Vlčák s dobrým srdcem

Spisovatel a dramatik František Pavlíček se zapsal do povědomí širší veřejnosti, aniž to možná většina z nás tuší. Rok co rok se o Vánocích schází nejedna rodina, aby společně strávila Štědrý večer u klasické pohádky. Avšak v závěrečných titulcích zmiňované klasiky je jako scenáristka uvedena Bohumila Zelenková. Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale ta to sama nenapsala, jasný pane….

„Jedou spolu – Popelka na Juráškovi, princ pár kroků za ní. Jsou sami mezi stromy, keři a travinami, na kterých se jiskří jinovatka. 

Sova je z povzdálí sleduje, pak se usadí ve větvích osamělého smrku, kývne na Popelku (která jí zamává na rozloučenou), schová zobák pod křídlo a spokojeně zavře oči.

A tam, kde Popelku s princem už nemůže ze dvora nikdo vidět, se koně sami od sebe zastaví – právě u tarasu obrostlého lískovím, odkud Vincek přivezl Popelce trs oříšků. Princ chce Popelku políbit, ale Jurášek si rozpustile poskočí a princův grošák za ním vyrazí s takovou vervou, div že se princ neporoučí do trávy.“ ¹

Raná dramatická tvorba

Již z úvodní ukázky je poznat cit pro slovo, kterým se mohl František Pavlíček pyšnit. Jeho dramaturgická činnost se připomíná již za dob, kdy studoval na Karlově univerzitě obor slovanské literatury a estetiky. Tehdy začal působit jako dramaturg Československého rozhlasu, kde se ujaly jeho první rozhlasové hry, čerpající především z látek českých autorů 19. století (Alois Jirásek , Karel Matěj Čapek Chod, Božena Němcová). V polovině padesátých let se rovněž uplatňuje jako literární dramaturg Československé televize. Pro to, že svůj život zasvětí divadlu, se ale rozhodl ještě mnohem dřív. Již na holešovském gymnáziu inscenoval se spolužáky divadelní představení. Když se ale přiblížila chvíle, kdy si svoje tajné dětské přání mohl splnit a nastoupit na hereckou konzervatoř, aby se mohl divadlu věnovat naplno, ozvala se maminka, a tak skončil na filosofické fakultě.

Po jejím absolvování v roce 1952 se ale přece jen k divadlu dostal. Jeho první divadelní hry se většinou týkají tématu politické emigrace, nastiňují filosofující pohled na nově situovanou socialistickou společnost a její problémy.² Pavlíček je pro tento postoj někdy připomínán v souvislosti s generací tzv. „Květňáků“, tedy poslední válečnou generací, jejíž mládí ještě ovlivnily hrůzy konce války a kam patřili např. Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma a další.

V této souvislosti se připomíná především hra Zápas s andělem, která je závěrečnou částí cyklu Hodina silných hvězd. Nabízí pohled do chlapeckého ústavu a zároveň do rodiny jeho ředitele. Ve hře o dvou dějstvích rozebírá etické problémy manželského života a skrze postavu ředitelovy manželky reportérky kriticky nahlíží na nově formující se společnost, přičemž dává do kontrastu tehdejší ideály s poněkud drsnější realitou 50. let. Zápas s andělem se počátkem 60. let objevil dokonce na scéně Národního divadla, avšak pro své kritické vyznění ho vedení divadla záhy stáhlo. Autor musel hru upravit, aby se do jeho repertoáru mohla po dvou letech, již méně aktuální, vrátit.

Vedle této tendenční dramatické větve je třeba připomenout počáteční tvorbu Františka Pavlíčka pro děti – tedy pohádky. Ať už vycházel z domácích či zahraničních autorů, jeho postavy vždy svádí boj o udržení svého místa ve společnosti, překonávají nejrůznější překážky, aby nakonec ze svého životního zápasu vyšly vítězně. Pavlíčkova pohádková tvorba je četnější. K tradici české pohádky se přihlásil v roce 1955, kdy vznikla Pohádka o princezně a sedmi bohatýrech. Téhož roku se poprvé pokusil o dramatizaci pohádky Boženy Němcové Bajaja, kterou později převedl také do podoby filmového scénáře. V roce 1957 uspořádal loutkové představení Slavíka podle Hanse Christiana Andersena (tato pohádka se v devadesátých letech objevila na televizních obrazovkách, režíroval ji František Filip).

