Svoboda a smrt

Distribuční premiéra filmu režiséra Víta Pancíře Sestra proběhla 11. 12. 2008, ale v rámci předpremiéry mohli někteří diváci snímek zhlédnout už v rámci přehlídky Centropa, nebo ještě dříve na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Nenarativní hodinový film je uveden do kin v 11 kopiích.

Tvorba bratří Topolů se stala východiskem už pro několik filmařů. Vladimír Michálek na přelomu století adaptoval novelu Jáchyma Topola Anděl. Děj filmu pojmenovaného Anděl Exit byl časově posunut do porevolučního období (podobně filmová Sestra není zasazena do začátku 90. let jako její literární předchůdkyně), ale základní narativní linka zůstala zachována. Michálek se s Topolem jako spoluscenáristou zaměřil na krajní vyhrocené duševní stavy hrdinů a metaforický motiv výroby drogy jako alchymistické esence. Film vyvolal protichůdné reakce, ale jedná se zřejmě o nejodvážnější Michálkův počin. Režisér Zdeňek Tyc obsadil do hlavní role svého druhého filmu Žiletky Jáchymova bratra Filipa, vůdčí osobnost kapely Psí vojáci (film je pojmenován podle jedné z jejich písní), jejichž hudba ve filmu hraje rovněž výraznou roli. Hlavní hrdina je patřičně existencialisticky rozervaný, „topolovsky“ pochmurné a melancholické je i naladění, ale celkově film působí trochu chladně a strojeně. Dokumentarista Filip Remunda se pokusil o celovečerní portrét spisovatele Jáchyma Topola, ale A.B.C.D.T.O.P.O.L. byl spíš sebereflexivním ohledáváním žánru dokumentárního portrétu, než že by „sloužil“ Topolově osobnosti a dílu. Sestra režiséra Víta Pancíře čerpá z tvorby obou bratrů a to takřka rovným dílem. Výchozí inspirací jsou dějové motivy a monology převzaté ze známého Jáchymova románu Sestra, Filip propůjčil hudbu (album Sestra čerpající rovněž ze stejnojmenné knihy) a hlas vypravěče.

Vít Pancíř je původní profesí animátor. Od 90. let točí krátké experimentální filmy (Říše koupelen, Mare Mare, Vzduch v autě, Ve větru, Zdeňkovo křeslo a další), pro Psí vojáky natočil několik videoklipů (Žiletky, Kilián Nedory). Za kamerou stál rovněž experimentální filmař, autor řady textů o filmových experimentech a v posledních letech zejména pedagog FAMU Martin Čihák. Sestra je, dalo by se říct, završením jedné éry českého experimentálního filmu, která započala v 80. letech v amatérském filmu a vrcholu dosáhla v 90. letech. Do této (nijak neorganizované) skupiny patří krom Pancíře s Čihákem i tvorba Martina Blažíčka, Martina Ježka nebo Petra Marka. Pancíř v Sestrě kompiluje postupy a objevy svých předchozích snímků, nehledá nové metody, ale shrnuje dosavadní výsledky, které se nyní snaží představit širší divácké obci. Film bývá trochu bezradně označován jako experimentální, ale znamená tedy spíš druhovou příbuznost, než průkopnictví a novátorské objevování možností kinematografie. (1)

„Tak to je otázka: co já chci vlastně sdělovat?“ ptá se režisér sám sebe. „Já jsem přeci „ten avantgardní tvůrce“, takže na diváka „kašlu“. I když pro ty víc avantgardní tvůrce jsem naopak popíkář. Mně naopak na divákovi hrozně záleží! Ve formálních postupech jsem zúročil svoje krátké filmy, ale nová byla práce s textem, aby byly přesně vymezené a rozdělené ty tři formální složky. Měl jsem zkušenost, že jakmile jsem si ve filmu začal připadat už podbízivý, teprve v tom momentě to začalo být stravitelný pro dramaturgy a ostatní. Je to takový kompromis, ale v dobrém. Hlavní motivací filmu Sestra je vlastně popularizace formálního filmu, proklouznout škvírou mezi dveřmi, dostat takový tvar do distribuce.“(2)

Sestra není klasickým snímkem, který by více či méně klasickými prostředky vyprávěl příběh. Soustředí se sice na jednu postavu, u níž lze vysledovat konkrétní témata, ale divák je nucen upínat pozornost i jiným, méně iluzivním, směrem. Film tak nepřímo koresponduje s literární předlohou, pro niž byla taktéž charakteristická polytematičnost, roztříštěnost, nedokončené věty a neučesanost.

