Nenalezený Poklad Aloise Jiráska

Historické souvislosti

První středověké hrady, jejichž časem mnohdy změněnou podobu známe dnes, byly budovány na přelomu 10. a 11. století1 na vysokých kopcích tak, aby panstvo sídlící mezi jejich zdmi mělo přehled nad krajem, který spravovalo. Na přelomu 16. a 17. století je většina z nich opuštěna a panstvo přijímá za svá sídla pohodlnější a terénně dostupnější zámky. Hrady začínají chátrat a mění se v nebezpečná  útočiště loupeživých rytířů. Na počátku 18. století se jejich ruiny stávají cílem romantických poutníků, pomníky časově vzdálené historie plné zapomenutých osudů, nevyjasněných činů a záhad a místem pohledů do dalekých údolí politých světlem zapadajícího slunce.

Po bitvě na Bílé hoře musí české země opustit řada dobově významných osobností s Komenským v čele. Jednota bratrská, jejímž členem byl i Komenský, se stává minulostí. Na českém území nastává rekatolizace. O tu se měl postarat jeden z předních katolických řádů – jezuité. Spolu s nimi se ale na českém území významným způsobem šířilo vzdělání, známá je pražská jezuitská kolej. Ideu rekatolizace postupně přijímá i česká šlechta. Mnozí páni vystavěli nové barokní kostely na vesnici, k větší slávě Boží, někteří snad aby měli právo na království nebeské. Mnohé vesnice z tohoto architektonického odkazu čerpají dodnes. Monumentální stavba na kopci je mnohdy jediným historickým pomníkem nejedné vesnice a stává se cílem všech turistů, nejen katolíků.

Ve druhé polovině 18. století se ke slovu začínají dostávat osvícenecké ideje. Představa dobových vzdělanců byl stát, kde bude vládnout jeden panovník, bude moudrý, dá lidem práci i vzdělání, bude tolerantní k jejich názorové rozdílnosti, a proto ho budou poddaní uznávat jako absolutní autoritu. První takovou panovnicí v českých zemích měla být Marie Terezie. Zavedla povinnou školní docházku a předeslala řadu dalších významných myšlenek. Za její vlády se v českých zemích začalo hrát divadlo2.

V roce 1773 byl ale také zrušen jezuitský řád. V roce 1774 byla činností „obrozenců“ zřízena Soukromá společnost nauk, v jejímž čele stál svobodný zednář Ignác rytíř Born3. Už tady vzniká řada protikladů, které přejala pozdější literatura a ve dvacátém století i film. Tehdejší racionalisté, jak by se dali nazvat spřízněnci s tímto řádem, se totiž snažili o exaktnost a přesnost, s čímž souviselo mimo jiné útočení na vše, co bylo podle nich opřeno o mýty a pověry.

Souvislosti románu

Alois Jirásek se narodil v roce 1851 a začal tvořit jako mladý v 70. letech. Zajímala ho historie a šlo mu především o to najít nové možnosti výstavby románu. Ty jeho patří k nejrozsáhlejším a svými popisy a zachycováním širších celoevropských souvislostí zřejmě usiloval o úplné zobrazení dějin. Podstatu českých dějin hledal, stejně jako před ním František Palacký, v husitství. Jeho první díla jsou vesměs určena mládeži. A snad také proto měla být jednoduchá až pohádková. Vyznačují se jasným oddělením světů na svět dobrých a svět zlých. Odtud pochází také ono jiráskovské zjednodušené pojetí protikladu hodný versus zlý. V souladu s žánrovými pravidly pohádky ale Jirásková díla končí vítězstvím dobra. Stejně tak i Poklad. ((Lucerna – vítězství vzpurného, ale spravedlnost obhajujícího mlynáře.))

Kratší Jiráskova novela má dvě linie. První tvoří příběh dávno uprchlého evangelíka, který doma nechal svoji dívku, za ní se potají vrací a společně čtou Bibli kralickou, druhou pak příběh pomateného hraběte, který pod hradem Potštejn hledá poklad, o němž slýchával jako malý kluk. Je zaslepen vidinou velkého bohatství. Jeho žena doma sama trpí. Jednak jeho nepřítomností, jednak jeho činy: devastací okolí a  bezohledností, se kterou přistupuje ke svému okolí. Tyto dvě linie se na konci knihy propojí a všechno skončí dobře. Bible kralická je oním pokladem a Josef II. svým tolerančním patentem dá naději ke světlejší budoucnosti.

Souvislosti filmu

„Hlásíme se k Jiráskovi a je nám blízký, bližší než staré společnosti kapitalistické, že ve svém díle mistrně vystihl, které naše tradice vedou vpřed, k svobodě a rozkvětu národa. Jeho dílo nás tedy učí správnému pohledu na naši minulost, posiluje naše národní sebevědomí a plní nás dějinným optimismem a vírou v tvořivé síly lidu.“4

V duchu tohoto poselství se nesla takzvaná jiráskovská akce vyhlášená po roce 1948. Podle Jiráska se určovalo s trochou nadsázky všechno. Historie, literatura i film. Filmové látky na motivy Jiráska nejčastěji zpracovával Otakar Vávra nebo lidé z jeho tvůrčí skupiny.5) Jejich děj byl vystavěn záměrně tak, aby zrcadlil revoluční hnutí (husité) a postavy aby se vždy objevily v pravý čas s tou pravou formulí, která snad měla cosi říct socialistickému lidu.6 Vávra také dbal na striktní oddělení dvou světů: evangelík je hodný a utlačovaný, katolík zlý a mstivý.

