„Největší radost máme, když můžeme i skalním fanouškům odhalit něco, co do té doby neviděli.“ Rozhovor s dramaturgy Noir Film Festivalu

ROZHOVOR s dramaturgyní Noir Film Festivalu, Janou BébarovoU a dramaturgem Milanem Hainem – STANISLAV PECHÁČ

Sedíme na podlaze v zámecké věžičce u Černého trhu, zatímco je hrad Český Šternberk ponořen do deštivé mlhy. Dramaturgyně Jana Bébarová a dramaturg Milan Hain se rozpovídali o desátém ročníku Noir Film Festivalu. Společně vzpomínají na začátky, hodnotí současnost, ale přibližují i ambice do nadcházejících let.

Oba jste studovali na Univerzitě Palackého v Olomouci filmovou vědu. Tehdy jste se setkali se společným zájmem o film noir. Kde se to vzalo?

Jana Bébarová: Určitě na škole, pro mě byly velmi inspirační přednášky Honzy Křipače. Když jsem byla ve druhém ročníku, tak měl dvousemestrální přednášku o klasickém Hollywoodu, takže tam jsem se zamilovala do všech žánrů. On nám vždy pouštěl různé ukázky, a právě Pojistka smrti byla pro mě velmi iniciační, stejně tak Hluboký spánek. Pro noir jsem se nadchla a věděla jsem, že bych o něm chtěla psát bakalářku. Bylo vtipné, že když jsme šli s Milanem na zkoušku v letním semestru, potkali jsme se na chodbě, dali se do řeči a zjistili, že oba chceme psát o filmu noir. Během té zkoušky nám Honza rovnou řekl “no tak se domluvte na literatuře, vyměňte si to“ a od té doby spolu spolupracujeme.

Milan Hain: U mě to byla až magisterka. Zvolil jsem si téma, které Honza Křipač vypsal, tedy Žena ve filmu noir. Ale ten výchozí bod je podobný – přednášky Honzy Křipače o klasickém Hollywoodu.

Ta spolupráce poté vyústila v založení FILM NOIR BLOGU?

JB: Přesně tak. V roce 2009 jsme si řekli, že by bylo fajn udělat českou online encyklopedii filmu noir a to byl asi jeden z nejklíčovějších momentů, protože na základě toho blogu si nás našel Vítek Grigartzik, který se rozhodl dělat Noir Film Festival.

MH: Tam to bylo ještě takové specifické. Vítek provozoval Era ART klub v Praze, kde v malém cyklu promítal filmy noir, asi čtyři. Na ten cyklus chodila moje sestra, která věděla, že se s Janou zabýváme filmem noir, a právě tenhle prvek hrál hlavní roli, když ho na to upozornila a on se pak s námi spojil.

Co vás osobně nejvíce na noiru přitahuje?

JB: Pro mě jsou to všechny ty aspekty, které činí noir noirem. Asi nejvíc jsou to postavy outsiderů, protože mám obecně velkou slabost pro lidi, kteří jsou na okraji společnosti. A s tím je spojená osudovost, determinace, touha po americkém snu mít se lépe a něco, co se ve finále nepodaří. Pro tyhle postavy cítím velký soucit.

MH: Já k tomu přistupuji více odměřeně a pragmaticky. Rád si užívám vizuální styl, který je velice podmanivý a výrazný. A zároveň mě baví podvratnost noiru. Ty filmy vznikaly v rámci dominantního studiového a jednoznačně kapitalistického systému, který vlastně podvracely zespodu. Někdy to nemusí být úplně na první pohled patrné, ale právě tohle dělá ty filmy zajímavé i po letech. Řada filmů svou atraktivitu po určité době ztratí. Je třeba zajímavé, že Hluboký spánek ve své době byl komerčně úspěšný, ale celkově byl až 34. nejúspěšnější film roku 1946. A když se podíváte na filmy, co byly na předních příčkách, tak ano, některé si pamatujeme jako zásadní, ale řadu z nich už si vůbec nepamatujeme, protože to byly třeba nějaké revuální muzikály během války, filmy, které jsou dnes totálně zapomenuté. A tohle noir překonal, protože má stále co říct.

Jak moc aktuální je tedy noir pro dnešní dobu? Můžeme si všimnout, že třeba v posledním roce vzniklo několik blockbusterů, které pracují s konvencemi noiru, například Batman, ale i Ulička přízraků nebo Poslední noc v Soho.