V padesátých letech i nadále psal pro potřeby rozhlasového čtení. Takto zpracoval například pohádku Jana Drdy Jak princezna hádala až prohádala, která se stala námětem Nejkrásnější hádanky Zdeňka Trošky.

Z dramatika ředitelem

Do Vinohradského divadla přišel František Pavlíček v roce 1965, tedy v čase všestranného kulturního rozkvětu. Do té doby neslo ono divadlo název Divadlo Československé armády a střelba z kanónu na jevišti nebyla nikterak ojedinělou záležitostí. Pavlíčkovi se podařilo vymanit tuto scénu z vlivu Ministerstva národní obrany a jeho zásluhou se na její prkna dostali přední čeští herci v čele s Milošem Kopeckým, Jaromírem Hanzlíkem, Jiřinou Bohdalovou nebo Vlastou Chramostovou. Dobovou kritikou mu byla právě přítomnost estrádních umělců na jevišti zprvu vyčítána, ale po několika úspěšných hrách se Vinohradské divadlo stalo fenoménem doby. Jeho doménou se staly především hry českých autorů (Jaroslav Dietl, Ludvík Aškenázy nebo Pavel Kohout). Pavlíčkovo vedení se dnes pokládá za úspěšné také díky spolupráci s dramaturgyní Helenou Šimáčkovou ³, která v současnosti působí v pražském Divadle na Fidlovačce.

František Pavlíček patřil mezi uznávané osobnosti i ve vysokoškolských kruzích. Právě na jeho přímluvu se do divadla dostal také mladý Jaromír Hanzlík. Na tu dobu dodnes vzpomíná nejen on, ale také další herci. Přestože sám o sobě často mluvil jako o člověku plachém a váhavém, jeho nejbližší mu říkali Vlčáku. Ovšem mnozí tento přídomek rozšiřují na vlčáka s dobrým srdcem. Doboví herečtí kolegové na něj dodnes vzpomínají:

„František byl vzdělaný, inteligentní umělec. A přítel. Jeho osobnost zanechala v mém životě osobním i uměleckém zásadní stopu.“ ⁴

S blbcem se nehádej ⁵…

„Kočár skřípá, vrzá a praská v bláznivém letu po výmolech strmé cesty, která kus níž zatáčí vyhýbajíc se rybníku, než vyústí na jeho hráz. Při okrajích jiskří ledová tříšť, ale uprostřed se hladina pod zapadajícím sluncem leskne jako stará cínová mísa. Kolo zbavené zákolníku se po každém nárazu sesouvá z osy.“ ⁶

Éra normalizace znamenala pro Pavlíčka, stejně jako pro mnohé progresivnější umělce, konec. Ve funkci ředitele Divadla na Vinohradech ho vystřídal po roce 1970 Zdeněk Míka. František Pavlíček sice mohl psát pro film, kterému se jako dramaturg věnoval souběžně s divadlem už v 60. letech, často se ale musel schovávat za nejrůznější pseudonymy (Helena Šimáčková, Miloň Čepelka, Alena Břízová). Tři oříšky pro Popelku nejsou jedinou pohádkou, pod jejíž scénář se musel podepsat někdo z řad Pavlíčkových dobrých známých. On sám mohl v té době tak nanejvýš dělat skladníka nebo domovníka. Jeho texty vycházely v 70. letech v Samizdatu. Po roce 1977 byl jeden z prvních, kdo podepsal Chartu 77 a přidal se tak na stranu disidentů. Pro své radikální názory byl spolu s Václavem Havlem a Otou Ornestem záhy zatčen a dva měsíce vězněn. Rok poté vyřkl soud rozsudek: sedmnáct měsíců s odkladem na tři roky. V roce 1979 vydává hru pro Vlastu Chramostovou nazvanou Dávno, dávno již tomu, která měla premiéru v jejím bytě o Vánocích téhož roku. Režíroval ji Luboš Pistorius, který s Pavlíčkem spolupracoval již od doby zlatého období Divadla na Vinohradech. Hra tehdy zaujala především nezvyklou montáží a využitím osobní korespondence Boženy Němcové.

