Ve znamení krtka

Jestliže bychom chtěli najít hrdinu televizní obrazovky, jehož věk coby fiktivní postavy se diametrálně rozchází s dobou své existence, nutně se dopátráme ke krtkovi. Před nedávnem oslavil padesáté výročí od narození, přitom snad více než kdy jindy je bezelstným dítětem. Na internetové filmové databázi IMDB čítá jeho životopis na 61 epizod, z většiny prostě pojmenovaných „Krtek a…“. Patří mezi ty nejpopulárnější české „artikly“ vyvážené do světa. Milován je nejen v sousedním Německu, ale také v Maďarsku, Polsku, ve Francii, Skandinávii, Číně. Velmi početnou skupinu fanoušků mu poskytlo Japonsko. Je pravda, že pro jeho mezinárodní tažení sehrál pozitivní roli fakt, že postavy v příbězích s krtkem nemluví, pouze se domlouvají pomocí zvuků a citoslovcí. Na druhou stranu pro (především) předškolní skupinu dětí promlouvá skrze srozumitelné, poutavé a poučné děje. A navíc je roztomilý…

Krtinec jako dárce inspirace

Zdeněk Miler na počátku šedesátých let vyslal na obrazovky sérii příběhů s ústředním hrdinou – malým štěňátkem.[1] S nápadem k němu přišla v polovině padesátých let spisovatelka Iva Hercíková, která také o dvacet let později naučné vyprávění o tom, proč se vypařuje voda, jak včely vyrábějí med a jak se z pulců stávají žáby, vydala knižně (O zvědavém štěňátku). Díky její spolupráci s výtvarníkem Milerem tak vznikl jeden z vůbec prvních kreslených seriálů u nás, nedožil se však dalších pokračování. Traduje se historka, že po promítání na festivalu v Ostravě vystoupil na tribunu jakýsi funkcionář a zvoláním „Dost už bylo štěňátek!“ tak slibně se rozvíjející sérii zastavil.

Nedlouho poté se dostala Milerovi do rukou povídka o vzniku lněné košile, načež se měl zhostit jejího zpracování, aby malému divákovi srozumitelně vysvětlil technologii průmyslové výroby látek. Přechod od milého psího hrdiny k mrtvým (byť pracujícím) textilním strojům se Zdeňku Milerovi moc nezamlouval. Rozhodl se, že edukační funkci může mít (stejně jako štěňátko) i jiné zvíře, které si poradí i s výrobou košile. Jako problém se však ukázal výběr zástupce fauny. Český animátor si byl vědom, že Walt Disney ve svých filmech zachytil zvířátka takovým způsobem, že by Miler mohl pouze kopírovat, proto Miler uvažoval, které zvíře Disney opomenul.

„Až jsem se jednou večer šel projít a říkal si, že jestli mě něco nenapadne, vzdám to. Cestou zpátky jsem zakopl. Podíval jsem se a byl tam krtinec…“[2]

Po prostudování anatomie krtka nejprve na Milera přišlo zklamání, neboť jde o zvíře poněkud nehezké. Popasoval se s tím však a v roce 1957 předvedl Jak krtek ke kalhotkám přišel, přičemž jen stěží mohl tušit, že stojí na prahu doposud neskončené série.

Co tomu předcházelo

Zdeněk Miler se narodil 21. února 1921 v Kladně, absolvoval Státní grafickou školu, ale studium na UPRUM mu nedovolila dokončit druhá světová válka (škola byla zavřena). Nejen potřeba se uživit, ale také vyhnutí se totálnímu nasazení jej donutilo hledat práci. Právě v tom čase ve Zlíně zakládal Stanislav Šulc studio kresleného filmu, v němž se podíleli animátoři například i na německém seriálu Fritz und Fratz. Miler snil však o dráze výtvarného umělce, proto po skončení války z ateliéru odešel, maloval obrazy a ilustroval.[3] Netrvalo to dlouho a Zdeněk Miler se k filmu vrátil, neboť ilustrace a obrazy jej nejenže neuživily, ale zjistil, že ho kreslený film baví více. Jeho počátky se nesly ve spolupráci s Jiřím Trnkou, např. na filmech Zasadil dědek řepu (1945) a Zvířátka a petrovští (1946). Ale de facto první jeho významnou prácí bylo vytvoření loga pro studio Bratři v triku (Trnkův název vystřídal pojmenování Ateliér filmových triků). Miler navrhl tři malé kudrnaté klučiny v námořnických tričkách, čímž soutěž o logo vyhrál.

