XVI. Seminář ruských filmů

Ve Veselí nad Moravou se od 13. do 15. listopadu 2009 konal již šestnáctý ročník Semináře ruských filmů. V kině Morava bylo uvedeno třináct snímků z přestavbových let 1988 a 1989. Programovou brožuru, uvádějící diváky do dobových okolností a představující jak všechna uváděná díla, tak jejich tvůrce, sestavila Galina Kopaněvová. Ta se postarala taktéž o velmi kvalitní lektorské úvody před projekcemi, v nichž obecenstvo obeznámila s promítanými filmy, které zasadila do širších souvislostí. Vždy velmi poutavě. Srozumitelnost jejích úvodů nijak nesnížilo ani občasné selhání mikrofonu.

Kvůli sametové revoluci se u nás tyto tituly nedostaly do kin, a tak měli zájemci jedinečnou možnost je zhlédnout právě ve Veselí nad Moravou. Leckoho nejspíš zaskočilo, že se v programu objevily pod slovenskými názvy. Organizátoři jim je ovšem ponechali vzhledem k tomu, že je objevili v Bratislavě.

Seminář zahájila projekce melodramatu Aelito, nelep se na muže (Aelita, ne pristavaj k mužčinam!, Georgij Natanson, 1988) o důvěřivé ženě, jež má smůlu na muže. Šlo o jeden z filmů, jímž se tvůrci pokoušeli o lidový film, aby nalákali diváky zpět do kin. Také následující dílo Jsem úplně v pořádku (Ja v polnom porjadke, Nikolaj Dostal, 1988) o stárnoucím sňatkovém podvodníkovi patří mezi melodramata. Oproti americkým zástupcům tohoto žánru jsou ruské snímky plné nadsázky a jejich postavy jsou hlouběji psychologizovány. Totéž platí také o kriminálních filmech, které zastupovalo ve své době nejnavštěvovanější Kriminální kvarteto (Kriminaĺnyj kvartět, Alexandr Muratov, 1989). Muratov točil akční filmy s nejednoznačným hrdinou. Akční příběh stavěl na analytických charakterech a sociálních okolnostech. Nejvíce byl ceněn za politické filmy, vracející se také do doby stalinismu (např. film Rukopis)¹ a mapující prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších státních vrstev. První promítací den pak zakončil autorský film Život podle limitu (Žizň po limitu, Alexej Rudakov, 1989) o tzv. limitčících, moskevských přistěhovalcích. Právě limitčíci se v Moskvě dodnes starají o pořádek, jelikož udržují ulice v čistotě v naději, že si vyslouží trvalý pobyt v ruském hlavním městě. Přestože se jim věnovala i jiná díla, Rudakov byl první, kdo na jejich situaci nenahlížel idylicky, ale kriticky.

Sobotní projekce odstartoval nejskandálnější snímek osmdesátých let, psychologické drama Panenka (Kukolka, Isaak Fridberg, 1988) následované podobenstvím Petrolejářova žena (Žena kerosinščika, Alexandr Kajdanovskij, 1988). Kajdanovského, představitele Stalkera ze stejnojmenného filmu Andreje Tarkovského, vedla neustálá touha po sebezdokonalování², a tak se začal věnovat také režii a vytvořil vlastní složitý styl. Petrolejářova žena se odehrává v Kaliningradu, na území, odkud odešli Prusové a Rusové do něj přinesli sociální realismus. V této oblasti s rozkolísanými hodnotami, kde nic nevzniklo a korupce dosáhla největších kruhů, rozehrává autor podobenství plné parafrází a citací, aby vyjádřil humánní a etické ideje. Třetí sobotní film, natočený podle literární předlohy Alexandra Greena,³ Pan výtvarník (Gospodin oformitěl, Jurij Arabov, 1988) na rozdíl od předešlých děl, vzniknuvších ve studiu Mosfilm, vyrobilo studio Lenfilm, které dávalo prostor odvážnějším námětům a zpracováním, cenilo si autorského filmu a bylo zaměřeno na intelektuálněji založené publikum. Pan výtvarník byl prvním snímkem seriózně reflektujícím metafyziku a mystiku. Odehrává se na konci 19. století uprostřed vlny dekadence a secese, jíž se v Rusku říkalo stříbrný věk – tvorba se pomalu odpoutávala od realismu a začala klást do popředí formu. Prostor dostal i zástupce kazašské nové vlny – ironická Konečná stanice (Koněčnaja ustanovka, Serik Aprimov, 1989) studia Kazachfilm. Nechyběl ani dokumentární film – Osobní spis Anny Achmatovové (Ličnoje dělo Anny Achmatojvoj, Semjon Aramovič, 1989) vyrobený studiem Lenfilm ke stému výročí narození význačné ruské básnířky. Sobotní program ukončily noční projekce filmů Těžko je prvních sto roků (Trudno pervyje sto let, Viktor Aristov, 1988) a gruzínská Idyla (Pastoral, Otar Ioseliani, 1976).

V neděli proběhla výstava filmových plakátů a promítaly se poslední dva snímky semináře Zažeň můj smutek (Utoli moji pečali, Viktor Prochorov, Alexandr Alexandrov, 1989) a moderní pohádka Nečistá síla (Něčistaja sila, Ernest Jasan, 1989), v níž hrdina získá od čarodějnice kouzelné předměty, které mu však v pragmatické době nepomohou, ale uškodí.

Kino Morava přivítalo návštěvníky semináře velmi přátelsky a pohostinně a nabídlo velmi kvalitní a i přes malé technické potíže dobře zvládnutý program. Zatímco pátek organizátoři věnovali lehčím žánrovým snímkům (s výjimkou pozoruhodného Života podle limitu), sobotu naplnili poměrně náročnějšími díly. Možná by stálo za zvážení, nebylo-li by lepším řešením proložit sobotní tituly oddechovějšími žánrovými filmy z pátečního programu, na druhou stranu by se pak narušil dramaturgický koncept semináře. Tak jako tak by si Seminář ruských filmů v příštích letech zasloužil více diváků, než jej navštívilo letos. Poskytuje totiž jedinečnou a obohacující možnost nahlédnout do ruské kinematografie.