Po roce 1990 se František Pavlíček vrací do Československého rozhlasu a dva roky tu působí jako ředitel. Poté odchází do penze. Normalizační pohádka se na rozdíl od těch starších, z 50. let, vyznačovala větší realističností. Doba si kladla požadavky zobrazit soudobé reálie, chování společnosti, ale také rozdílné majetkové poměry jednotlivých vrstev. Na vznik pohádek bedlivě dohlíželo oko cenzora. A tak se například pod scénář Prince Bajaji podepsala Eva Košlerová, stejně jako Bohumila Zelenková pod Tři oříšky pro Popelku. František Pavlíček skládal pohádky ze živých obrazů. Vzpomeňme například na úvodní záběr filmu Tři oříšky pro Popelku, kdy běží titulky a divák sleduje shon a zmatek na dvoře, kde probíhá příprava na přijetí vzácné návštěvy. Nebo záběry na plese, kde právě probíhají námluvy Popelky a prince: slyšíme hrát kapelu, vidíme krále a královnu, jak si povídají o svém mládí, a prince, jak poslouchá Popelčiny hádanky. To vše nám připomíná reálný ples, kterých bylo dodneška nespočet. Hlavními hrdiny, jak v případě Popelky, tak Bajaji, jsou bezzemci, kteří se musí často spoléhat jen a jen na sebe. Jejich výhodou je ale kladný vztah k přírodě, především ke zvířatům. V případě Popelky i Bajaji dominují koně. Hrdinové se trápí ztrátou rodičů a odloučením od svých přátel, provází je ztráta iluzí, která je zapříčiněná konfliktem s mocnou feudální společností: V tomto kontextu připomeňme slova Bajaji, která šeptá svému koni poté, co mu právě zachránil život:

„Když jsem byl malý, slýchal jsem od maminky o krásných městech kdesi za horama, o zámcích se zlatými báněmi, o statečných princích a krásných princeznách. Už tenkrát jsem si umiňoval, že se jednou vydám do světa – alespoň zhlédnout kousek té krásy… Když jsem pak zůstal v naší tvrzi sám, sbalil jsem raneček, zamknul vrata a šel a šel…“ ⁷

Přesto mají obě postavy statečnosti na rozdávání. Již v jedné z úvodních scén vidíme Bajaju zápasit s loupežníkem, Popelka zase v lese neváhá svést s princem souboj v lukostřelbě.

Pojí je také společný osud: vyhnáni z domova podnikají nebezpečnou cestu, aby si nakonec pro svoji jedinečnost našli potomka královského trůnu. Napřed ale musí přemoci zlo, ať už v podobě draka, nebo pyšných dcer majetné paní z Tří oříšků.

Obě pohádky vznikly na motivy scénáře Boženy Němcové. První z nich, Prince Bajaju natočil v roce 1970 Antonín Kachlík⁸. Na rozdíl od Tří oříšků je pojata velkolepěji, s větším důrazem na efektní scény, ať už se jedná o bitvy nebo o záběry z přírody. Tři oříšky pro Popelku můžeme žánrově označit za komedii, kdežto Princ Bajaja má blíže k romantickým filmům. Stylově se pohádka Antonína Kachlíka spíše podobá pohádkám Juraje Herze, zatímco Václav Vorlíček, režisér Popelky, zachovává více humoru, tak jak je to běžné v jeho ostatních filmech. Tímto přístupem se více blíží pohádkám Bořivoje Zemana. Roli princezny Slavěny ztvárnila v Bajajovi Magda Vašáryová. Kachlík vůbec klade větší důraz na herecký projev. Kamera Jiřího Macáka⁹ snímá herce nejčastěji v detailech nebo polodetailech, čímž dialogům dodává vážnosti. Hudba Vladimíra Sommera¹⁰ často vážnost ještě podtrhuje. Film se tak stává spíše estetickou hudební podívanou a svoji formou se řadí k těm vizuálně propracovanějším českým pohádkám.

To druhou pohádku sice také provázejí vážné chvíle, její atmosféra ale působí celkově více odlehčeně. Za její popularitu dodnes vděčíme zejména hlavním představitelům, Pavlu Trávníčkovi a Libuši Šafránkové¹¹, jejíž bezprostřednost zaujala režiséra již v televizní verzi Babičky. Pavel Trávníček je ve filmu předabován Petrem Stojkou, údajně kvůli brněnskému dialektu.

