Nina a ježkovo tajemství: Francouzská koláž dětského filmu

RECENZE: Nina a ježkovo tajemství (režie: Jean-Loup Felicioli, Alain Gagnol, 2023) – BARBORA KAPLÁNKOVÁ

Francouzský animovaný film Nina a ježkovo tajemství, režírovaný dvojicí Jean-Loup Felicioli – Alain Gagnol, v sobě spojuje, ať už záměrně či nikoliv, kvazi-ghibliovský motiv, zápletku dětských špionážních filmů a meta okénko do rané disneyovské animace. Na zhruba osmdesáti minutách z těchto elementů vzniká zajímavý, rychle ubíhající portrét nebojácné, byť trochu arogantní dětskosti.

Nina a Mehdi jsou kamarádi z bytovky, kteří se většinu času baví hrou na rodiče čím dál podivnějších dětí (jedno z nich má být dokonce dinosaurus). Jejich bezstarostné existence jsou narušeny, když Ninin otec ztratí zaměstnání kvůli odhalení zpronevěry na pracovišti. Ředitel továrny je ve vězení, ale ukradené peníze zatím nikdo nenašel; bývalí zaměstnanci stávkují, továrna je zavřená a jejími jedinými obyvateli jsou nyní hlídač se psem. Nina pociťuje vážnost situace skrz tatínkovu proměnu. Už nemá energii vyprávět jí před spaním dobrodružství jejich společného kamaráda Ježka. Ten se v každém tatínkově příběhu pokoušel najít práci, při níž by mu nepřekážely bodliny. A přestože příběhy zmizely, Ježek zůstal. Nespokojená Nina nakonec dochází k rozhodnutí, že s Mehdim musí vzít situaci do vlastních rukou a najít ukradené peníze sami.

Nina a ježkovo tajemství není zdaleka první a rozhodně ne poslední film zpracovávající motiv dítěte konfrontovaného s „dospěláckým“ problémem. Nabízí se již naznačená komparace s filmy Studia Ghibli, v nichž se často objevují hrdinky školního věku vyrovnávající se s těžkou životní událostí. Onemocnění matky, osiření, srdeční choroba a mnoho dalších překážek je stavěno do cesty fikčním dětem nejen z fantazie Hayaa Miayazakiho, ale zároveň jsou jim často po ruce nadpřirození společníci.

Ani Nina nečelí tátově vyhazovu sama; Ježek, zjevující se po jejím boku v odlišném animačním stylu, je prvkem propůjčujícím filmu fantaskní ambivalenci. Neinteraguje s nikým kromě Niny a původ má jednoznačně v tatínkově vyprávění, takže ho lze interpretovat jako manifestaci Nininy nově zrozené frustrace.  Avšak bez ohledu na to, zda je pouhým externalizovaným kouskem představivosti, Ježek Ninu provází radikální rodinnou změnou a dodává jí odvahu, když je to nejvíc potřeba – podobně jako například Totoro dodává odvahu Mei a Satsuki v Můj soused Totoro (1988, režie Hayao Miyazaki). Tradice zvířecích společníků, důkladně vybudovaná i vlivem Disney pohádek, je zde tedy naplněna, i když ozvláštněna o nejistý status Ježkovy fantasknosti. Tento element situuje Ninu a Ježkovo tajemství na periferii fantasy a Ježka jako postavičku bezpečně otevřenou interpretaci a identifikaci pro každého malého diváka či divačku, kteří kdy měli imaginární kamarády.

Ježek nepředstavuje ozvláštňující element jen z hlediska žánrového, ale také animačního. Film je cele animován dvourozměrně, se stylizačním příklonem ke geometričnosti a spíše plochým barvám, ovšem s výjimkou členitých přírodních pozadí. Ježek se v tomto ohledu vymyká, jednak svou nebarevností a jednak pohyblivostí příznačnou pro první animace z dílny Walta Disneyho. Podobnost je patrná například při srovnání s krátkometrážním filmem Parník Willie (Steamboat Willie, 1928, režie Walt Disney) a tvoří další úroveň ozvláštnění, které Ježek představuje. Postavička, kterou dnes důvěrně známe jako myšáka Mickeyho, se ve své prvotině vyznačuje pružnými, gumovými pohyby, a samozřejmě černobílým provedením, přičemž obojí je kopírováno zde v postavě Ježka. Jeho anachronistický vzhled ho dále vyčleňuje jako něco vnikajícího do Nininy každodennosti odjinud – z jiné, možná dívčiny soukromé úrovně reality, která je divákům jinak zapovězena. Nina manifestací Ježka naplňuje základní princip animace – oživuje neživý koncept, dává mu duši, rozpohybovává ho. Tvůrci pak na to sami upozorňují Ježkovou stylizací, odkazující na jeden z počátků mainstreamové animace.

