REPORTÁŽ: 10. Visegrad Film Forum

Od 15. do 18. března proběhl v Bratislavě již 10. ročník Visegrad Film Fora propojujícího mladé studenty filmu s filmovými profesionály z celého světa. Akce probíhá od roku 2019 paralelně se slovenským Febiofestem, a návštěvníci tak mohli být součástí rovnou dvou pestrých akcí. Pro mě osobně se jednalo o první tamní zkušenost. Na následujících řádcích se proto pokusím přiblížit, jaká témata pro mě napříč dny nejvíce rezonovala. Má zkušenost vychází převážně z návštěv programu VFF.

Takový normální den v Bratislavě

Program VFF je složen z projekcí studentských filmů z partnerských škol, večerních filmových projekcí a zejména pak z masterclassů filmových profesionálů. Každý z hostů přinesl do diskuze zásadně odlišné téma a hlavně zastupoval jinou dílčí profesi. Během procházení chodeb na bratislavské VŠMU tak bylo možné potkat producenta Jima Starka, svůj celovečerní debut přivezl ukrajinský režisér Dmytro Sucholytkyj-Sobčuk a polský kameraman Paweł Edelman zase přiblížil svou spolupráci s Andrzejem Wajdou a Romanem Polanskim. VFF se však nevyhýbá ani propojování nezávislého a hollywoodského filmu, o své práci tak hovořil Mark Ulamo, zvukový mistr, stojící za některými velkými studiovými filmy (např. Titanic /1997/) a jeho kolegyně Patrushkha Mierzwa, asistentka zvuku a mikrofonistka. Místo v programu našla i iránská tvůrkyně animovaného filmu Siréna (2023), Sepideh Farsi. V neposlední řadě se zúčastnil i známý dokumentarista Vitalij Manskij.

Není to krátký seznam, a to se v jeho případě jedná pouze o oficiální hosty. Po navázání bližšího kontaktu s dalšími účastníky se objevila další řada pozoruhodných osobností – hudební designer, divadelní režisérka, do diskuze jsem se dostal i s vedoucí filmového muzea v Lodži. Dominantou akce se pro mě stalo osobní setkávání s pestrou škálou osobností.

Velmi silným se ukázal být výběr studentských filmů, přičemž české či slovenské v kontextu ostatních partnerských škol (Maďarsko, Polsko, Litva, Slovinsko) držely vysoko nastavenou kvalitu. Nejvíce mi v hlavě utkvěl snímek Jsme v tom spolu (2022), který režírovala studentka FAMU Anna Wowra a velmi zdařilým způsobem dokázala podat jeden z nejautentičtějších pohledů na současnou mladou generaci. Generační tragikomedii Chléb náš vezdejší (2021) uvedla Alica Bednáriková z bratislavské VŠMU, jejíž film se promítal i na festivalu v Cannes.

Kdo stojí za filmem (?)

Nejen v kinematografii bývá zvykem přisuzovat díla jednomu konkrétnímu tvůrci, který je podle určité představy zodpovědný za jednotící význam, tedy jakýmsi garantem nějaké myšlenky. Pokud se diskuze o uměleckých artefaktech stáčí k technicistním parametrům filmové tvorby, nebývají asociovány s myšlením o umění. Pokud nám však VFF něco říká nad rámec mezinárodní spolupráce, je to právě toto připomenutí, že film bez těchto profesí nemůže existovat.

Problém samozřejmě odráží samotný společenský diskurz, tedy konkrétně způsob, jak lidé konzumují kulturu. Z jednotlivých masterclassů a rozhovorů s hosty jsem však začal nabývat dojmu, že může být podobná problematika v některých zemích hlubší a závažnější.

O důležitosti střihu a legislativní situaci ve Slovinsku

Po promítání krátkých studentských filmů z partnerské školy v Lublani proběhla krátká diskuze s tvůrci. Část výstupu se pak otočila v nečekanou manifestaci a protest proti podmínkám některých filmových profesí na Slovinsku (jmenováni byli střihači, zvukaři, kostýmní designeři nebo make-up artisti). Problematika mě zaujala a v následném rozhovoru s dvěma tamními studenty střihu a jejich mentorkou mi byla nastíněna legislativní situace ve Slovinsku, podle které nemají střihači žádný umělecký podíl na díle a jsou proto ochuzeni o stipendia, některá ocenění, a dokonce nemohou žádat o velkou část výhod ze zákona, jako je příslušný typ důchodů.

Jak důležitý je vlastně střih pro filmové médium? Zceluje filmový materiál a finalizuje jej do výsledného díla, ovšem můžeme hovořit o autorském stylu? V tomto případě už byla odpověď studentů problematičtější, byť došli k názoru, že se při své práci podřizují filmu jako celku. Jednalo se spíše o otevření tématu k dalším diskuzím, přesto vytanuly požadavky nastupující generace filmařů, kteří volají po důraznějšímu zapojení střihačů do filmového procesu, včetně preprodukce. Situace ve Slovinsku však podle slov studentů a mentorky motivuje současnou nastupující generaci ke změně pořádků, která musí vyvstat z tlaku na jejich politické zastoupení.