Tři oříšky pro Popelku provázely problémy již od dob vzniku scénáře. Ten vznikal v dramaturgické skupině Otty Hofmana. Zprvu měl být svěřen Jiřímu Menzelovi. Skupina měla vyjednaný kontrakt s východoněmeckým studiem DEFA, Menzel byl však z dodnes nevyjasněných příčin z filmu odvolán, čímž se natáčení podstatně zdrželo. Nakonec svěřila tvůrčí skupina film Václavu Vorlíčkovi, který se pro film okamžitě nadchnul. Čas ale rychle plynul a hrozilo, že zahraniční partner ztratí o film zájem. Nový tvůrčí tým proto přistoupil k přepracování scénáře: „Autorství Františka Pavlíčka jsem znal od Oty Hofmana, který se mým nápadem natočit film v zimě okamžitě nadchl, takže jsme zašli na pár koňaků a pod pečetí tajemství mi film svěřil.“ ¹²

Němci vložili do projektu celé tři miliony korun¹³ a začalo se točit v prosinci roku 1972. Ještě následující rok byl film v kinech. U diváků byl, soudě podle tehdejší návštěvnosti, velice oblíbený. Vidělo ho více jak 2,8 milionu diváků, čímž se stal nejnavštěvovanějším filmem roku.¹⁴ Jeho úspěch se režisérovi již nepodařilo překonat.

V roce 2001 vznikla třetí pohádka, Královský slib. Po rozpačitě přijatém a žánrově nevyjasněném filmu Do nebíčka film natočil Kryštof Hanzlík. Děj se odehrává za války v historicky neurčité době, kdy království sužuje hladomor a s ním spojená bída. Král se proto rozhodne, že až dospěje jeho jediný syn, vezme si za manželku dceru jeho válečného soka. Scénář k filmu vznikl již v 70. letech, k realizaci se ale přistoupilo až na sklonku milénia, kdy se pohádky dostávaly všeobecně do módy a česká kinematografie se začala pomalu dostávat z krize konce 90. let, kdy se tvůrci snažili nacházet nové styly a více se přiblížit evropské kinematografii. Film tehdy zapadl v tvrdé konkurenci velkých hitů, jakými byli Rebelové Filipa Renče nebo Tmavomodrý svět Jana Svěráka. Avšak v kinech ho vidělo více jak 100 000 diváků a pro Františka Pavlíčka se stal zadostiučiněním, protože mohl být po více jak 30 letech konečně uveden v závěrečných titulcích jako autor scénáře. Ještě téhož roku obdržel cenu Vladislava Vančury za celoživotní dílo.

Další látky podle Boženy Němcové

Jak již výše stojí, František Pavlíček se ve své tvorbě často soustředil na látky lidové slovesnosti a především na dílo Boženy Němcové. První takový scénář natočil v roce 1962 pod názvem Horoucí srdce Otakar Vávra¹⁵. Jde o životopisný film, kde Boženu Němcovou ztvárnila Jiřina Švorcová. Autoři zde líčí bolestné osudy národní buditelky po ztrátě jejího jediného syna Hynka.

O deset let později vzniká dvoudílná televizní verze Babičky. Adaptace se natáčí v době, kdy na Barrandov nastupuje Ludvík Toman, aby započal personální i námětové čistky. Režie se chopil Antonín Moskalyk¹⁶ a narozdíl od tehdy třicet let staré adaptace Františka Čápa rozvinul příběh více do detailu. Propracoval některé méně podstatné dějové linie a rozbil přímou narativní linii novely. Jednotlivé události jsou sestaveny kolážově, čímž se tvůrci snaží více dopodrobna zpracovat literární předlohu, jednotlivé události spojit do souvislostí a vytvořit tak osobitě pojatý příběh na motivy známé látky. V roli Babičky tehdy zazářila Jarmila Kurandová, známá například jako porodní bába z pohádky Martina Friče Dařbuján a Pandrhola. Babička pro tuto herečku představuje poslední filmovou roli vůbec. V dalších rolích kromě výše zmíněné Libuše Šafránkové můžeme vidět Petra Čepka v roli černého myslivce nebo Magdu Vašáryovou v roli Hortensie. Soudě podle ohlasů diváků v internetových diskusích, patří Babička k jedněm z nejúspěšnějších filmů normalizační kinematografie. Původně čtyřdílná televizní verze byla nakonec uvedena ve dvou dílech i v kinech. Což tehdy u televizních filmů nebývalo zvykem.

