Pařížská pohlednice od Woodyho / Allenovo půlnoční dobrodružství

Pařížská pohlednice od Woodyho

Woody Allen má jako filmař v Hollywoodu pozici, které se může těšit jenom málokterý autorský režisér současnosti. S železnou pravidelností natáčí od roku 1982 jeden film ročně a i když od jistého bodu začala kvalita jeho snímků (nastavená vysokou laťkou předchozích děl) tu více, tu méně kolísat, stále má jako režisér takovou váhu, že si může točit prakticky co chce a nedělá mu problém do svých filmů obsazovat herce nejzvučnějších jmen.

Jeho nejnovější počin Půlnoc v Paříži je svým způsobem Allenův návrat ke kořenům, k situační a někdy až bláznivé komice a umírnění vztahových peripetií a rozborů partnerského soužití. I když se samozřejmě obojí ve filmu vyskytuje, jde pouze o jednu z částí soukolí, které roztáčí celek příběhu o muži, jenž přijel do Paříže, aby zde nasál inspiraci pro svůj román. Celý snímek tak trochu působí dojmem, že si jeho tvůrce splnil sen a natočil film, který obsahuje všechno, co má rád a co obdivuje, a že si ho s největší pravděpodobností natočil především sám sobě pro radost.

Na rozdíl od předchozích, kousavě ironicky laděných děl z posledních let se zde přiklonil k přímočařejšímu (ale stále velmi inteligentnímu) humoru a obecným životním pravdám, které i přes svou hřejivost někde uvnitř v hloubce můžou trochu zaškrábat. Děj zasadil do Paříže, která je zde zastupována všemi ikonickými prvky, jež s tímto městem spojujeme, a její nepokrytá romantizace úzce koresponduje s představou, jakou na ni nahlíží hlavní hrdina.

Tím je neurotický spisovatel Gil Pender, kterého ubíjí práce rutinérského hollywoodského scenáristy a snaží se proto prosadit jako romanopisec. Od svého výletu do Paříže, který absolvuje se snoubenkou Inez a částečně i jejími rodiči, očekává nasátí genia loci místa, které obdivuje, což prospěje jemu i románu a dostane ho z tvůrčí krize. Místo toho je snoubenkou vláčen po nákupech, galeriích a ochutnávkách vína, přičemž je nucen poslouchat pseudointelektuální přednášky Inezina známého, Paula. Náhoda to ale zařídí tak, že se Gil po odbytí půlnoci přenese do 20. let minulého století a setkává se tu se všemi svými uměleckými vzory, které tolik obdivuje.

Rovina cestování časem ale paradoxně není využitá tak, jak by se možná na první pohled očekávalo. Výlety do minulosti fungují především jako katalyzátor událostí odehrávajících se v současnosti a zároveň právě po kontaktu s tím, co Gil ze začátku pokládá za zlatá léta, přichází hlavní myšlenkové prozření. Díky tomuto přesně směrovanýmu využití ale film trpí částečnou neúplností a místy absencí logiky, což sice nepůsobí nijak rušivě a svým způsobem to zapadá do celkově uvolněného tónu snímku, nicméně přesto může zanechávat pocit přílišného zjednodušení a nedořečenosti. Stejně tak komika, která (až na jednu výraznou situaci) téměř upouští od tradičních klišé příběhů o cestování časem. Většina vtipných situací se neváže ani tak na konfrontaci osob z rozdílných časových epoch (i když i to samozřejmě nechybí), jako na roviny osobní a charakterové.

Zajímavě pak Allen naložil se spoustou uměleckých osobností, které se v Půlnoci objeví. Více než reální lidé působí jako figurky, místy hraničící až s karikaturou, což dokonale vystihuje podobu, do které si je Gil stylizuje. Obklopené jakousi aureolou výjimečnosti, představami, které si o nich vytvořil z literatury a obecně známých dějinných faktů. I díky tomu působí většina z nich důvěrně známě a zároveň komicky, což je ještě podpořeno jejich výborným obsazením. Samotný Gil zase stojí na výkonu Owena Wilsona, jemuž se nejenom povedlo vystihnout typické prvky allenovského charakteru, ale zároveň ho i obdařit svojským osobním kouzlem. To z něj činí postavu, která i přes všechny své nedostatky zůstává sympatická a oproti některým starším režisérovým filmům i téměř jasně kladná.

Allenova fantaskní pohlednice z Paříže je i přes svou nevyrovnanost navýsost příjemným snímkem, jehož atmosféra a nostalgické ohlédnutí do časů minulých možná nezabrání tomu, aby se někdo nudil, ale rozhodně ukazuje, že si svébytný režisér stále dokáže udržet nezaměnitelný rukopis a lehce kousavý nadhled.

