Szántó byl několik let zahraničním zpravodajem České televize na Blízkém východě, o zkušenostech z Izraele a Palestiny napsal knihu Z Izrastiny s láskou: Reportérem mezi dvěma zeměmi; poznámka ML).

Popisovala jste zde všemožné finanční těžkosti a nutnost při přípravě festivalu myslet strategicky, aby se celá akce uživila. Snažíte se tedy s dramaturgy oslovovat co nejširší skupinu diváků, nebo se orientujete na specifické segmenty publika? Máte nějakého modelového diváka?

Na to jsme šli dokonce vědecky! Udělali jsme si průzkum, ze kterého vyšlo, že zhruba z 80 % jsou návštěvníci Filmovky mladí lidé, které prostě zajímá film. Netráví dny a noci studiem cizojazyčné odborné literatury, ale zkrátka se zajímají o film a mají mozek. A asi 20 % lidí je tam cinefilních jako vy. My se pak snažíme v podobném poměru připravovat program. Takže cinefil tam najde něco, co je pro něj zajímavé a objevné, ale co pro svou výlučnost či menšinovost nepřitáhne takovou pozornost. Zbytek je “osvěta” pro většinového diváka. Vám bezpochyby není určena retrospektiva Akiry Kurosawy, ale myslím, že by vás mohl potěšit třeba Fantomas z roku 1913.

Já bych si určitě zašel i na toho Kurosawu. Přeci jen jde pořád o projekce na velkém plátně, které mají své kouzlo. Jednou z věcí, které mě ovšem na LFŠ opakovaně zaráží, je skutečnost, že největší fronty se vždy stojí na filmy, které buď nedávno byly nebo brzy budou v běžné kinodistribuci. Což mě vede k otázce, zda tam lidé chodí se záměrem objevovat nepoznaná zákoutí kinematografie a nakoukávat klasiky, nebo se spíš nechávají strhnout novinkami, jimž se zrovna věnuje mediální pozornost.

Odkážu vás ke své předchozí odpovědi. Už jsem zmiňovala, že současný mladý divák jede hlavně na vlně novinek. My (míněno Asociace českých filmových klubů; poznámka ML) jsme uváděli do kin i filmy klasické. Třeba mým příspěvkem do kinodistribuce byl Sunset Blvd. Zvláštní je, že do kin na ty filmy přišlo velmi málo diváků, ale na Filmovce na nich bylo třeba půl roku po premiéře úplně narváno. Což je jev, který nechápu, ale žiji s ním.

Nicméně zpátky k novinkám. Řada diváků chce zkrátka vidět začerstva tituly, o kterých se momentálně mluví, aby se mohli zapojit do diskuse, aby byli tak říkajíc in. Jiní prostě dokoukávají, co v kině nestihli, další si chtějí podiskutovat s tvůrci. Není na tom nic špatného, hlavně když pak zajdou na Kurosawu, Reisze či na němý film.

Už mám jen závěrečnou otázku. Co je podle vás chloubou letošního ročníku? Co je nejatraktivnější část programu, respektive na co jste jako dramaturgický tým nejvíce hrdí?

Přijde na to, k jakému typu diváka to vztáhneme. Pokud jde o ten typ, o němž jsme právě mluvili, pak budeme mít asi čtyři nebo pět premiér českých filmů. Jelikož sama mám na starosti historii, tak ze svého osobního hlediska jsem hrdá třeba právě na toho Fantomase. Za kolegu Jílka, který má na starosti současné filmy, jsem hrdá na sekci mexické kinematografie.  

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Vystudoval Marketingové komunikace na FMK UTB ve Zlíně a Mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nyní působí jako doktorand. Zajímá se především o populární tvorbu. V centru jeho pozornosti již několik let stojí kinematografie Indie, od níž si občas zaskočí i ke kinematografiím Blízkého východu a Východní Asie.

Počet článků : 36

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru