Archeologie médií se představuje

RECENZE – KNIHA: Co je to archeologie médií? (Jussi Parikka, NAMU, 2022) – MILAN HAIN –

Nakladatelství Akademie múzických umění (NAMU) si dlouhodobě udržuje vysokou úroveň a publikace Co je to archeologie médií? (2022) jeho dobrou pověst jistě nikterak neohrozí. Překlad knihy finského mediálního teoretika Jussiho Parikky (působícího na Aarhus University v Dánsku a také na pražské FAMU) má ambici představit českému publiku dynamicky se rozvíjející obor archeologie médií. Ten u nás již stihl zapustit kořeny, což je patrné například ve výzkumech Lucie Česálkové a Kateřiny Svatoňové (abych zmínil alespoň dvě autorky, které mají nejblíže k mému vlastnímu oborovému zakotvení), nicméně úvodní text zatím na tuzemském trhu chyběl.

Parikka v knize načrtává různé myšlenkové vzorce a vývojové tendence mediálněarcheologického výzkumu. Po úvodním zorientování, nesoucím název „Kartografie starého a nového“, svůj výklad člení do šesti kapitol, které naznačují hlavní podoby oboru. V kapitole „Mediální archeologie smyslů: Audiovizuální, afektivní, algoritmická“ dokumentuje původ mediální archeologie v tzv. nové filmové historii (a obecněji v zájmu o pre-kinematografii a ranou kinematografii), nicméně také jednoznačně ukazuje, že její fokus se posunul dále, k promýšlení role softwaru nebo digitálních technologií. Následující část se věnuje imaginárním médiím, tedy takovým vynálezům a přístrojům, které nikdy nevznikly nebo byly vytlačeny na okraj zájmu. Parikka argumentuje, že jejich zkoumání a ohledávání nám pomáhá lépe chápat podmínky vzniku a způsoby užití existujících a široce rozšířených médií a vynálezů a v obecnější rovině také vzorce možného a nemožného.

Další kapitola se zaměřuje na vztah teorie médií a nového materialismu. Jak uvádí Parikka – s odkazem na práce Friedricha Kittlera – současné mediální teorie si nemohou vystačit čistě s textovými a diskurzivními analýzami. Naopak je čas „zabývat se i tím, co se děje uvnitř stroje“ – tedy „pod kapotou hardwaru a softwaru“, které jsou součástí našich životů. (s. 105) Pozoruhodnou oblast bádání mediální archeologie představují také šum, hluk a různé lapsy a nehody – tedy takové aspekty, které bývají většinou tradičních oborů vnímány jako anomální, nadbytečné nebo rušivé. Parikka v samostatné kapitole ukazuje, proč i tyto fenomény by se měly stát centrem naší pozornosti. Na to navazuje výkladem věnovaným roli archivů a nutnosti jejich rekonceptualizace v digitálním věku. Zde si autor klade otázky jako „Jak můžeme co nejlépe využít metody mediální archeologie k pochopení materiálnosti archivů, s nimiž se dnes setkáváme a které jsou založeny na procesech?“ a „Jak může mediální archeologie přispět k probíhajícím debatám v oblasti digitálních humanitních věd?“. (s. 152) V poslední kapitole se Parikka věnuje uměleckému výzkumu a produktivním průnikům mezi mediální archeologií jako vědeckou metodou a kreativní praxí ve formě různých muzejních projektů a instalací. I ty totiž mohou být způsobem, jak porozumět podmínkám existence a fungování médií.

Parikkovi se daří představit archeologii médií jako mnohovrstevnatý obor dynamicky se rozpínající do různých směrů a napájený kontaktem s řadou dalších odvětví a přístupů. Mám ovšem obavu, nakolik jeho kniha může fungovat jako úvod pro nezainteresované čtenáře, kteří chtějí teprve pochopit způsoby jejího uvažování. Odborný jazyk s množstvím termínů a četné odkazy na již existující výzkumy a koncepty naznačují, že se v textu budou lépe orientovat ti, kterým již jména jako Erkki Huhtamo, Friedrich Kittler, Siegfried Zielinski nebo Thomas Elsaesser něco říkají. (Znalost prací nebo alespoň myšlenek Waltera Benjamina nebo Michela Foucaulta je pak nutnost.)

Dále je při četbě nutné zohlednit fakt, že anglický originál vyšel už v roce 2012, takže stav oboru, který Parikka popisuje, odpovídá situaci před nějakými dvanácti lety. Částečně to ale pomáhá kompenzovat předmluva k českému vydání (s podtitulem „Kam archeologie médií doputovala“) a zejména doprovodná knížečka Martina Charváta Jussi Parikka: Od archeologie ke geologii médií (prodávaná samostatně), jejíž součástí je vedle obsáhlého pojednání o Parikkově teorii také rozhovor, který s ním Charvát vedl.

Obě „sourozenecké“ publikace jsou vyvedeny v kvalitní pevné, látkou potažené vazbě a po grafické a typografické stránce působí velmi příjemně. Ocenit lze i překlad Michala Šimůnka, jakkoliv se do textu vkradlo i několik zbytečných gramatických chyb. Užitečné jsou redakční a překladatelské poznámky, které několikrát aktualizují internetové zdroje nebo vysvětlují způsob překladu původních termínů. Online zdroje jsou doprovázeny QR kódy, které vám ulehčí přístup k citovaným stránkám (pokud tedy máte ve zvyku číst ve společnosti mobilního zařízení).

Co je to archeologie médií?
Jussi Parikka
NAMU, 2022
220 stran
k objednání na stránkách vydavatele zde

Jussi Parikka: Od archeologie ke geologii médií
Martin Charvát
NAMU, 2022
120 stran
k objednání zde