Z 37. LFŠ naposled: slzy deště na rozloučenou

Závěrečný víkend 37. ročníku Letní filmové školy je za námi. Zatahování opon a zamykání sálů se však odehrálo ve velkém stylu – na své si přišel fanoušek rumunské nové vlny, artových i „půlnočních“ podob asijské kinematografie, milovník archívů i ten, kdo do Uherského Hradiště chtěl zavítat především kvůli možnosti přímého setkání s letošními exkluzivními hosty.

Právě na sobotu v programu vybylo místo pro trojici možná nejlepších děl rumunského novovlnného hnutí, filmy, které při svém uvedení v Cannes vždy ovládli svou soutěžní sekci. Smrt pana Lazaresca (Moartea domnului Lăzărescu, 2005) je druhým snímkem jednoho z nejzajímavějších filmařů současnosti, Cristiho Puia, který si vytknul cíl natočit sérii s názvem Šest příběhů z předměstí Bukurešti, dedikovanou již zesnulému Ericu Rohmerovi. Lazarescu, celonoční sugestivní odysea po bukurešťských nemocnicích, tento projekt otevírá. Filmy se mají odehrávat zhruba 24 hodin a objevují se v nich tytéž postavy. Puiu nabízí i podobný styl založený na strohé práci kamery, jež jednoduše sleduje protagonisty při aktuálním jednání a vyprávění nic divákům nevysvětluje – předkládá mu pouze drsnou realitu bez útěchy. Aurora (2010), druhá část série, byla na programu už v pátek, a Cristi Puiu sám v ní ztvárnil hlavní postavu. Minimalistickou formou a pozvolným rozvíjením děje vyniká i předloňský snímek Cornelia Porumboia s názvem Policejní, adj. (Politist, adjectiv). Vítěz Zlaté palmy z roku 2007, drama Cristiana Mungia 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămîni şi 2 zile) je pak pro někoho největším triumfem zlatého rumunského desetiletí, především ovšem dosavadním vrcholem Mungiovým, neboť ten žádný další celovečerní snímek od této doby nevytvořil.

Extrémním úspěchem se ukázalo být propojení německého nonfikčního snímku Lidé v neděli (Menschen am Sonntag) z roku 1929 s rockově zabarveným doprovodem kapely Fetch! v rámci tradiční sekce Živá hudba, která v sobotu končila. Poctivě naplánované sety, energicky na scéně rozvibrované klasickou kombinací kytara  – basa – bycí, skvěle pasovaly k rychlému střihu filmu, na němž se scenáristicky podílel i Billy Wilder. Scény poklidného konce víkendu se měnily v poutavou a napínavou koláž dramat a síla hudby dovedla jinak znamenitý snímek posunout směrem k metaforickým rovinám. Efekt vcelku neobvyklý.

Slibný název – Sekretářka: Sekret lásky (OL no aidžiru: rabu džúsu, 1999), v režii japonského režiséra Júdži Tadžiriho, přilákal do Hvězdy i fanoušky půlnočního cyklu Pinku Eiga. Diváci, kteří do sálu přišli oslavit poslední filmovkovou noc, viděli ve výsledku melancholicky laděný milostný příběh se smysluplně vykreslenými postavami, jenž svým způsobem nemá příliš daleko od jinak seriózně chápané tvorby jihokorejského filmaře Hong Sang-soo, známého z velkých festivalů.

Kdyby se pořadatelé rozhodli pravidelně udělovat také jednu z cen AČFK hostu, jenž vystupoval směrem k divákům i novínářům nejvstřícněji, smělým adeptem by letos byl Apichatpong Weerasethakul, jenž v pátek zvládl kromě jiného i tříhodinovou Master Class, z níž jedna polovina na scéně patřila pouze jemu a jeho laptopu, v sobotu pak se zaujetím uvedl pásmo svých krátkých filmů, které jeho tvorbu ukázaly zase v jiném světle. Thajský umělec žádnou sošku z rukou dramaturgů neobdržel, zapomnělo se na něj v oficiální znělce, diváci na něj ale při srovnání s bohémy Kusturicou a Akim Kaurismäkim možná budou vzpomínat nejvřeleji.

Kaurismäki si pozornost dovedl vynutit po svém: podle slov dramaturgů po příjezdu přehodnotil původní plány a na většinu z projekcí svých filmů se odmítl dostavit. Na sobotní autogramiádu, nachystanou v souvislosti s vydáním knihy Aki Kaurismäki: Světla v soumraku ve festivalové edici Iniciály, přišel s půlhodinovým zpožděním: modro-fialová písmena, jež na stole skládaly dohromady jeho příjmení, vybral litery A, K, I a po několika desítkách podpisů a požadavku krátké přestávky se nakonec ochotně dostavil do sálu, kde byl moderátorem před diváky vyzpovídán při Master Class.

Strohé odpovědi byly někdy takřka neslyšitelné, ale finský svéráz vlastně pouze hrál úlohu, jakou od něj všichni očekávají. Patřily mu i poslední oficiální momenty 37. ročníku LFŠ, když mu byla při slavnostním zakončení věnována pamětní cena AČFK: Kaurismäki se zaplněnému sálu a celému festivalu odvděčil zapěním děkovné finské písně.

Kdo by měl být hlavním tahákem příští rok?

Zdroj fotek: www.lfs.cz