Ondřej J. Kosnar

Allenovo půlnoční dobrodružství

Další rok, další film Woodyho Allena. Půlnoc v Paříži slibuje romantickou atmosféru a nostalgický exkurz po dobách minulých. Americký režisér a scenárista zahájil svým nejnovějším snímkem 64. ročník filmového festivalu v Cannes a po jeho premiéře se otevřela debata o tom, zda Woody Allen může ještě něco nabídnout.

Tematicky se film zabývá lidskou nespokojeností. „Přítomnost je vždycky tak trochu neuspokojivá, to proto, že sám život je tolik neuspokojivý,“ zaznívá ve filmu. Každá změna nakonec zevšední a my můžeme zasáhnout jenom tím, že budeme využívat možnosti rozhodnout se sami za sebe. Hlavní hrdina i tvůrce filmu zřejmě prožívají umělecký blok. Možná proto vzal Allen své postavy na cestu do Paříže, kde tvořilo tolik umělců dávno před ním. No a to, co přijde po půlnoci, je lepší než samotná múza.

Gil (Owen Wilson) je americký spisovatel s povahou snílka. Do Paříže jede se svou snoubenkou Inez (Rachel McAdams), prominentní dcerkou zámožného obchodníka. Zatímco Gil se nemůže nabažit pařížských ulic, Inez a její rodiče jsou ztělesněním snobských Američanů, kteří přijeli do Paříže, aby zažili všechna utkvělá klišé, která o starém kontinentě za oceánem panují.

Úvodní sekvence dlouhých záběrů těch nejkrásnějších míst Paříže za doprovodu skladby Sidneyho Becheta je příjemnou předehrou. V Paříži by jeden preferoval spíše šansony, ale Allen se drží jazzu a akustické kytary. Výborně zakomponované skladby utváří hravý tón i komičnost celého snímku. Záběry romantických zákoutí volně přecházejí do úvodních titulků a už tehdy divák slyší rozhovor mladých snoubenců bez toho, aby byli v záběru, což je způsob inscenování, který Allenovi rozhodně není cizí. Statická kamera často snímá prázdný prostor, v pozadí však slyšíme promluvy postav, které uvidíme až ve chvíli, kdy samy vstoupí do záběru. I když mnozí tvrdí, že Půlnoc v Paříži je poctou městu, které tvůrce miluje, nepůsobí tak velkolepě jako óda Woodyho Allena na Manhattan ve stejnojmenném snímku z roku 1979 (a to i přesto, že jsou si úvodní expozice hodně podobné). Není to Rapsodie v modrém. Není to v černobílé a bez Allenova komentáře holé.

Film je chronologickým sledem epizod Gilova denního a nočního života, který ho postupem času úplně pohltí. Rozdíl mezi denní nudou a nočním kabaretem s puncem zlatých časů Paříže tvoří výborný kontrast. Po půlnoci se Gil pravidelně vydává hledat múzu do pařížských ulic. Nachází ji v mladé ženě, Adrianě, ztvárněné Marion Cotillard, která se stává stereotypem celosvětové představy o pařížské femme fatale. Sice jí to moc sluší, ale její naivita a rádoby bohémský život časem začnou nudit.

Allenovským hrdinou pro tento rok je Owen Wilson, který se v hereckém projevu nápadně podobá Woodymu Allenovi z filmů ze sedmdesátých let. Nervózní projev, trhaná mluva a všeobecné nepochopení hlavního hrdiny ostatními známe právě a především z jeho starších snímků. Otázkou však zůstává, nakolik je taková postava ještě aktuální. V o dva roky starším snímku Užívej si, co to jde (Whatever Works, 2009) ztvárnil postavu stárnoucího génia Larry Davis způsobem, který více odpovídal režisérovu věku i rozpoložení. Gilově postavě rovněž skvěle konkuruje Michael Sheen coby pseudointelektuál, který se stane cílem obdivu ženských hrdinek, což logicky vede k mnoha groteskním situacím, kdy se Gil snaží soka (neúspěšně) zesměšnit.

Tento rok Woody Allen vtipným způsobem zkouší naše kulturní povědomí. Jeho Půlnoc v Paříži je barevná, veselá podívaná, která po zhlédnutí nadchne a množství v ní zahrnutých zajímavých postav nepřestane bavit. Kdo by nechtěl sedět v baru s Hemingwayem? Po opadenutí prvotního nadšení toho však tolik k nadšení nezbývá. Bez okouzlujícího prostředí francouzské metropole a množství hereckých hvězd totiž zbyde jen fantaskní cesta jednoho režiséra do minulosti.

 Michaela Židková

Midnight in Paris

Scénář a režie: Woody Allen

Kamera: Johanne Debass, Darius Khondji

Střih: Alisa Lepstelter

Hrají: Owen Wilson, Rachel McAdams, Marion Cotillard, Michael Sheen, Kathy Bates a další

USA, 2011, 94 min

Česká premiéra: 22. září, 2011 (Bioscop)