Producent nezávislých filmů Jim Stark

V podobném rozpoložení jsem se o chvíli později ptal zkušeného producenta Jima Starka (Trojúhelník smutku I2022/, Mrtvý muž I2005/, Kafe a cigarety I1993/ atd.), zdali i dnes lze hovořit o tzv. „producentském filmu“, tedy filmu, jehož autorství je více než režisérovi přisuzováno producentovi. Jim Stark se zatvářil velmi skepticky, záhy však připustil, že existuje velká část producentů, kteří mají na režiséry ohromný vliv, ačkoliv producenti bývají v jeho zkušenosti ti poslední, jimž společnost přisuzuje nějaký umělecký podíl. Nakolik lze ignorovat situaci, kdy je konkrétní tvůrčí rozhodnutí automaticky přisuzováno jedné osobě, přestože pocházelo třeba z hlavy scénografa?

Jim Stark se filmové produkci věnuje již čtyřicet let, náš rozhovor se proto do značné míry soustředil i na měnící se produkční praxi. Výsledek této rozpravy byl téměř samozřejmý, přesto v kontextu zmíněných problémů zásadní – celé filmové médium je ve všech fázích produkce ovlivněno technologiemi, v současné době kupříkladu s digitalizací spojené streamování. Film se tedy nezbavuje své technicistnosti, ale naopak je čím dále více protlačována, čím dál více zpřítomňuje, že existuje díky specifickým mediálním technologiím.

Co je film (?)

Nejsou to nové myšlenky, ale právě tato specifičnost filmového média, která do jisté míry přechází hranice a spojuje různé umělecké disciplíny, by měla daleko více motivovat vnímat filmová díla v jejich komplexnosti. Zuza Woźniak, ředitelka filmového muzea v Lodži, mi přiblížila některé rozdíly, s kterými lze pojímat filmové výstavy – jednak jako ty, které pracují s konzervativnější představou, že na výstavách by se měly filmy pouze promítat, nebo naopak ty, které zpřítomňují i samotné nosiče, jednotlivé technologické přístroje z prekinematografie a jejich vývoj.

VFF je zpřítomněním podobné matérie. Promítané filmy během festivalu jsou nejprve ponechány divákově imaginaci, aby bylo později během masterclassů možné je konfrontovat s tvůrčím záměrem. Dostáváme se k možnosti pochopit nejen významy v díle uložené, ale také okolnosti vzniku.

Masterclass o animovaném filmu Siréna byla rozdělena do dvou veskrze odlišných částí – v první režisérka Sepideh Farsi hovořila o animovaném filmu jako prostředku protiválečného komentáře a rozebírala konkrétní umělecké volby při výběru barev, či v důrazu na realismus. Film rovněž zahajoval jako první animovaný snímek v historii sekci Panorama na Berlinale. V jistém pohledu „vznešeně“ působící první část masterclass však vystřídala část druhá, v níž si slovo vzala bratislavská společnost Blue Faces, která se na filmu rovněž podílela při tvorbě některých animací za použití moderní technologie motion capture (využívající se například u videoher). Tato část byla pojatá téměř jako školní prezentace s pohyblivými obrázky a vtipnými průpovídkami. Velmi záhy tak došlo k zajímavé oscilaci mezi uměleckou vizí filmů a jejím následným technicistním zpracováním, dvěma různými jazykovými kódy, které však v obou případech utváří výslednou podobu umělecky oceňovaného filmu.

Odvaha bojovat

Během večerního programu se dostávám do diskuze s litevskými filmovými lektory, kteří mi nastiňují budování filmové identity po získání nezávislosti v 90. letech, až po současně probíhající novou vlnu filmařů, kteří se tematicky zabývají obyčejným životem a hledáním identity (před dvěma získal film Poutníci /2021/ Cenu Orizzonti pro nejlepší film na festivalu v Benátkách, jednalo se o první větší litevský festivalový úspěch). Sledovat litevskou kinematografii na VFF znamenalo sledovat v přítomném čase budovanou identitu litevské kinematografie, která se stále ještě zbavuje vlivu z dob Sovětského svazu.

VFF se nebrání nabízet prostor aktuálním společenským problémům. Zatímco festival zahajoval Dmytro Sucholytkyj-Sobčuk se svým celovečerní debutem Pamfír (2022), zakončení patřilo ostřílenému ukrajinskému dokumentaristovi Vitalijovi Manskému, který přivezl svůj nový film Východní fronta (2023), jenž reflektuje právě probíhající válku na Ukrajině očima obyčejných lidí, kteří se museli stát vojáky, aby bránili svou zem.

Organizačnímu týmu VFF se opět podařilo uspořádat velmi perspektivní akci s celou řadou významných témat a zajímavých hostů, kteří společně přiblížili náležitosti vzniku filmového díla a také nastolili některá zásadní témata pro jeho další směřování. Spojování profesionálů se studenty a překračování národních hranic nás všechny vybízí k užší spolupráci a budování vstřícnějšího prostředí mezi jednotlivými filmovými profesemi.