Spolupráce  Františka Pavlíčka s Františkem Vláčilem

Po svém příchodu na Barrandov v 60. letech spolupracoval Pavlíček s Janem Procházkou. V 60. letech se v jeho skupině podílel na dvou filmech: Markéta Lazarová a Tony, tobě přeskočilo (r. Věra Plívová Šimková). Často zmiňovaná je jeho spolupráce právě na jednom z nejdražších projektů české filmové historie, Markétě Lazarové. Přitom to byl právě František Pavlíček, kdo měl podle svých slov rozhodující slovo ve výběru režiséra:

„Náhoda tomu chtěla, že se v mé tvůrčí skupině zrovna natáčel film Holubice. A protože mě pracovní verze velmi zaujala, dal jsem si promítnout dřívější snímky jejího režiséra – a bylo mi jasné, že jedině on by se mohl o Vančuru pokusit, nikdo jiný. František Vláčil přijal můj návrh bez dlouhého otálení: tři dny poté, co jsem mu přinesl Marketu, přišel s planoucí hlavou a řekl: ,Já jsem to dočet a mám horečku. Akorát kde se na to seženou prachy.’ Jeho podmínkou bylo, že budu spoluautorem literárního scénáře. S radostí jsem souhlasil, netuše, že právě začíná naše křížová cesta.”¹⁷

Oba spoluautoři se nemohli shodnout na tom, jak má být scénář pojat. Zatímco Pavlíček se více soustředil na dialogy, Vláčila zajímaly především možnosti využití možností vyprávění obrazu a širokoúhlého plátna, které se tehdy v československých kinech začalo teprve objevovat. Pavlíčkovy dialogy se pro Vláčila často stávaly inspirací při výběru hudebního podkladu, který v sepětí s obrazovou částí tvoří unikátní celek, který dělá Vláčilův film jedinečným. „Sice jsem se tehdy považoval za ochránce Vančury básníka, ale je pravda, že výmluvnost některých Vláčilových filmových obrazů se řeči velkých básníků vyrovná. Dnes si myslím, že Vláčilův postup byl správný, že to nebyla přezíravost, ale ostražitost: Vláčil se hrozil ‘hegemonie’ dialogu.“ ¹⁸

František Pavlíček zemřel v říjnu roku 2004. Z jeho tvorby se na filmové plátno dostal jen zlomek. Jeho přínos pro českou divadelní scénu byl ale mnohem větší. Dnes se běžně uvádí několik desítek her a mnohé z nich jsou hrané dodnes. Například hru Dávno, dávno již tomu má aktuálně v programu Moravské divadlo Olomouc.

POUŽITÁ LITERATURA

PAVLÍČEK, František. Tři oříšky pro Popelku – tři filmové scénáře. Brno: Atlantis, 2003.

UHDE, Milan. Doslov. In Tři oříšky pro Popelku. Brno: Atlantis, 2003.

SEDLÁČEK, Jaroslav. Pověřte Bangladéš. Cinema č. 2, 3, 2007.

LEHÁR, Jan – STICH, Alexandr. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2006.

BŘEZINA, Václav. Lexikon českého filmu. Praha: Cinema, 1997.

 