MH: Jedna věc je přetrvávající obliba starých noirů a druhá věc je, co zmiňujete vy. Noir je stále referenční prvek pro současnou tvorbu. Řada tvůrců má nějaké cinefilní zaměření, třeba studovali film, nebo se k tomu noiru dostali různými oklikami. Ale pořád je to něco, k čemu se velice pravidelně odkazuje. Třeba poslední Batman je toho výborným důkazem. Možná jsme nolanovské Batmany vnímali jako hodně noirové, ale to jsme netušili, že to může dojít ještě dál. Takže Batman 2022 je noir se vším všudy.

Takže ten žánr stále roste?

JB: Určitě! Neustále. Ať už to jsou časoprostorové přesahy, respektive přístupy tvůrců a tvůrkyň v rámci jiných geografických prostorů. To je právě to fascinující. Sledovat, jak se do toho promítá daná lokalita, mentalita a žánry, které jsou populární v tamních kinematografiích. Proto jsem obecně velmi ráda za sekci, kterou míváme pravidelně každý rok, a to je mimoamerický noir. Už jsme zabrousili do Mexika, Bollywoodu, Japonska, Francie, Británie… Můžu prozradit, co bychom chtěli příští rok?

MH: Ještě to neříkáme veřejně. (smích) Ale můžeme naznačit. V posledních letech jsme začali střídat Evropu a země mimo Evropu. Teď máme několik favoritů a asi největší… je Argentina. Ve hře byla třeba chvíli i Jižní Korea, ale Argentina zatím vypadá nejnadějněji i z hlediska, že ty filmy jsou z nějaké části zpřístupněné. Film Noir Foundation má díky Eddiemu Mullerovi kontakty na argentinský filmový archiv a teď se v nedávné době pustili do restaurování a zpřístupňování argentinských noirů. Takže toho chceme využít a měli bychom tak španělsky mluvící noiry dva roky po sobě.

Vy se opakovaně snažíte poukázat i na dlouhou tradici československého noiru. Objevují se v současné české kinematografii snahy o film noir?

JB: Určitě. Třeba u Davida Ondříčka. Uváděli jsme jeho film Ve stínu, za který dostal i Noirové oko za popularizaci filmu noir. Teď aktuálně natáčí remake Krále Šumavy, třídílný seriál. Potom bych určitě zmínila Zděňka Viktoru, kterého jsme tu také měli jako hosta, když jsme promítali Ralucu. To je typický noir, respektive neo-noir o detektivovi a femme fatale. Stejně tak teď dělal Miss Hanoi, kde se mi hrozně líbila postava policistky, která je několikanásobnou příslušníci minorit – je žena v policejním sboru, kde je automaticky podceňovaná tím, že je žena, a zároveň je příslušnicí vietnamské menšiny. Velmi se mi líbí, že jde Viktor tímto směrem. Pokud vím, tak teď natáčí další film. A ještě bych zmínila Ivetu, což je moje srdcová záležitost. Málokdo by řekl, že je to film noir a já bych ani nechtěla říct, že je to film noir, ale líbí se mi, že má spoustu noirových elementů, hlavně osudovost. Iveta Bartošová v podání Aničky Fialové je tou osudovou ženou. Vojta Vodochodský hraje Petra Sepéšiho, její životní lásku. Byli to jedinci, kteří se strašně milovali a ta jejich láska je spalovala. Do toho Michal Samir, který seriál natočil a produkoval s Majou Hamplovou a Matějem Chlupáčkem pro Barletta Productions, vdechl osmdesátkám, kdy se odehrává příběh mladičké Ivety Bartošové, nádherný vizuál. A v kombinaci s těmi něžnými písničkami, které si zpívala Iveta s Petrem Sepéšim, jako Knoflíky lásky, to je prostě wow!

MH: K našim pravidelným návštěvníkům patří někteří tvůrci a režiséři. Třeba Honza Hřebejk. Točí filmy, nebo spíše seriály, které mají kriminální zápletku, ale zároveň se v jeho tvorbě třeba výrazně objeví nějaká noirová stylizace. Uvidíme, co chystá dál.

Letos jste uvedli jeho Rédla.

JB: Ano a přijede i Miro Šifra, velmi talentovaný slovenský scenárista.

MH: Ale co bych chtěl říct, a to platí pro dramaturgii celkově, našim cílem není ustanovovat hranice filmu noir, ale spíše je překračovat. Jako dramaturg a někdo, kdo učí na vysoké škole, nechci mít ustanovené hranice. Na festivalu si můžeme dovolit je opakovaně překračovat a hledat nečekané souvislosti. Myslím, že to baví jak nás, tak diváky. Ještě jsem chtěl říct, že třeba Václav Marhoul je také jedním z tvůrců, kteří noir dobře znají, mají ho nadívaný. Natočil Mazaného Filipa, který by nevznikl, pokud by neznal ty předobrazy, ať už literární nebo filmové. A docela se těším na jeho film o McCarthym. Nevím, jestli to pojme nějakým noirovým způsobem, každopádně se to propojuje s letošním festivalovým tématem, kterým je černá listina, mccarthismus. Na jednom z úvodů jsem i zmiňoval, kolik filmů tu dobu reflektuje, uváděli jsme třeba Předem vinni s Robertem De Nirem, další filmy jsou Na černé listině s Woodym Allenem, Trumbo s Bryanem Cranstonem. Zajímá mě, jak do toho zapadne právě chystaný film Václava Marhoula.

