75. ročník Cannes opět představil silné příběhy nezdolných žen

REPORTÁŽ ze 75. ročníku filmového festivalu v Cannes – JANA BÉBAROVÁ

Program letošního 75. ročníku festivalu v Cannes nabídl řadu pozoruhodných snímků se silnými ženskými charaktery, jako například Ženu Čajkovského (La Femme de Tchaïkovski) podle scénáře a v režii ruského filmaře Kirilla Serebrennikova, který se na francouzskou riviéru vrátil již po čtvrté, přitom již potřetí hned do hlavní soutěže. Jak název vypovídá, soustředí se na postavu manželky slavného ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského, Antoninu Miljukovu (Aljona Michajlova), a na to, co všechno je pro lásku k muži velkého ega ochotna obětovat, včetně vlastní sebeúcty. Jejich nerovnoprávný, toxický vztah, film zpřítomňuje v kulisách carského Ruska 19. století v atmosféře velmi blízké psychologickému hororu.

Reálnou historickou figuru si jako předmět svého zájmu zvolila i rakouská režisérka Marie Kreutzer ve filmu Korzet (Corsage), a to slavnou rakouskou císařovnu Sissi, za jejíž ztvárnění Vicky Krieps obdržela cenu za nejlepší herečku v rámci soutěžní sekce Un Certain Regard. Už samotný plakát s provokativním portrétem císařovny Sissy pózující s upřeným pohledem a vztyčeným prostředníčkem ukazuje, jakým směrem se (a)historizující film bude vydávat. V duchu rebelantských kostýmních děl podle scénáře Tonyho McNamary (Favoritka, Veliká) otevírá Korzet prostor záměrným anachronismům a „přepisuje dějiny“ tím, že dobovými konvencemi svázané „velké“ ženě historie poskytuje emancipovanost, o jaké by se jí tehdy nesnilo a narovnává genderové vztahy. „Nikdy jsem nechtěla natočit úhledný životopisný film,“ prohlásila režisérka. Korzet jde cíleně proti kýčovitým melodramatickým vyobrazením Sissy jako dokonalé, mladičké krásky, kterou z filmů známe v podání Romy Schneider. Snímek Marie Kreutzer císařovnu zachycuje ve věku čtyřiceti let, kdy se – slovy ústřední postavy – „člověk rozpouští, ztrácí barvu a tmavne jako mračno“. V podání Vicky Krieps se tak Sissy bouří vůči pasivní, reprezentativní pozici a dovoluje si žít svobodně. Třeba tím, že odhazuje korzet, jenž je ve filmu principiálně využíván jako metafora sešněrovanosti, která člověku nedovoluje se pořádně nadechnout a zhluboka se zasmát.

Hned zkraje festivalu byl v oficiálním výběru mimo soutěž promítán i celovečerní dokument Jane Campion, žena filmu (Jane Campion, la femme cinéma), v němž francouzská režisérka Julie Bertuccelli představila komplexní portrét jedné z nejinspirativnějších filmařek z dějin kinematografie – první ženy, která kdy na francouzské riviéře získala Zlatou palmu (v roce 1993 za snímek Piano) a která byla ještě donedávna první a jedinou nositelkou této ceny (až v roce 2021 se totéž podařilo Francouzce Julii Ducournau se snímkem Titan). Právě účast Jane Campion na vyhlášeném francouzském festivalu v roce 1993 tvoří pilíř vyprávění, které pokrývá celou její kariéru a osobní život – od vyrůstání v umělecké rodině na Novém Zélandu, studia v Austrálii, kde se potýkala se silnou mužskou rivalitou a podceňováním jejího ženského elementu, až po veškeré tvůrčí úspěchy a vzlety a pády v osobním životě. Bertuccelli ve filmu využívá řadu archivních, ale i aktuálních rozhovorů s Jane Campion a bohatých ukázek z jejích filmů, což je cenné zejména v případě jejích raných studentských snímků.

S celospolečensky rezonujícím, aktuálním tématem přišel debut mladého ukrajinského filmaře Maksyma Nakonečného Pohled motýla (Butterfly Vision), jehož festivalová projekce v rámci Un Certain Regard měla podobu silného politického statementu. Snímek o ukrajinské vojačce (Rita Burkovska), která se po propuštění z ruského zajetí vrací zpět „do života“ a stojí před obrovským dilematem týkajícího rozkolu v osobním životě, v Cannes uvedla početná delegace v čele s Nakonečným, který měl emočně silný proslov o aktuální válečné situaci ve své rodné zemi. Je třeba říci, že snímek byl dokončen ještě před letošní ruskou agresí, nicméně i když se o válce na Ukrajině ve světě začalo mluvit až po 24. únoru tohoto roku, de facto trvá již od roku 2014, kdy Rusko zaútočilo na východ země. Jak mi v rozhovoru sdělila producentka Darja Bassel, „většina ukrajinského území tímto konfliktem nebyla zasáhnuta, lidé žili běžnými životy, všednodenní rutinou. Všechno bylo víceméně ok. Problém pro naše natáčení skýtala spíše pandemie nemoci Covid–19, museli jsme natáčení odložit, protože se postupně nakazili i členové štábu, včetně kameramana a režiséra.“

Jako námět pro film Nakonečnému posloužila střihačská práce na dokumentárním portrétu ženských vojaček a válečných veteránek, skrze kterou pozoroval jejich perspektivu, naslouchal jejich příběhům, poznával jejich přístup k práci a pozicím ve válce. „Nejvíce mě zasáhl výrok jedné z nich, že zajetí pro ni bylo nejděsivější věcí. Děsivější než smrt.“ Začal tak přemýšlet nad tím, že tento motiv by mohl přinést řadu nejednoznačných a komplexních morálních výzev – děs, který, dle jeho slov „někoho může roztrhat zevnitř“.

Nakonečnyj uvedl, že během psaní scénáře pro něj byla největší výzva přenést všechnu tu nejednoznačnost, komplexitu a mnohovrstevnatost do filmu, a přitom ji přímočaře nepojmenovávat. Vybalancovat, které ze skutků a jednání protagonistky by měly být impulzivní a které vědomé, a umožnit publiku pochopit důvody a motivace všech jejích rozhodnutí. A také udržet rovnováhu mezi zachycenou drsností reality, aniž by byl příliš explicitní. Zkrátka být delikátní, ale zároveň vzbudit empatii. Nebýt příliš blízko, ale ani daleko se mu v Pohledu motýla rozhodně vydařilo.