INTERNETOVÉ ZDROJE

BABORÁKOVÁ, Marie. František Pavlíček. Spisovatelé.cz [online]. 2008 [cit. 2008-08-30]. Dostupný z WWW: <http://www.spisovatele.cz/frantisek-pavlicek>.
TAMCHYNA, Robert. František Pavlíček [online]. 2000 [cit. 2008-09-10]. Dostupný z WWW: <http://www.rozhlas.cz/historie/vyroci/_zprava/6905>.
KLUSÁKOVÁ, Jana. Jaromír Hanzlík: Byl jsem pěkné kvítko a tak mi nabídli roli zlého pionýra. iŽurnál [online]. 2005 [cit. 2008-09-09]. Dostupný z WWW: <http://www.rozhlas.cz/izurnal/publhostrz/_zprava/212607>.
CHRAMOSTOVÁ, Vlasta. Osobnosti – ale doopravdy. Listy : Časopis pro politickou kulturu a občanský dialog [online]. 2004 [cit. 2008-09-08]. Dostupný z WWW: <http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=046&clanek=060423>.
GAJDOŠÍK, Petr. Zemřel František Pavlíček. Nostalghia.cz [online]. 2004 [cit. 2008-09-08]. Dostupný z WWW: <http://www.nostalghia.cz/webs/marketa/texty/041001.php>.
GAJDOŠÍK, Petr. František Pavlíček. Nostalghia.cz [online]. [cit. 2008-09-09]. Dostupný z WWW: <http://www.nostalghia.cz/webs/marketa/tvurci/pavlicek.php>.
SÝKOROVÁ, Jana. Dolní Jiřetín (Nieder Georgenthal) – Historie. Zaniklé obce po roce 1945 [online]. 2006 [cit. 2008-09-10]. Dostupný z WWW: <http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1436631>.

 

1. Pavlíček, František. i<>Tři oříšky pro Popelku. Brno: Atlantis, 2003. [zpět]
2. Trilogie s názvem Hodina silných hvězd, která obsahuje hry Chtěl bych se vrátit (1956), Černá vlajka – později přejmenována na Labyrint srdce a Zápas s andělem. [zpět]
3. Například hry Loupežník podle Karla Čapka nebo Sedmero hříchů podle Tenessee Williamse.[zpět]
4. Slova Vlasty Chramostové. Viz CHRAMOSTOVÁ, Vlasta. Osobnosti – ale doopravdy. Listy : Časopis pro politickou kulturu a občanský dialog [online]. 2004 [cit. 2008-09-08]. Dostupný z WWW: <http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=046&clanek=060423>. [zpět]
5. Jedna z rad, kterou udělil František Pavlíček Jaromíru Hanzlíkovi. [zpět]
6. PAVLÍČEK, František. Tři oříšky pro Popelku. Brno: Atlantis, 2003. s. 186. [zpět]
7. Tamtéž, s. 26. [zpět]
8. Známé jsou další jeho filmy jako Náš dědek Josef (1976), O moravské zemi (1977). [zpět]
9. Z poslední doby známý jako kameraman Jaroslava Brabce při filmu Kuře Melancholik. V osmdesátých letech například Tři veteráni nebo Monstrum z galaxie Arkana. [zpět]
10. Vladimír Sommer byl dvorním skladatelem režiséra Antonína Kachlíka. Jeho hudební styl je zatížen dramatickými momenty lidské existence. Za války prožil pracovní nasazení prchal před Henleinovci ze Sudet dále do vnitrozemí, nakonec se usadil v Praze, kde působil jako odborný asistent na pražské AMU. .Obec Dolní Jiřetín, kde se narodil, zabrali nacisté a vybudovali zde zajatecký tábor. V 80. letech byla Obec Dolní Jitřetín úplně zlikvidována, především kvůli rozšiřování těžebních prací v okolí. [zpět]
11. Ta potom hrála i v následující Vorlíčkově pohádce Princ a Večernice.[zpět]
12. Z dopisů redakci. Cinema č. 3, 2007. [zpět]
13. Což mohlo znamenat vzhledem k tehdejším poměrům zhruba polovinu rozpočtu. [zpět]
14. Prince Bajaju vidělo o dva roky dříve 1,4 miliony diváků[zpět]
15. viz ŘÍMAN, Aleš. Naše pani Božena N. : Stereotypy mýtů o českém národním obrození v literatuře a filmu. 25fps [online]. 2008 [cit. 2008-09-08]. Dostupný z WWW: <http://www.25fps.cz/index.php?clanok=461&farba=red&title=t%E9ma>. [zpět]
16. V šedesátých letech se soustředil na literární adaptace. V jeho režii vznikly například adaptace novel Arnošta Lustiga Dita Saxová nebo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.[zpět]
17. Viz GAJDOŠÍK, Petr. Zemřel František Pavlíček. Nostalghia.cz [online]. 2004 [cit. 2008-09-08]. Dostupný z WWW: <http://www.nostalghia.cz/webs/marketa/texty/041001.php>.[zpět]
18. Tamtéž. [zpět]