Přestože jsme na festivalu, který se zabývá převážně noirovým filmem 40. a 50. let, snažíte se dramaturgicky pracovat tak, aby reflektoval současnost? Nejen jako historický exkurz pro milovníky starých filmů, ale i nějaká záměrná koncepce k tomu, co se děje v současné společnosti?

JB: Velká spousta filmů je hodně nadčasových. Třeba minulý ročník jsme měli téma Noir bez předsudků, tedy filmy, které tematizovaly antisemitismus, xenofobii, rasismus, homofobii a kulturu znásilnění v americké společnosti. To všechno jsou věci, které stále hýbají nejen Amerikou. Uvádíme filmy tvůrců, které jsou spjatí s neo-noirovými podobami – třeba David Fincher se ve svých filmech hodně vztahuje k misogynním náladám ve společnosti. Myslím si, že letošní motto Zbabělost, nebo hrdinství, je pro současnou společnost také esenciální.

MH: Já bych k tomu řekl, že to je podstata veškerého dobrého umění. A filmy jsou pro nás rozhodně umění. Dobré umění má co říct i po desítkách let od svého vzniku. Shakespearovy hry jsou stále aktuální, přestože byly napsané před stovkami let. U filmu noir je to podobné. Ty filmy sice odrážely nálady v tehdejší společnosti a vždycky je tam nevyhnutelně nějaká vazba, ať už jakkoliv zprostředkovaná, mezi kinematografií a společensko-politickými náladami. Ale společnost se vyvíjí v nějakých cyklech a co bylo aktuální před padesáti lety, může být opět aktuální dnes. Tím, že se noiry nebály některá traumata doby otevírat, mají možná stále co říct, více než ty zmíněné revuální muzikály ze 40. let. Tehdy byly populární, ale dnes už ne, protože v nich publikum nevidí relevanci.

Takže nadčasovost je i jedním z důvodů, proč se festival může konat a lidi stále baví na ty filmy chodit.

MH: Ten váš dotaz byl, na kolik to děláme záměrně. Do určité míry ano, ale do značné míry je to věc přirozená.

JB: Vyplyne to ze situace.

MH: Ty filmy to v sobě prostě mají.

Když jsme to načali, jaká je vlastně zahraniční reflexe festivalu? Objevují se nějaké ohlasy?

JB: Určitě. Máme podporu Film Noir Foundation, která pořádá festival Noir City. Eddie Muller, prezident FNF, před několika lety byl na Křivoklátě jako host. Zároveň jeden velmi prestižní španělský deník o nás otiskl zprávu při příležitosti uvedení španělských noirů. Předloni se o nás psalo v Brazílii, když jsme měli sekci Davida Lynche. Když jsme publikovali tiskovou zprávu pro zahraniční novináře a novinářky, že filmy Davida Lynche budou v Česku na středověkém hradě, působilo to jako velké wow! To pro mě byla velká pocta – pro moji práci jako PR, když jsem náš festival „dostala“ až do Brazílie. Právě letos tady máme i zahraničního novináře, přijel Neil Young z Rakouska nebo jeho polský kolega Dominik Sobolewski, který má velmi známý blog.

MH: My se snažíme otevírat dveře i lidem ze zahraničí, takže i festivalový katalog je od začátku dvojjazyčný. Snažíme se propagaci trochu mířit i do zahraničí. Jezdí nám sem lidé z Německa, Slovenska, Polska i z Francie.

A fanouškovská základna noiru v Česku je velká?