Sestra obsahuje prvky hraného (lépe snad inscenovaného), animovaného i dokumentárního filmu. Režisér například jednoduše animuje souboj starých hliněných figurek indiánů proti současným blikajícím robotům. Jindy získá záběr dynamiku vystříháváním jednotlivých políček, trhaný pohyb tak vyvolává dojem animace. Velká část filmu byla natáčena na ruční ?? s minimálním štábem v ulicích. V záběru eskalátoru zvědaví lidé koukají do kamery. Dokumentární ráz mají i scény před dětským domovem nebo s Romy u ohně. Tato scéna je mimochodem jedním z nejvýstižnějších popisů romské komunity. Pohled vzdálený romantizujícím představám (jako v Romingu nebo Černé kočce a bílém kocourovi), ale poukazující na důležitost tohoto národa. Romové nejsou schopni organizace, a proto nemohli nikdy válčit proti jinému národu, ani nezpůsobili žádnou válku, zazní ve filmu.

Režisér Sestru sice označil jako hudební film, ale postavil ji celkem na třech složkách stojících ve vzájemné rovnováze. Po většinu filmu zní hudba Psích vojáků, ale stejně důležité je i slovo (výňatky z knihy) deklamované mimo obraz Filipem Topolem a obraz tvořený režisérem Pancířem, kameramanem Čihákem a střihačem Brothánkem. Pravidelně se střídá dominance jednotlivých složek (obraz-hudba-slovo) a vzniká tak rytmická struktura. Škoda, že film nebyl „narušen“ třeba jen jedinou dialogovou scénou.

Prolog obstarává kombinovaná sekvence. Na mračném nebi se na kulaté žluté placce, která může symbolizovat slunce, střídají různá vyobrazení hvězd (rudá, šerifská, židovská…). Placka se otáčí, spolu s hudbou zrychluje i mraky utíkají jako splašené a s řítícím se časem se obměňují „hvězdy“, pod nimiž žijeme. Hlavní hrdina, v knize pojmenovaný Potok, se stoptrikem objevuje pokaždé v jiné vzdálenosti od „slunce“ a pozoruje jej. Může se jen dívat. Scéna graduje, míhající se hvězdy jsou vystřídány plačící tváří Panny Marie (vyobrazení známé i z přebalu knihy) a žlutá placka se stane svatozáří.

Sled školních fotografií navozuje vzpomínky na hrdinovo dětství za normalizace. Dospělý Potok prochází kolem nazdobených a přecpaných výloh, vidíme prostřihy na černobílou fotografii výlohy ze socialismu. Výkladní skříně konzumu jsou zároveň výkladními skříněmi ideologií, Husák s Leninem visí nad ovocem, na současné hmotné statky dohlíží Santa Claus, rovněž ten, který věci „rozdává“.

Potok se živí jako výtvarník divadla Minor, což napoví už záběry z jeho bytu. Kamera ho zachycuje na cestě městem nebo naopak doma ve statických záběrech. Tvoří se tak kontrast, kterému se ještě budu věnovat. Přidá se k němu bruneta, v knize pojmenovaná jako Černá, sedí spolu na pivu, nebo někam jdou, povídají si, není podstatné co, slyšíme jen hudbu. Vztah k ženě také není bez komplikací. Ocitají se na tržišti (záběry dokumentární povahy). Černou obtěžuje úchyl, ale Potok jí nepomůže, poněvadž je jinde a opíjí se. Sedí pak ve vraku auta, hraje si na bouračku, vypadne z auta (zvuk karambolu). Potok stojí osamocený před zrcadlem a kouká na sebe, jde blíž, ale jeho odraz před ním couvá. Vztah s jinou ženou se také nevydaří. Motiv pohledu do zrcadla, který už obecně působí trochu omšele, je zde funkční a provází nás celým filmem. Přespříliš symbolický je snad až v závěru filmu, kdy Potok najde zrcadlo a s ním i pohled na sebe sama na smeťáku. Není mi úplně jasné, proč je Černá v posledním krátkém záběru v jiném stavu, jde o záměrně ironický happy end?

