Už zase přeskakuješ, Dylane!

RECENZE – KOMIKS: Zabij, nebo budeš zabit. Kniha první (Ed Brubaker & Sean Phillips) – JAROSLAV STUCHLÝ

V únoru jsem se rozplýval nad tím, že už máme zaděláno na komiksový počin roku (Criminal 3), to jsem ale netušil, v jak krátkém čase uvede BB/art další plod spolupráce Ed Brubaker a Sean Phillips… a jaká to bude pecka.
Ty z vás, kteří čtou opravdu pozorně, možná zaujala jedna malá Brubakerova poznámka v Criminalu 3 k epizodě Smrtící ruce. Epizoda byla protkána příběhem Tesáka, kung-fu vlkodlaka (v civilu dost zoufalého vysokoškoláka Dana Dravena), hrdiny pulpového komiksového magazínu. Ona poznámka zněla, že právě zde lze vysledovat zárodky Zabij, nebo budeš zabit.

Dylan je totiž dost zoufalý osmadvacetiletý vysokoškolský student s depresemi a sebevražednými tendencemi. Miluje Kiru, ale ta chodí s jeho spolubydlícím. Což je dost dobrý důvod pro to, aby Dylan skočil ze střechy. Jenže, přežije. Načež jej v noci navštíví démon s upozorněním, že druhá šance není zadarmo. Pokud chce Dylan žít dál, musí každý měsíc zabít někoho zlého, někoho, kdo si smrt zaslouží. V opačném případě zemře on sám. Dylan si samozřejmě není jistý, zda démon není jen výplodem jeho rozrušené mysli, ale jak se blíží konec měsíce a jemu je stále hůř, sežene si zbraň a začne tipovat svou první oběť.

Zní to jako strašná pitomost a směšný scenáristický konstrukt, ale Brubaker je natolik suverénní vypravěč, že na tuto námitku čtenář velmi rychle zapomene. Až by člověk věřil, že i tento komiksový tvůrce má nějakou dohodu s démonem, která mu umožňuje chrlit jednu skvělou komiksovou sérii za druhou. V Zabij, nebo budeš zabit vytahuje z rukávu několik vypravěčských triků, které nemusejí být originální, ale fungují. Například vnitřní monolog hlavní postavy, pomocí kterého se Dylan obrací přímo na čtenáře. Na tento zcizovací efekt se nabalují další záležitosti. Vypravěč rád přeskakuje, tj. vrhá čtenáře doprostřed dění, pak ale zastaví, vysvětlí, že se dopustil prohřešku, a vrátí se k příčině. Obdoba toho, když epizoda televizního seriálu začne divokou akcí, ale ta je v nejnapínavějším okamžiku přerušena titulkem „Před 48 hodinami“. K akci se dostaneme znovu, ale už budeme vědět kdo, s kým, proti komu a proč. Dalším z triků je nespolehlivý vypravěč. To, když vám po pár stránkách Dylan sdělí, že teď šlo jen o jeho představu. Nebo zdvojování situací, kdy tu samou scénu sledujeme dvakrát, pokaždé ovšem z úhlu pohledu jiné postavy. Ano, to taky jde. Přestože Brubaker vede vyprávění v ich formě, nemá problém (díky výše zmíněnému zcizovacímu efektu) věnovat pozornost i jiným postavám. Tak například prožijeme scénu Dylanova milování s přítelkyní nejprve z pohledu Kiry schované v šatníku, později znovu z pohledu Dylana. Stejně tak jsme svědky Kiřina sezení s terapeutkou nebo pátrání policistky Sharpeové, Dylanovy nemesis.
Brubaker si prostě hraje, ale je to hra dokonale promyšlená, tvůrce vždycky přesně ví, kdy přehodit výhybku, aby se čtenář v jeho vyprávění neztratil.

Dočkáme se i oblíbených Brubakerových motivů. Pomineme- li fakt, že celý koncept podvrací příběhy o maskovaných hrdinech žijících dvojí život a trestajících bezpráví (i tohle vypravěč ironicky okomentuje), v příběhu mají své místo komplikované vztahy, dysfunkční rodinné vazby, drogy, reflexe komiksového média (Dylanův otec se živil jako výtvarník sci-fi a hororových pulpových magazínů s erotickým nábojem) a noirová stylizace.

Stejně sofistikovaně jako s vyprávěcími strategiemi se v Zabij, nebo budeš zabit pracuje s výtvarnou stránkou. Čtenář je zvyklý, že Phillips si nepotrpí na žádnou divočinu, kdy je nutné obracet knihu vzhůru nohama, aby člověk pochopil, co se děje. Ale zde posunuli tvůrci svou spolupráci na vyšší úroveň. Například působivé celostránkové obrázky, kdy text běží v bílém pruhu na boku, jistá tekutost, při níž nedochází k jasnému oddělení dva obrázků pod sebou na jedné stránce (a do nich jsou pomocí rámečků vloženy detaily), nebo obrázek, z něhož je rámečkem „vyřezána“ jistá postava, aby se zdůraznila její osamělost, izolovanost od ostatních. K ozvláštnění slouží i listování fotoalbem nebo mapa New Yorku, stejně jako ukázky práce Dylanova otce. Co se týká barev, musí zde padnout jméno koloristky Elizabeth Breitweiserové, protože jsou to právě barvy, které dodávají té které scéně příslušnou atmosféru.

I když možná někoho při čtení recenze napadlo, že podobně se k maskovaným mstitelům zachoval Mark Millar ve svém komiksu Kick-Ass, rozdíly jsou jasně patrné. Millar útočil na superhrdinský žánr, používal groteskní nadsázku a černý humor. Brubakerovi je vlastní noirová osudovost, ona chyba, která vede k řadě dalších nešťastných rozhodnutí, hrdinovi se situace postupně vymyká z rukou, až zjistí, že je událostmi lapen a vlečen, než že by byl jejich aktivním tvůrcem. Navíc, Brubaker nekomentuje pouze daný žánr, ale vyprávění mu slouží k celospolečenské reflexi.

Zabij, nebo budeš zabit vypravil BB/art v luxusní omnibusové edici a domnívám se, že k dovyprávění příběhu bude stačit Kniha druhá. Už se nemůžu dočkat.

Ed Brubaker & Sean Phillips
Zabij, nebo budeš zabit. Kniha první
Nakladatelství BB/art, Praha 2022
280 stran
799 Kč