Začalo to Extasí…

ROZHOVOR s filmovým historikem Jiřím Horníčkem o Gustavu Machatém – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Jiří Horníček (nar. 1966) v letech 1993-2000 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze – obor tehdy zvaný filmová věda. Studia zakončil diplomovou prací na téma Miloš Havel a český filmový průmysl. Od roku 1999 pracuje jako filmový historik v Národním filmovém archivu v Praze, kde má na starosti sbírku neprofesionální kinematografie, tzn. amatérské a rodinné filmy. V oblasti profesionální kinematografie se formou jednotlivých historicky zaměřených textů nejčastěji věnuje období meziválečného Československa. Publikuje v odborném tisku tuzemském (Cinepur, Dějiny a současnost, Iluminace) i zahraničním (Film History, Kinovědčeskie zapiski).

Mohl byste představit vaši publikaci, která v těchto dnech vychází jako první titul nové publikační řady nakladatelství Host?

Monografie o Gustavu Machatém sleduje jeho filmařskou režijní tvorbu od konce desátých let dvacátého století až do poloviny let padesátých, kdy v Německu (tehdejší SRN) vznikl jeho poslední dlouhometrážní titul – melodramatický příběh Suchkind 312 (Hledané dítě 312). Machatý během své kariéry natočil celkem 11 celovečerních hraných titulů. Kniha respektuje časovou posloupnost režisérovy filmografie, kterou popisuje v deseti kapitolách, přičemž každá kapitola je obvykle věnována jednomu dlouhometrážnímu titulu – okolnostem vzniku, kontextu uvedení filmu v kinech, ohlasu v dobovém tisku. Rozsah a zastoupení jmenovaných částí je u konkrétních kapitol proměnlivé v závislosti na existenci, množství a výpovědní hodnotě dohledaných dobových archivních materiálů a také v závislosti na charakteru zvolených obecných témat. Kniha nelíčí pouze životní a profesní osud jednoho výjimečného českého režiséra, ale její neméně důležitou součástí je popis filmově-historického kontextu Machatého filmařské dráhy, jak naznačuje podtitul monografie – „Osobnost režiséra na pozadí dějin kinematografie“.

Co se týká zmíněného obecného kontextu, kniha nejsouvisleji sleduje vývoj československé kinematografie, tj. postupné utváření fungujícího filmového průmyslu od konce desátých let po první polovinu let třicátých, včetně zásadního zlomu prosazení technologie zvukové kinematografie. V souvislosti s Machatého působením v zahraničí pak zbývajícími kapitolami prochází motiv profesionálního uplatnění filmaře v emigraci. Důležité místo v knize zaujímají také režisérovy nerealizované projekty, jejichž přiblížení čtenářům se opírá o nalezené archivní dokumenty (korespondence, filmové povídky, scénáře atd.).

Jak dlouho se tvorbou a osobností G.M. zabýváte a jak jste se k této oblasti bádání dostal?

Počátky mého intenzivnějšího zájmu o osobnost Gustava Machatého spadají asi do roku 2000 a souvisejí s přípravou studie o produkčních okolnostech realizace Extase. Tato studie je součástí monotematického sborníku Ekstasy, který vydal vídeňský Filmarchiv Austria v roce 2001 při příležitosti režisérova stého výročí narození. Tehdy ve Vídni proběhla i retrospektivní přehlídka Machatého filmů. Při přípravě textu jsem v pražských archivech našel spoustu materiálu, který jsem v tomto konkrétním případu nemohl využít. Po určité době jsem se rozhodl k Machatému vrátit. Finanční podpora Grantové agentury České republiky mi umožnila zahrnout do mého pátrání po dochovaných materiálech a písemných dokumentech i archivní instituce v zahraničí a lépe tak popsat průběh režisérovy kariéry po odchodu z Československa v polovině třicátých let.

Jak probíhal výzkum v ČR?