Jedním z určujících prvků filmu je vypravěčův komentář. Básnický a metaforický monolog se zabývá úzkostí člověka plynoucí z citlivého vnímání okolního světa, jenž se jeví jako bizarní, absurdní a (nejen v existenciálním smyslu) krutý. Obdobné vlastnosti má i hudba Psích vojáků. Stejně jako próza Jáchyma Topola je vášnivá, ponurá, střídají se výbuchy nahromaděného vzteku a zoufalství s jímavými až plačtivými momenty. Oba bratři se věnují vnitřnímu světu jedince, skrze který se odráží obraz lidského společenství jako celku. Dostáváme tak intenzívně prožitou zprávu o životě v 80. a na začátku 90. let. Tvorba je to vážná (humor do této „zprávy“ dodala třeba skupina divadel Pražská pětka), až sebevzhlíživá, ale autentická.

Již v úvodu filmu se tematizuje čas a jeho nezastavitelnost. Nejen obrazovou komparací minulého se současným, tedy komunismu s kapitalismem, respektive mládím a stářím, ale tematizace je přítomná i ve formě střihu a kamerových efektů, jako je třeba zrychlování.

Rapidmontáž záběrů natočených z jednoho místa (něco mezi „jumpcuty“ a časosběrným natáčením) z okna demonstruje na proměně světla tok času. V monologu je čas a jeho plynutí také zmiňováno. Vypravěč říká, že má hrůzu z toho, jak mu čas mizí v bledém světle a je stále průsvitnější. Lidé jedoucí eskalátorem dolů jsou také průsvitní, ale Potok ne, ten je reálný a míří opačným směrem, prostupuje lidmi. Vzpírá se času, který znamená smrt, jde proti němu. Chce se vytrhnout kruhu osudu a zakletí času. Subjektivitu času demonstruje česká vlajka plápolající v Potokově televizi. Sotva se vlní (je animovaná), když za ní mraky utíkají, a když třepotá zrychleně, mraky stojí.

Výrazným obrazovým motivem je pohled z uzavřeného prostoru (interiéru) ven skrze rám. Časté jsou pohledy z okna bytu, vlaku, skrze otevřené dveře, jednou se z venku do okna bytu podívá Potok, několikanásobně zvětšený jako obr.

Obrazy a záběry se střídají stále rychleji, vzniká až stroboskopická změť, která je náhle utnuta statickým záběrem. Rychlost, kterou už nelze vnímat a zastavení se. Stejně kontrastní bývají i střihy ve zvukově-hudební stopě. Hudba je násilně ustřižena buď tichem, nebo reálným zvukem, mnohdy houkajícím či skřípějícím dopravním prostředkem (tramvaj, vlak). Rozverné fotografie ze studií evokují bezstarostnost, která náhle končí u bran Osvětimi. „Viděl jsem slova, svobodu nebo smrt, vymyslel jsem je, jsou to sestry,“ říká vypravěč.

V současné tuzemské tvorbě snese Pancířův snímek srovnání snad jen s posledními filmy Jana Němce (Krajina mého srdce, Toyen). Sestra ale není experimentálním filmem ve smyslu objevování nových cest kinematografie, nejedná se o pokus-omyl, ostatně režisér si napsal velmi detailní scénář (nevylučuje automaticky experiment), úspěšně syntetizuje postupy z 80. a 90. let a může oslovit i skupinu diváků, kteří se podobně náročným snímkům vyhýbají.

Poznámka: Recenze v mainstreamových médiích (např. časopisy Cinema nebo Premiere) film převážně chválí a vyzdvihují, ale ve výsledném hodnocení mu udělují pouze průměrnou známku (3 hvězdičky, 60%). Obávají se snad, že by nalákáním svých čtenářů na nenarativní film ztratili jejich důvěru?

(1) K tomuto problému se vyjadřuje text Martina Blažíčka na stránkách Cinepuru: http://cineblog.cinepur.cz/blog.php?article_id=96

(2) Rozhovor s režisérem Vítem Pancířem na stránkách: www.sestra-film.cz

 

Oficiální stránky filmu (zahrnují i trailer): www.sestra-film.cz

Web o českých experimentálních filmařích: http://filmmakers.node9.org/