O dva roky po Zvířátkách mu bylo umožněno udělat vlastní snímek. Námětem se mu stala pohádka Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl slunce. Aby zvýraznil její pochmurnost a tragiku, vzdal se barev. Na benátském filmovém festivalu dostal cenu za novou techniku, ale v následujících zhruba sedmi letech se Zdeněk Miler coby tvůrce kreslených příběhů ještě hledal. Na jedné straně dokázal příjemně převyprávět pohádku o Kohoutkovi a slepičce (1953), na straně druhé být polopatistický a agitační v Brigádě (1950). V letech 1951 a 1953 Miler spolupracuje se svým bývalým učitelem Antonínem Strnadem (Kdo je nejmocnější) a výtvarníkem Františkem Freiwilligem (O makovém koláči), ale nepatří mezi filmaře, kteří by úspěšně dokázali sjednotit více názorů a uměleckých pohledů na věc, proto zmiňovaná dvojice snímků zůstává právem opomenuta.

Až s příchodem štěňátka a krtečka (a ke konci sedmdesátých let i cvrčka), nachází Zdeněk Miler svůj svět. Jeho kresba sice není tak invenční (a chtělo by se říci umělecká) jako v případě jeho debutu, přesto série s krtkem je postavena výrazně právě na výtvarné složce (zvuky a hudbu odsouvá až do druhého plánu a slov se téměř zříká), která detailně zachycuje pohyb, je dětsky hravá a poetická.

Ruku v ruce s krtečkem

Jak již bylo zmíněno, krtek se stal hrdinou celkem 61 krátkometrážních epizod, které vznikaly od padesátého sedmého roku minulého století až do současnosti.[4] Je proto pochopitelné, že musel dostát několika proměn.

Zvuková složka

První jsou viditelné již v úvodních  epizodách, kdy se výrazně zmenšil krtkův nos, zmizel ocásek a přibyly vlásky. Krtek a autíčko (1963) započalo pravidelné produkování příběhů a také se již obešlo beze slov. Dialogy totiž v prvotním projektu Jak krtek ke kalhotkám přišel hrály podstatnou roli, vysvětlovaly procesy, nutné k vytvoření látky. Vzdáním se mluveného slova se z krtkových dobrodružství v podstatě stala obdoba němé filmové grotesky, přičemž je třeba zdůraznit, že to platí jen do devadesátých let. V novějších epizodách totiž krtek spolu s dalšími postavami vydává různá citoslovce a zvuky v nepoměrně větším množství. Neustálým smíchem se nejen narušuje ona grotesknost, ale večerníček se tak stává více infantilním.

Různé výkřiky, zvolání, smích a pláč „namluvily“ dcery Zdeňka Milera, od té doby je kopíruje, mixuje. V kontrastu s nimi jsou zvuky, které do seriálu přidaly dospělí herci. K nim si neodpustil kritickou poznámku i Eduard Hofman, autor animovaného filmu Stvoření světa či seriálu Pohádky o mašinkách. „Hlasy dospělých postrádají ve vztahu k nim většinou potřebnou stylizaci a příliš páchnou člověčinou.“[5]

Hudební podklad není pro Milera příliš důležitý, je spíše ucelenou melodií, než scénickým doprovodem, který by podtrhával akci. Opět zde porovnání starých dílů s těmi, jež vznikaly od devadesátých let, vychází ku prospěchu starších epizod. Nyní je hudební partitura v rukou „neživého orchestru“, syntezátorů, ale především se častěji uchyluje k líbivosti. Doprovod k epizodě Krtek a maminka (1997) se stává až prototypem nesnesitelné sladkobolnosti.

Motivy

Již podle výčtu názvů jednotlivých dílů lze rozdělit příběhy s krtečkem na dvě ústřední linie. Tu první lze pojmenovat jako linie krtek – technika, druhou jako linie krtek – příroda. První díl Jak krtek ke kalhotkám přišel se dotýká technické linie (výroba látky), ale výhradně s využitím linie přírodní (látku mu vyrobí zvířátka, nikoliv stroje). Od druhého dílu (Krtek a autíčko) však krteček nastupuje na technickou linii.