Jak jsem zmínil, začalo to Extasí. V NFA existuje poměrně obsáhlý soubor písemností týkajících se právě okolností natáčení tohoto filmu. Vedle dokumentů uložených v NFA se stal důležitým zdrojem poznatků, především co se týká rodinných poměrů a podnikatelských aktivit Gustava Machatého a jeho otce, Národní archiv – fond Policejní ředitelství. Oslovil jsem také kolegy historiky z oblastních archivů, např. v Chrudimi, v Havlíčkově Brodě, kteří mi pomohli doplnit další informace o režisérových příbuzných a spolupracovnících. Zajímavý zdroj představovaly rozhovory realizované v minulosti pracovníky NFA s významnými českými filmaři, kteří Machatého osobně znali (J. S. Kolár, J. Stallich ad.). Informace z primárních archivních pramenů jsem pak konfrontoval a doplnil na základě průzkumu dobového tisku.

Jak probíhal výzkum v zahraničí? Jaká byla cesta k málo dostupným filmům jako Wrong Way Out nebo Suchkind 312?

Mimořádně cenná byla návštěva Filmarchiv Austria, kde se nachází pozůstalost Gustava Machatého, kterou tamnímu archivu věnovala režisérova druhá manželka Helga Machaty, včetně kolekce privátních filmů z přelomu třicátých a čtyřicátých let. Písemné dokumenty nalezené v amerických archivech a knihovnách mi pomohly udělat si poměrně přesnou představu o Machatého působení v Hollywoodu, především u společnosti MGM. Samozřejmě, bez informací shromážděných ve dvou sbornících vydaných dříve v Rakousku by kniha nemohla mít takovou faktografickou úroveň zpracování, jaké se mi podařilo dosáhnout.

S dostupností Machatého filmů nebyl problém, neboť v minulosti se NFA (tehdejšímu Čsl. filmovému ústavu) podařilo do sbírek získat filmové kopie všech režijních děl Gustava Machatého.

Bylo jistě zajímavé zkoumat, do jaké míry se Gustav Machatý podílel na režii filmů Conquest (Hraběnka Walewská), Madame X nebo Born Reckless a jaký je jeho autorský vklad v těchto případech…

Machatého autorský vklad u vyjmenovaných produktů společnosti MGM je zanedbatelný, už vzhledem k tehdy praktikovanému studiovému systému filmové výroby a vzhledem k Machatého pozici krátkodobě “vypomáhajícího” režiséra, který ke konečné podobě díla přispěl několika záběry. Nehledě k tomu, že např. do vlastní realizace filmu Madame X podle mých poznatků vůbec nezasáhl, pouze v přípravné fázi mu vedení MGM uložilo vypracovat návrh provedení několika úvodních scén. Vliv Machatého na vznik těchto titulů zpochybňují jednak tehdejší postavení režiséra coby pouhého řemeslníka v rámci fungujícího studiového systému (až na pár vzácných výjimek, k nimž Machatý nepatřil), jednak i okolnosti natáčení Machatého dramatu Within the Law (V mezích zákona). Z písemné pozůstalosti produkčního Lou Ostrowa jasně vyplývá, že Machatého role se v tomto případě omezila pouze na vedení herců a inscenaci záběrů, přičemž se musel držet dodaného scénáře. Navíc v závěru natáčení, kdy z pohledu vedení firmy bylo třeba film urychleně dotočit, fungovaly paralelně dokonce dvě skupiny filmařů (druhá pod vedením režiséra G. B. Seitze), které se podělily o realizaci posledních scén. Machatý se sice po obdržení scénáře snažil podobu filmu ovlivnit, zaslal producentům návrhy na formální ozvláštnění několika záběrů, ale ani jeden nebyl vedením akceptován.

Zahraniční působení Gustava Machatého je opředeno mýty a nejasnostmi, které jistě uvedlo na pravou míru vaše bádání. Mohl byste přiblížit, jaká byla skutečná pozice Gustava Machatého během jeho zahraničního působení?