Ježkova přítomnost však, navzdory svým mnoha výrazným charakteristikám a odkazu v názvu, nepředstavuje tu zcela hlavní náplň příběhu; tou zůstává úkol, kterého se Nina chopí, aby zachránila tatínkovu práci. V rámci poměrně každodenního problému, s nímž se může i v nediegetickém světě eventuálně potýkat leckdo, se zformuje narativní linka výpravy neohrožených dětských hrdinů, kteří se musí postavit monstru (pes), porazit mocné nepřátele (ředitel a hlídač) a najít poklad (zpronevěřené peníze). Dynamika přátelství Niny a Mehdiho je založena na vedoucí roli Niny a pasivnější pozici Mehdiho, což v konečném důsledku znamená, že Mehdi se stává hlasem rozumu nebo přinejmenším obezřetnosti, když Nina začne plánovat výpravu do továrny.

Téměř pohádkově strukturovaná narativní linie není zcela kompatibilní s obyčejným světem, v němž absentují záchranné magické intervence, avšak nikoliv následky. Mehdi si tedy právem dělá starosti – de facto zůstává hrdinou zakořeněným v každodenní, racionální „realitě“, zatímco Nina je transformována v hrdinku, jíž by se dařilo spíše v té fantastické. Záběr na Ninu stojící na střeše opuštěné továrny, na pozadí šedého nebe, který se objevuje ve vrcholné akční scéně filmu, kdy Nina utíká před hlídačem, zdůrazňuje velikost problému a nebezpečí, kterému děvče čelí, a ten hrozí dalece přesáhnout její a Mehdiho schopnosti.

Právě i v genderové dynamice příběhu lze najít podobnost spíše s východním Studiem Ghibli než se západními disneyovkami; zejména dílo Hayaa Miyazakiho se vyznačuje důrazem na dívky jako protagonistky a jejich dospívání. Rodinná krize může být považována za pro Ninu formativní zážitek, který se stává katalyzátorem jejího coming of age procesu – je poprvé konfrontována se skutečným, velkým problémem a souběžně s tím je stále schopná komunikovat se svou dětskostí v podobě Ježka. Je to Nina, kdo se chápe, byť poněkud iracionálně, vůdčí role ve „výpravě za pokladem“, zatímco Mehdi se dobrovolně drží v pozadí, dokud situace nevyžaduje, aby se stal hrdinou a vyrazil kamarádku zachránit. V tom se film částečně navrací ke standardnější pohádkové dynamice, které situuje dívky jako zachraňované, spíše než zachraňující.

Nina a ježkovo tajemství si tak nachází místo v klastru filmů, v nichž se děti a jejich morální čistota postaví korupci dospělých. Slavná Matilda Roalda Dahla čelila ve stejnojmenné adaptaci (1996, režie Danny DeVito) brutální ředitelce, sourozenci Cortezovi se ve Spy Kids (2001-2023, režie Robert Rodriguez) potýkali (mimo jiné) s řadou šílených vědců, a středoškoláci v Scooby Doo frančíze (seriál běžel v letech 1969-1978, tvůrci Joe Ruby, Ken Spears, Joseph Barbera) pravidelně odhalovali zkorumpované byznysmeny jako ta pravá monstra strašící společnost.

Ninin příběh je mnohem komornější, rámovaný krizí rodiny, nikoliv společnosti. Plán Niny a Mehdiho neobsahuje komplikované pasti ani technické vychytávky, pouze vlastnoručně postavený plánek továrny a Nininu tvrdohlavost. Do scén jejich vloupání do továrny se tak propisuje pocit skutečného nebezpečí, protože, s výjimkou Ježkovy záhadné existence, je po celou dobu příběhu jasně komunikováno, že toto jsou obyčejné děti, žijící obyčejné životy s obyčejnými problémy. Hlídač a jeho pes tak pro ně představují reálnou hrozbu, protože jim mohou ublížit.

Snímek se navzdory své kvazi-pohádkové inklinaci nepřiklání k řešení „konec dobrý, všechno dobré“; spíše zdůrazňuje, že změna je někdy navzdory našim nejlepším snahám nevyhnutelná, ale nemusí být vždy špatná. Hlavní náplní konce je naděje. Filmu se daří navazovat hned na několik linií existujících v různých oblastech dětského filmu. Jeho zápletka není nezbytně novátorská, avšak její rámování životní situací, které mnozí z diváků, jejich rodin, přátel či známých čelí, je funkční a činí příběh i na jeho menším prostoru zajímavým. Stejně tak stylizace, která ústí v nižší vizuální komplexitu, animaci nijak neubírá na osobitosti.

Nina a ježkovo tajemství představuje příjemný divácký zážitek pro malé publikum, které se předpokládaně bude identifikovat s dobrodružnou povahou dětí a jejich výpravou, jakož i pro publikum starší, zejména to obeznámené s mnoha tvářemi dětského filmu. Nenápadné žánrové a popkulturní drobečky, ať už rozeseté cíleně či náhodně, činí z Niny a ježkova tajemství pestrý příspěvek na poli evropské animace.

Nina et le secret du hérisson

Režie: Alain Gagnol, Jean-Loup Felicioli
Scénář: Alain Gagnol
Hudba: Serge Besset
Hrají – v českém znění: Petra Šimberová (Nina), Jiří Daniel (Mehdi), Martin Sláma (Vincent), Kateřina Jírů (Camille), Petr Dočkal (Samy), David Kaloč (hlídač), Tomáš Sagher (ježek)
Francie, 2023, 77 minut
Česká premiéra: 9. 11. 2023 (AČFK)