JB: Je! A stále se rozrůstá. Já si pamatuji doby, to byl právě ten rok 2007, kdy jsme se s Milanem nadchli pro film noir. Začali jsme se sdružovat jako velmi úzká komunita lidí na ČSFD. To byla doba, kdy jsme si tak hezky romanticky vyměňovali disky. Vzájemně jsme si filmy půjčovali a posílali, těšili se na ně. Já jsem chodila na poštu a tetelila se jako malá se slovy: “Wow – Kuba Fürst mi poslal filmy!“ Díky ČSFD jsem poznala spoustu kamarádů, s kterými dodnes komunikujeme, bavíme se, sledujeme, co kdo dělá, na co se dívá, přijíždí k nám na festival. V tomhle ohledu jsem té databázi hrozně vděčná. Tehdy nás bylo opravdu málo a jsem velmi ráda, že popularizujeme noir a každý rok přijíždí na Noir Film Festival stále více a více lidí, kteří by třeba také nikdy neřekli, že se zamilují do starých filmů. Takže si myslím, že bychom možná měli příští rok s Milanem dostat Noirové oko za popularizaci filmu noir. (smích)

To mě taky napadlo.

MH: Každopádně jak Janča říkala, že to mimo jiné vzniklo díky ČSFD – ta komunita byla opravdu malinká, do deseti lidí, klidně to spočítáme na prstech jedné nebo dvou rukou. Ale ta komunita se začala nejvíce rozšiřovat ne díky našemu blogu, ale zejména díky festivalu. Tam bylo velké štěstí, jak se podařilo zpropagovat první ročník na Kokoříně a ten další, který probíhal na Křivoklátu. Hned si to našlo fanoušky, kteří přijíždí devátým, desátým rokem. A pak se podařilo nabalit další a dnes si můžeme pár dnů před festivalem říct, že třeba polovina projekcí je vyprodaných.

S fanouškovskou základnou a publikem obecně tedy roste i samotný festival? Myslíte, že má stále kam růst?

JB: To byl jeden z důvodů, proč jsme se přestěhovali na Český Šternberk, protože na Křivoklátě už nebylo moc prostorů, kam bychom se mohli přesunovat. Tohle je krásný hrad, který má plno skrytých komnat, kam se můžeme posunovat a projekce se dají přidávat.

MH: Ale nikdy to nebude masová akce a my jsme s tím smířeni, vlastně i rádi.

JB: Ano. Jsme rádi, že je tu komunita lidí, kteří se sem vrací a přijíždí se svými kamarády, dětmi. Mám dokonce pocit, že už tu máme noirovou školku, protože k nám přijíždí lidi, kteří už stihli mít potomky a od miminka je učí lásce k noiru. To je štěstí. To je krása vidět.

Takže ambice z toho udělat masovější akci tu není.

JB: Ne. My chceme být komorní a chceme mít přátelskou atmosféru.

MH: To by asi ani nefungovalo. Za prvé je klíčové to spojení s hradem, určitě nechceme být nikde v multiplexu. To by nefungovalo. Na hradě se na těch pár dnů vytvoří taková komunitní atmosféra. Tak to podle mě vyhovuje nám i divákům. I těm filmům to svědčí.

Pořádat festival na hradě byl hned prvotní nápad?

MH: To byla idea našeho ředitele, Vítka Grigartzika. Já myslím, že jsme s Janou určitě byli z počátku skeptičtí. Jednak vůbec k tomu samotnému nápadu pořádat festival filmu noir v Česku. Já sám bych na to odvahu neměl, takže tam byl potřeba Vítkův motor. A pak ta jeho vize, že to bude na hradě. To s sebou přináší nemalé technické a logistické potíže. Ale zároveň to vytváří genius loci. Je to vlastně zvláštní spojení, ale neuvěřitelně funguje. Když si pustíte sedmdesát let starý film na hradě, který je starý sedm set let, tak to vytváří něco neuvěřitelného.

Je nějaký nedoceněný noir, který byste chtěli zmínit?

JB: Já bych asi zmínila právě poklady, které jsem objevila, když jsem sestavovala sekci španělských noirů. Což jsou kromě Smrti cyklisty filmy, které ani v zahraničí nejsou k vidění. Třeba takový bizarní úlet, jako je Ditirambo, který je v mnohém totální antitezí noirových konvencí. Ten je třeba hodně podceňovaný.

MH: Já mám vždycky největší radost, když tady můžeme i skalním fanouškům filmu noir odhalit něco, co do té doby neviděli. Jezdí k nám velký noirový fanoušek z Německa Matthias Merkelbach, který má svůj noirový web, kde má 1 500 záznamů o filmech noir. Ať už klasických amerických, nebo novějších, z různých koutů světa. Přesto ale neviděl všechny filmy a letos mi říkal, že se strašně těšil na film Drsnej polda z roku 1954, protože ho ještě neviděl. Teď právě mu někdy končí projekce a já jsem zvědavý, jestli ten film byl pro něj stejně velká pecka jako pro mě. Já jsem ho uváděl slovy, že je to pro mě černý kůň festivalu. Doufám, že v něm všichni uvidí ten přehlížený mistrovský kousek, který v něm vidím i já.