Výlučnost Machatého postavení při jeho zahraničních angažmá lze vztáhnout v podstatě pouze na pobyt v Itálii, kde byl jeho příchod spojen s mimořádně velkým očekáváním a kde se jeho jméno ocitlo ve vybrané společnosti dalších významných evropských režisérů (Max Ophüls, Abel Gance ad.) angažovaných italským státem k pozvednutí úrovně tamní filmové produkce. Vkládané naděje potvrzuje i záměr vedení italské kinematografie uvést Machatého film Ballerine (Baletky) na benátském festivalu v roce 1936. Český filmař byl bezesporu v Itálii přijat jako skutečná režisérská hvězda. Bohužel, natáčení skončilo velkými neshodami s producentem a uměleckým neúspěchem filmu.

V poválečném Německu a ani v Hollywoodu se mu podobného respektu nedostalo. Zvláště u amerického období je to trochu překvapivé vzhledem k nabídce smlouvy ze strany MGM, svědčící o plánu vedení společnosti, alespoň v určité době, využít Machatého talentu a profesionálních zkušeností. O skutečných důvodech nezdaru lze pouze spekulovat a nic na tom nemění ani poválečné vysvětlení podané samotným režisérem, který jako hlavní příčiny uvedl mimořádně tvrdou profesní konkurenci zesílenou příchodem politických uprchlíků z Evropy, problémy s odborářskými organizacemi jednotlivých filmařských profesí a nedůvěru ze strany ředitele studií MGM Louise B. Mayera.

S ubíhajícími léty klesala pravděpodobnost získání nových pracovních nabídek, takže Machatému nakonec nezbylo než realizovat svůj další film formou vlastní nízkorozpočtové produkce, kterým byla Jealousy (Žárlivost). Jeho autorský přístup k filmové tvorbě, pečlivost a důslednost, s nimiž přistupoval k natáčení, a s tím související pomalejší tempo práce se pro americkou zaběhnutou výrobu také zrovna nehodilo.

Jak hodnotíte tvorbu Gustava Machatého v celosvětovém kontextu – ve srovnání s tehdejší produkcí. Jaký byl jeho přínos?

Výjimečnost Machatého pozice v rámci tuzemské meziválečné kinematografie je nezpochybnitelná. Samozřejmě jiná situace nastane, jestliže na jeho tvorbu pohlédneme optikou světových dějin filmu. Je třeba si uvědomit, že Machatý postrádal v českém filmovém prostředí širší zázemí ucelenější a početnější skupiny tvůrců, jaké můžeme pozorovat např. u nové vlny v šedesátých letech. Podobnou podporu neměl, i když triumf čsl. filmové kolekce v Benátkách by něco podobného mohl naznačovat. Machatému se nepodařilo vytvořit si zcela originální a  osobitý režijní styl, myslím v tak radikální podobě, jaký např. najdeme u Roberta Bressona. Extase sice byla pokusem o „vynalezení“ zvláštní formy zvukového filmu, ale pokusem málo průkopnickým a revolučním, protože příliš spjatým s postupy převzatými z éry němé kinematografie. Nicméně pro Machatého byla typická schopnost reflektovat soudobé progresivní směry kinematografického vývoje, objevující se v rámci různých kinematografií. Pečlivě promýšlená vizuální podoba jeho filmů vycházející z aktuálních trendů kameramanské práce a technik moderní fotografie, v té době ne zrovna obvyklý důraz na vhodnou fyziognomii protagonistů a s tím související odvaha k časté spolupráci s neherci „na úkor“ zavedených profesionálů, jsou příklady prvků charakteristických pro Machatého způsob práce.

Když si vezmeme konkrétní případ Machatého mezinárodně nejvěhlasnějšího titulu – Extase, tak i zde příčina zvýšené pozornosti, která filmu byla a stále je věnována, spočívá v režisérově útoku na dobové společenské a morální „klima“ než v radikální inovaci filmové formy. V aktuální atmosféře ve společnosti vycítil napětí mezi poptávkou a možnostmi prezentace erotiky na filmovém plátně v rámci standardní filmové distribuce. Tím nemám na mysli prosté předvedení nahého ženského těla, s nímž má část veřejnosti, v jakési zvláštní kinematografické variantě pavlovových podmíněných reflexů, tento Machatého titul spojován. (Ostatně v tomto směru Gustav Machatý není rozhodně průkopníkem.) Výjimečnost Extase spočívá ve velmi šťastně zvoleném obrazovém propojení zprostředkovaných lidských emocí s přírodními motivy. Machatému se v tomto případě podařilo, aby se filmová prezentace emocionálních prožitků spojených s erotikou a sexualitou nestala jejich karikaturou, což se podle mne někdy děje např. u Erotikonu.

