Cannes 2022: outsideři a síla přátelství

REPORTÁŽ ze 75. ročníku filmového festivalu v Cannes – JANA BÉBAROVÁ

V sekci Un Certain Regard byl letos uveden americký snímek War Pony, který je celovečerním debutem režijní dvojice Giny Gammell a Riley Keough. Druhá jmenovaná je známá jako herečka z první sezóny seriálu Já, společnice (2016) či filmů American Honey (2016), Chata (2019) a Zola (2020). Právě během natáčení American Honey se Riley Keough v Jižní Dakotě seznámila s dospívajícími indiánskými mladíky, Franklinem Siouxem a Bobem Billem Reddym, kteří se ve filmu Andrey Arnold objevili v komparzních rolích. Na základě tohoto setkání se Keough začala zajímat o jejich životní osudy, jimiž je příběh War Pony a jeho ústředních postav z kmene Lakota v indiánské rezervaci Pine Ridge silně inspirován. Oba se ostatně s Keough a Gammell aktivně podíleli na psaní scénáře. Podobně jako American Honey se War Pony zaměřuje na tzv. „ztracené“ děti z okraje americké společnosti. Sleduje mj. příběh mladíka, otce dvou dětí, který je sám nedospělým dítětem – protlouká se životem, snaží si sehnat nějakou práci, byť ilegální. War Pony diváka pohltí pomalou, leč intenzivní atmosférou s akcentem na autentické vykreslení života původního obyvatelstva a zachycení nejrůznějších strastí a přirozeností jejich života v rámci sociálního systému.

Uvedení v Un Certain Regard se dočkalo i marocké melodrama s názvem Modrý kaftan (Le Bleu du caftan), které je druhým filmem režisérky Maryam Touzani. Její debut Adam byl na francouzské riviéře uveden v téže sekci o tři roky dříve. Komorní intimní melodrama publikum zavádí do prostředí obchůdku s ručně šitými tradičními marockými oděvy. Název ostatně odkazuje k jednomu z nich, který v průběhu děje šije hlavní hrdina, mlčenlivý Halim (Saleh Bakri). Jeho na první pohled klidná a rozvážná povaha kontrastuje s asertivním jednáním jeho manželky Miny (Lubna Azabal), která v jejich rodinném obchůdku prodává a kterou evidentně trápí vážná nemoc. Trio hlavních postav doplňuje mladý pomocník Youssef (Ayoub Missioui), jenž se pokorně učí od mistra, Halima, k němuž uctivě vzhlíží, zatímco Halimova manželka jeho přítomnost více či méně nahlas trpí.

Ačkoliv je příběhový oblouk a vývoj vztahu postav vcelku předvídatelný a dá se predikovat, odkud, kam a přes jaké body obratu bude směřovat (včetně toho, co se na konci stane s titulním modrým kaftanem), snímek diváka uhrane niternými hereckými výkony. Modrý kaftan šetří slovy – více než to, co řeknou, o postavách promlouvá jejich obličejová mimika a oční kontakt, který v sobě nese silné emoce. Příběh o protagonistově navenek tajené homosexualitě, jež výrazně ovlivní podobu ústředního milostného trojúhelníku, nemusí být pro západní publikum nikterak objevný. Když však přihlédneme ke skutečnosti, že homosexualita je v Maroku nejen tabuizovaná, ale dokonce považovaná za trestný čin, jedná se o důležitý film-statement, na kterém lze cenit režisérčinu empatii vůči jejím postavám. Maryam Touzani jej mimochodem sama popisuje jako film o svobodě.

Silnější emocionální stopu ve mně zanechalo jiné komorní melodrama, cenou poroty v hlavní soutěži oceněný snímek Osm hor (Le otto montagne) o hodnotě přátelství a hledání smyslu života v tichu spektakulárních velehor, který je adaptací italského bestselleru Paola Cognettiho. Jakožto milovnici hor ve mně novinka známého belgického filmaře Felixe van Groeningena, jíž natočil v režijní spolupráci se svou partnerkou, herečkou Charlotte Vandermeersch, vyvolala chuť sbalit si pohorky a batoh a vyrazit do zalesněných kopců. Podobně jako ve van Groeningenově filmu Belgica (2016), i zde sledujeme dvojici nejlepších přátel, kteří si budují svou oázu klidu – na rozdíl od hudebního klubu však svépomocí staví chatu v odlehlých kopcích Alp, která je oběma „ztracencům“ útočištěm. Škoda jen zbytečného akademického formátu 4:3, který otevřená prostranství kopců – rovnající se svobodě mužů – zbytečně osekává.

O blízkém přátelství, nicméně s tragickým koncem, pojednává i novinka dalšího belgického režiséra, Lukase Dhonta, s příznačným názvem Blízko (Close), která z hlavní soutěže rovněž neodešla z prázdnou. Tvůrce, jenž před čtyřmi lety odjížděl z Cannes se Zlatou kamerou za nejlepší debut (Dívka), ztvrdil pověst svého talentu a tentokrát si z francouzského festivalu odvezl Velkou cenu. Obdobně jako Dívka vyprávějící o mladé trans ženě, jež se narodila v těle chlapce a nyní prochází hormonální léčbou a chirurgickými zákroky, i Blízko reflektuje queer téma. Příběh dvou chlapců v teenagerovských letech, Léa (Eden Dambrine) a Rémiho (Gustav De Waele), Dhont se spoluscenáristou Angelem Tijssensem modeluje na vnějším konfliktu týkajícím se jejich blízkého vztahu, který se stane terčem posměšků a šikany ze strany spolužáků. Ta vyústí v sebevraždu jednoho z nich a v silné trauma druhého, jehož vnitřní zlomenost metaforicky vystihuje zlomená ruka v sádře, která musí projít bolestí a hojícím procesem stejně jako jeho duše. Tijssens s Dhontem v Blízko opět prokazují cit pro jemnou drobnokresbu nitra dospívajících a jejich potlačovaných úzkostí a bojů se sebou samými, kterou zpřítomňuje i citlivá hudba Valentina Hadjadje, kamera Franka van den Eedena a scénografie Eve Martin akcentující žlutou a červenou barvu.