Ohlédnutí za letošní 35. Letní filmovou školou v Uherském Hradišti

Letošní 35. Letní filmová škola vyznačující se pevnou dramaturgickou uceleností všech jednotlivých cyklů se svou koncepcí přiblížila povaze evropských filmových festivalů s tematicky striktně vyhraněnými sekcemi. Oproti již progresivnímu loňskému ročníku, kde byla ještě do menší míry přítomna koncepce původní dramaturgie vytvořená za vedení Jiřího Králíka, měl divák letos možnost se seznámit s několika specifickými oblastmi různých národních kinematografií. Patřily k nim také u nás doposud málo známé a v diváckém kontextu spíše okrajové kinematografie – rakouská a belgická, které rozšířily několika rozmanitě pojatými pohledy v našem prostředí jejich širší kontext a umožnily publiku zhlédnout u nás velmi obtížně dostupné filmy. Vysoká divácká účast – a to také v období největších letních veder – dokazuje velký zájem návštěvníků LFŠ seznámit se s novými kinematografickými horizonty. Velká návštěvnost by mohla být pro dramaturgy vodítkem k vytvoření dalších specifických cyklů v dalších ročnících, které by svou neznámostí u nás mohly samy o sobě fungovat edukativním způsobem. Program letošní LFŠ byl ovšem daleko bohatší a pestřejší. Možná právě tato skutečnost byla pro návštěvníky festivalu jedním z důvodů, proč se rozhodli festival, byť jen na pár dní, navštívit. I když byly kapacity kinosálů ve většině případů zcela vyčerpány, nelze vždy zdůvodňovat početnou přítomnost publika jejich jednoznačným zájmem o projekci filmu, který momentálně navštívili. Ale ať byla motivace publika k návštěvě určitého filmu jakákoliv, byl výsledný dojem z přeplněných kinosálů vždy pozitivně efektní. Funkce festivalového dramaturga s sebou nese vždy určité riziko v rozhodování se mezi novátorskými a objevnými přístupy při hledání progresivních témat na jedné straně a požadavky publika na straně druhé. S podobným tvůrčím systémem, se kterým se potýkají filmaři při vytváření filmu, jsou konfrontováni dramaturgové při hledání kompromisu mezi programem a filmovým divákem, který nepatří vždy mezi filmové vědce, publicisty, fanoušky nebo cinefily, ale k té části obecenstva, která pokládá sledování filmu za svůj osobní způsob relaxace a odreagování se od každodenní reality a běžných životních problémů.

V porovnání s předešlými Letními filmovými školami v Uherském Hradišti lze při sledování kolektivních i individuálních reakcí publika i osobního přístupu jednotlivých účastníků k samotné festivalové akci i k jejímu programu vysledovat zásadní proměnu při divákově hledání cesty k filmu, který s jakoukoliv motivací v kině navštívil. Současné filmové publikum navštěvující poslední i minulé ročníky LFŠ tvoří z větší části mladí lidé, zejména studenti – nejen z filmové vědy či jiných uměnovědných oborů – pro které představuje festival určitou formu trávení volného času, seznamování se s vrstevníky nebo kolektivní setkávání (nejen v prostorech kin, koncertních sálech a výstavních síních). Tento společenský systém funguje na LFŠ (alespoň z mého osobního pohledu za dlouhá léta, po která festival navštěvuji) již řadu let. Pokud se pohybujete v různých skupinkách lidí od běžných návštěvníků až po hosty, zjistíte, že právě ve všech kategoriálně rozmanitých buňkách probíhají také diskuse jak nad jednotlivými filmy, tak také nad programovou strukturou, dramaturgickou koncepcí konkrétních tematických cyklů i čistě organizačními záležitostmi. Tímto samozřejmě nevytvářím žádný impuls k jakékoliv kritice nebo hodnocení některého z výše uvedených aspektů. Pouze lze na základě přítomnosti mezi různými skupinami návštěvníků konstatovat, že film, programová i dramaturgická koncepce LFŠ bývají často ústředním předmětem zájmu denních i nočních debat, což dokazuje, že lidé nejezdí na festival pouze „konzumovat“ filmy a nepokládají akci vždy za výhradně odpočinkovou záležitost. Pokud by udělal někdo například prostřednictvím ankety sociologickou analýzu mezi jednotlivými skupinami účastníků na téma LFŠ a film, setkal by se možná s překvapivým závěrem odkrývajícím velký a neustále rostoucí zájem o film v jakémkoliv stupni od laického vnímání až po odbornější pohled. Při sledování dění odehrávajícího se mimo hlavní obraz festivalu utvářený a zprostředkovávaný médii vzniká jiný paralelní sled událostí nebo spíše různých reakcí probíhajících mimo ústřední festivalový průběh.

Vraťme se stručně k dramaturgické koncepci letošní Letní filmové školy, konkrétně k několika tematickým cyklům, které ji reprezentovaly. Ačkoliv některé z cyklů představují pro našeho diváka téměř neznámou oblast – s čímž se vždy do určité míry pojí riziko diváckého nezájmu, ale také možnost dobrodružství seznamovat se s nepoznanými součástmi národních kinematografií – podařilo se dramaturgům sestavit (nejen pro znalce a fanoušky filmu) zajímavý a v našich festivalových podmínkách také značně vzácný výběr filmů, které nejsou vždy běžně k vidění. Přehlídka francouzských filmů často označovaných souhrnným pojmem neobaroko byla zastoupena snímky tří nejznámějších filmařů tohoto filmového fenoménu: Luca Bessona, Jeana-Jacquese Beineixe a Leose Caraxe. Vedle u nás známějšího Bessona měli návštěvníci LFŠ možnost vidět rovněž méně známé autorské projekty dalších dvou režisérů, jejichž filmy dotvářejí svým uvedením v našem prostředí celkový kontext s francouzskou kinematografií. Přestože se nepodařilo organizátorům zajistit další zamýšlené filmy, patřila tato sekce k těm nejzajímavějším. Novátorský přístup k festivalové dramaturgii vyznačující se směřováním k modernizaci filmových přehlídek představovaly dva progresivní cykly věnované belgickému a rakouskému filmu. Oba cykly jsou natolik svázány s národními kinematografickými specifiky obou zemí, že by jen málokdo mohl předpokládat tak vysoký zájem o u nás doposud neznámou filmovou oblast. Nebudu se zde vyjadřovat ke všem tematickým cyklům, protože určitě nejsem jediný autor reflexe letošní LFŠ. Ti z vás, kteří navštěvujete filmově žijící Uherské Hradiště již delší dobu, máte také možnost porovnávat nastávající změny. Ty jsou z mého osobního pohledu určitě pozitivní a v některých ohledech také příjemně překvapivé.