Co se týká filmové formy, jak už jsem zmínil, po vizuální stránce snesou Machatého filmy to nejpřísnější hodnocení. Ale např. začlenění sekvence Písně práce na závěr Extase se nedá označit jinak než jako tvůrčí selhání či schválnost, režisérovo nekritické podlehnutí neodbytným uměleckým ambicím.

Jaké je, podle vaší zkušenosti, povědomí o tvorbě Gustava Machatého u nás a za hranicemi ČR?

Mezi specializovaným publikem, tedy diváky se soustředěnějším zájmem o kinematografii, je Machatého jméno známé, přičemž není výhradně spojováno pouze s Extasí. V širším diváckém okruhu a zvláště v mezinárodním měřítku mám pocit, že se Extase tak trochu na svém tvůrci emancipovala a často bývá více než s Machatého jménem ztotožňována s představitelkou hlavní role Hedy Kieslerovou. Znalost dalších titulů pak už velmi výrazně ovlivňují aktivity novodobých filmových historiků a specializovaných institucí. Potvrzuje to i případ režisérova posledního němého díla Erotikon, který se do povědomí veřejnosti výrazněji dostal díky restaurování filmu v devadesátých letech, které v NFA provedly Blažena Urgošíková a Ingrid Tětková. Vznik nové kopie umožnil reprezentativní uvádění filmu na filmových přehlídkách v tuzemsku i v zahraničí. Nemám přesné statistiky, ale řekl bych, že v té době Erotikon v četnosti projekcí tohoto typu Extasi předčil.

Ovšem k samotné popularizaci díla nemusí dojít pouze formou časově náročného restaurování, svůj význam má i vydání na DVD, samozřejmě alespoň v trochu kultivované podobě neomezující se v případě umělecky hodnotných titulů výhradně na českého zájemce.

Na LFŠ byla představena řada titulů z filmografie Gustava Machatého. Které jsou vám osobně blízké a čím? Který titul ze zahraniční tvorby byste divákům doporučil?

Mým nejoblíbenějším titulem Machatého filmografie je melodrama Ze soboty na neděli. Mám ho rád pro určitou míru naivity, která se projevuje v profilu dvou hlavních postav, v určité nedokonalosti práce se zvukovou složkou (použití ruchů, intonace hereckých hlasů). A nevadí mi ani asynchronnost obrazu a zvuku patrná v několika krátkých pasážích filmu, na níž je režisér bez viny, na rozdíl od pracovníků filmových laboratoří. Zdá se mi, že v Ze soboty na neděli je Machatý nejsilněji svázán s filmovou moderností, tady se mu podařilo zachytit a použít aktuální a progresivní filmařské postupy montážní i kameramanské. Extase svojí inzerovanou exportní dokonalostí, když si odpustíme závěrečnou střihovou pracovní sekvenci, na mne tak silně nepůsobí, ať už pro někdy příliš prvoplánový symbolismus či pro nadmíru konvenční a ilustrativní doprovod hudební.

Jealousy považuji za Machatého nejosobnější dílo, a to nejen ze skupiny jeho titulů natočených v zahraničí, ale snad z celé režisérovy filmografie. Po projektech realizovaných na cizí objednávku, podle cizích scénářů, byť s kvalitním technickým a finančním zázemím (Ballerine, Within the Law) se Machatý odhodlal pustit do nízkorozpočtového filmu, na němž se podílel nejen umělecky, ale také producentsky. Podle jím napsaného scénáře tak vzniklo exilové komorní drama ve stylu „film noir“, které má pro českého diváka zvláštní půvab v herecké účasti Hugo Haase jako člena hollywoodského komparsu.

Zkrácená verze rozhovoru byla původně publikována ve Filmových listech 37. Letní filmové školy.

Monografii můžete zakoupit například zde.

Zdroje fotografií: filmnoirblog.blogspot.com, filmportal.de