A kde je Troška?

Po roce 1980 se dočasně stává vedoucím čtvrté dramaturgicko-výrobní skupiny na Barrandově Stanislav Rudolf7). Jeho snahou je přizpůsobit dramaturgii skupiny tak, aby některé filmy tam vyrobené byly stravitelné také pro starší děti. V tomto duchu se nese i film Poklad hraběte Chamaré. Svým žánrovým určením osciluje mezi historickým filmem, pohádkou a horrorem. Scénář k filmu píše Josef Hanzlík8), který si Jiráskovu novelu společně se Zdeňkem Troškou poupravil. Film začíná montážní scénou, kde se prolínají procesy upalování na hranicích, hořící domy, záběry pokorných a trápených lidí, kteří v hořícím chrámu poslouchají poslední slova kněze. Někteří utíkají pryč. Nad oltářem se objeví ďábel, když tu se probudí osamělá a nemocná hraběnka. Právě ona je hlavní postavou filmu. Sledujeme její nemoc zřejmě způsobenou neustálým tyranizováním její matky-mecenášky v černém hávu, která vystavěla již dva chrámy k větší slávě Boží a má na rozdíl od své dcery svaté právo na království Boží. Umírá Marie Terezie, doba je plná zmatku a očekávání a na zámek přichází nový doktor, znalec obrozeneckých patentů, který se okamžitě staví do opozice proti starému abbé, jehož černý háv předurčuje tmu nejen celého zámku. Záhy ho tento mladík usvědčuje ze zloby, obviní ho, že zná Bibli jen z doslechu a že mu jde pouze o vlastní prospěch. Opět se tedy setkáváme s onou bipolaritou hodný – zlý.

Autoři filmu tak vlastně zachovávají stará „vávrovská“ pravidla, ale co víc: Oni je dokonce umělecky vyhrotí. Jestliže Vávra ukázal, jak katolický kněz krade nebohému chudákovi kozu, poslední zdroj obživy, který měl,9 Troška s Hanzlíkem ukazují, jak katolický kněz navede mladého kluka, který věří na slovo, ani ne tak v Boha, jako spíš knězi samotnému, aby zastřelil dívku chudáka evangelíka, kterému krátce předtím málem spálil jeho Bibli kralickou se slovy: „To by měl bratr Goniáš radost.“ Když pak zděšený střelec zabloudí v močálech a utopí se, kněz ho chvíli sleduje, pak se otočí zády a odchází cestou rámovanou rozkvétajícím listovím se skloněnou hlavou a na plátně se objeví titulek hlásající, že po roce 1781 zavedl Josef II. toleranční patent.

Troška to vše  coby režisér vyhrocuje také místy až operními výjevy, což podtrhává atmosféru filmu a dělá z něj ryzí temný barokní horror.

Těžko dnes říct, nakolik je film prací Zdeňka Trošky a nakolik scénáristy a dramaturga. Jedno je ale jisté: některé motivy – boj ve skalách10 nebo hořící klášter jako úvodní scéna filmu11 Troška využívá i ve svých dalších filmech. V nejnovějších portrétech o Troškovi se dočítáme, že režisér kromě FAMU studoval několik let také ve Francii.12 Ta se vyznačuje převážně rovinatou krajinou, městy, která jsou plná nejrůznějších krámků, hrázděných domů a nočních podniků, ale v jejich centru často stojí monumentální katedrála. Motivy lásky, zrady a pomsty13, relativizace zákonů – lidských a morálních14, gotické prvky a přírodní romantismus, to vše obsahují také Troškovy filmy. A v tomto duchu se nese i Poklad hraběte Chamaré. V tomto slova smyslu by na film mohl být Troška snad i pyšný, odpustíme-li mu onen výrazný dobový náhled. Televize dnes spíš dává přednost jeho Kameňákům. Jestliže se ale každoročně reprízuje Vávrova Husitská trilogie, nedělní poledne ve vysílání komerční televize může patřit Chlapcům a chlapům15 a Třicet případů majora Zemana se dočkalo nejednoho televizního uvedení, a dokonce se několikrát uvažovalo o novém filmovém zpracování, proč se bát právě Troškova filmu?

Poklad hraběte Chamaré

Režie: Zdeněk Troška

Scénář: Josef Hanzlík, Zdeněk Troška

Kamera: Jaroslav Brabec

Střih: Eva Bobková

Hrají: Blanka Bohdanová, Eduard Cupák, Patricie Havlíčková, Michaela Kuklová, Ivan Jiřík, Zdeněk Martínek, Tomáš Hanák, Valerie Kaplanová, Vladimír Huber, Karel Bělohradský, Václav Mareš, Petr Svoboda, Jaroslava Tichá, Erna Červená

Československo, 1984, 78 min