Slet švédských bubeníků

Pokud se často cítíte zhnusení absolutním hudebním nevkusem lidí ve vašem okolí, podivujete se nad tím, jak mohou pořád dokola poslouchat tu samou primitivní a povrchní hudbu, a pokud máte pocit, že by svět potřeboval ráznou hudební revoluci, pak jistě budete sympatizovat s postojem šesti švédských bubeníků ze snímku Zvuk hluku (Sound of Noise, 2010), kteří se rozhodli hudební zabředlosti obyvatelů svého města postavit čelem.

Dva švédské perfomery Olu Simonssona a Johannese Stjärna Nilssona, jejichž je Zvuk hluku celovečerním debutem, spojovala kromě dlouholetého přátelství touha natočit film, který by byl stejnou měrou jako na obraze založen i na hudbě. Ta je nejprve vedla k natočení desetiminutové hříčky Music for One Apartment and Six Drummers (2001), v níž se šestice hudebních anarchistů vloupá do bytu, aby si společně zahrála na jeho vybavení a doplňky, zatímco se jeho majitelé venku prochází se psem (člověk by nevěřil, kolik se toho dá zahrát na kuchyňský robot či záchodovou mísu). Úspěšnou cestu snímku napříč celým světěm zahájili jeho tvůrci v Cannes, kde soutěžil v sekci krátkých filmů. Jednoho z řady ocenění se pak dočkali i na sousedním Slovensku na Art Film Festivalu v Trenčianských Tepliciach.

Tohle není operace.

Otázka, zda je možné, aby se hudba stala hlavní postavou filmu, fascinovala Simonssona s Nilssonem natolik, že se rozhodli myšlenku svého úspěšného kraťasu rozvést na poli celovečerního filmu. Tak vznikl Zvuk hluku, který měl premiéru na loňském festivalu v Cannes, kde obdržel Cenu mladých kritiků a vzápětí byl za účasti režisérů uveden mimo jiné i v Karlových Varech. Ústřední aktéry původního filmu povýšili tvůrci z hudebních anarchistů-squatterů na jakési novodobé teroristy, jejichž zbraní není nic jiného než hudba a z bytu je nechali rozprchnout do celého města, aby zde realizovali svůj koncept nazvaný „Music for One City and Six Drummers“. Město coby hudební nástroj se tak stalo jedním z protagonistů, s nímž a na nějž známá šestice zneuznaných bubeníků hraje (až na Marcuse Boije tvůrci zůstali u původního obsazení, přičemž pouze Sanna Persson měla herecké zkušenosti). Ačkoli toho tito (anti)hrdinové v průběhu devadesáti minut nenamluví o moc více než v původním desetiminutovém klipu, jejich motivace jsou nyní zcela jasné: ukázat, že hudební talent může být i jinde, než kde jej spatřují zapšklí profesoři z konzervatoře, kteří je odsud kvůli jejich progresivním postojům neslučitelným se zdejší výchovou vyhodili. Avšak způsob, jakým zaspalé město a jeho občany probouzejí k životu, není úplně legální, a tak je jim v patách mrzutý detektiv Amadeus Warnebring (Bengt Nilsson), který z duše nenávidí hudbu. Jako jediný člen věhlasné rodiny muzikantů se totiž narodil s naprostým hudebním „hluchem“. Chlapec, jehož rodiče „potrestali“ pojmenováním po hudebním géniovi, od dětství žil ve stínu úspěšného bratra, uznávaného dirigenta Oskara, a každá rodinná sešlost, která se vždy promění v soukromý koncert nějakého nadaného potomka, je pro něj hotové peklo.

Tohle není loupežné přepadení.

U snímků severských tvůrců jsme zvyklí na jistou dávku pro ně typického černého humoru, že nás už jen máloco překvapí natolik, aby po chvíli nesplynulo s ostatními díly zdejší provenience. Příval kreativity, s jakou Simonsson s Nilssonem přistupují k jednotlivým hudebním výstupům svých protagonistů, je ve Zvuku hluku tak silný a nečekaný, že se vám do paměti zaryje nesmazatelně. Byť na poli hudby rozhodně nejsou první, kdo předměty běžné denní potřeby použil jako hudební nástroje, ve filmu bychom něco podobného hledali dlouho. Navíc skutečnosti, že ani jeden z režisérů nemá filmové vzdělání (Nilsson vystudoval výtvarné umění a Simonsson hudební konzervatoř), byste si bez jejího vědomí ani nepovšimli. Z jejich filmu je totiž znát pečlivá práce, kterou odvedli, především pak v rámci preprodukce, během níž celý rok lovili a nahrávali nejrůznější zvuky (kterých na konci měli více než třiadvacet tisíc). Pro českého diváka pak může být překvapením, že kromě hudby německé industriální skupiny Einstürzende Neubauten, jejíž vliv je v řadě kompozicích silně znát, pro ně byl inspirací i jeden song Monkey Business.1

Že by vás nikdy nenapadlo, že je možné udělat koncert na operačním sále, v bance či na stožárech elektrického vedení? Třiadvacet tisíc sesbíraných zvuků rozhodně volá po dalších koncertních místech a netypických hudebních nástrojích. Něco mi říká, že tahle švédská performance ještě neskončila.

Sound of Noise

Scénář a režie: Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson

Kamera: Charlotta Tengroth

Hudba: Fred Avril, Magnus Börjeson, Six Drummers

Střih: Stefan Sundlöf

Hrají: Bengt Nilsson, Sanna Persson, Johannes Björk, Fredrik Myhr, Marcus Boij, Anders Vestergard, Magnus Börjeson a další

Švédsko / Francie, 2010, 102 min.

Česká premiéra: 19. 5. 2011 (H.C.E.)