Náš hlavní hrdina se zde zakouká do automobilů a chce také nějaký mít. Díky tomuto příběhu se seznamuje malý divák se zjednodušenou konstrukcí aut, jejich vybavením. Současně se již v tomto díle projevu další z důležitých motivů (jde o pododdíl technické linie) – a to je kontrast přírody a lidské moderní civilizace. Krteček se střetává s výdobytky lidské vynalézavosti i v následujících epizodách (Krtek a raketa, Krtek a tranzistor, Krtek a televizor, Krtek a telefon, Krtek fotografem…), vždy jde o poznávání konkrétní věci (skrze které daný vynález poznává i malý divák). Dle mého soudu jsou tyto epizody sice méně roztomilé (a družné) jako ty z přírodní linie, avšak po stránce výstavby krátkého příběhu se zde Zdeňku Milerovi více daří nacházet originální nápady[6]. Nepopíratelná je také jejich funkce vzdělávací. Většinou se v této linii neprobírá civilizace z negativního pohledu, technické vynálezy se stávají hračkou, nebo někdy dokonce „žijí“ (např. telefonní sluchátko chrápe, nastydne, pláče…).  Kde je střet civilizace a přírody vnímán jako dramatický prvek, je příběh Krtek ve městě (1982). Původní prostředí lesa je zde násilně předěláno na velkoměsto, chladné, odcizené. Miler své barvité postavičky zasazuje do šedivého okolí. Pocit deprese vzrůstá, když v jednom z činžovních pokojů se pokusí zvířátkům „stát“ pomocí umělých napodobenin nahradit les. Linie přírodní je především o setkávání různých druhů zvířat, kdy jde o jejich vzájemnou komunikaci a především pak o všemožné vypomáhání si. Tyto epizody nemají vzdělávací funkci, nýbrž výchovnou. Co do počtu originálních nápadů jsou skromnější, u dětských diváků si však lépe získávají sympatie.

Dochází také ke skloubení funkce výchovné se vzdělávací, jako třeba u (již zmiňovaného) Krtka a maminky. Miler zde znázorňuje za pomocí zajíce a zaječí samičky stav zamilování, lásku (velmi nepřímo i oplodnění) a porod. Tato epizoda získala diváckou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež ve Zlíně v roce 1997, pro mne osobně je znázorněním úpadku krtkovy série. Díly vzniklé po revoluci vykazují menší nápaditost, menší využívání (a vlastně jakékoliv hledání) vedlejších motivů, jsou takřka bez dynamiky (napětí) a mohou oslovit opravdu jen to nejmladší publikum.

Krteček je kamarád

Oblíbenost figurky je dána jeho milou a hodnou povahou, tím, jak se snaží druhým pomáhat. Krteček je dítětem, které si chce především hrát a chce mít kolem sebe kamarády. Když se mu něco nedaří, propadá okamžitě v pláč (téměř v každé epizodě krtek pláče), z něhož se ovšem stejně rychle dokáže dostat. Rád se směje a raduje, nemračí se a nebývá naštvaný. Je poněkud naivní, ale ze svých chyb se dokáže poučit. A je především solidární, rád dává druhým a dělí se s nimi.

Na druhou stranu si nelze nevšimnout, že rád dává z majetku druhých, z majetku, který mu nepatří a který si bez dovolení (či zaplacení) vzal. Jako příklad může posloužit epizoda Krtek a paraplíčko (1971), kdy prodavači melounů nepozorovaně krteček pár kusů odkutálí, vezme si také velký nůž, naporcuje melouny a kousky pak (s dobrým srdcem) rozdává zvířátkům.[7] Stejně tak v díle Krtek o vánocích (1975) vběhne do obchodu a vyběhne z něj s umělým stromkem. Lze pochybovat o tom, že by za něj zaplatil, ale stromek zde opět slouží i pro potěchu kamarádky myšky, takže je vlastně vše v pořádku…

Krteček forever

Krtek není jen hrdinou šedesáti animovaných příhod, ale také maskotem a logem (pro různá dobročinná a dětská sdružení, školy, ústavy). Krteček se proměnil také do podoby přívěšků, puzzle, skládanek, stolních her, plyšových hraček, omalovánek, knížek, také počítačové hry. O něj, jakožto produkt, je zájem zatím neutuchající, což jen dosvědčuje popularitu. Rozhodně zaslouženou, neboť krtek tu je s námi již padesát let a věřím, že se mu nikdy nepodaří upadnout do zapomnění. Doposud odolává digitální animaci, které se Zdeněk Miler vyhýbá, avšak jistým neduhům modernizace (v podobě příběhů) se bohužel neubránil. Co do kvality tak svoji pozici drží především díky první polovině filmografie. V kontextu Večerníčku je však rozhodně jedním z předních titulů.