Louis de Funès: Lidé jsou komedianti, my jsme herci

Mezi publikacemi, jež mají nějaký vztah s filmem, u nás co do počtu jednoznačně převládají biografie. Ať už jde o vlastní vzpomínky herců, hereček, režisérů, nebo o snahu „lidí vně“ o nich podat pokud možno plastický obraz, většinou se takto pojaté knihy nesou na vlně zvídavých (a drbů chtivých) čtenářů. Chtěl-li by se do četby připojit člověk, kterému jde především o film, nedejbože filmový vědec, má takřka nulovou šanci být uspokojen. Naštěstí se objeví i výjimky, mezi které by (s menšími výhradami) šla zařadit i nově vydaná biografie o slavném komiku Louis de Funèsovi.

Zdroj: www.xyz-knihy.cz

Její autor, Jiří Žák, mohl sice přeložit již existující cizojazyčné publikace[1], v roce 1995 se již touto cestou vydal[2], ale vzhledem k tomu, že se francouzské kultuře věnuje dlouhodobě a že byl v kontaktu i s některými lidmi, jež se v okolí Funèse pohybovali, rozhodl se vytvořit biografii původní. Potěšující je, že nezabředl do výčtu nejrůznějších „tajnůstek“ komikova soukromí, nefabuluje. Vydává se směrem blížícího se studii, zasazuje Funèse do kontextu francouzské kinematografie a vůbec doby.

Pokusím se nyní nad přednostmi a slabostmi Žákovy biografie pozastavit.

Jazyk

Autor si byl vědom, že vzhledem k obrovské popularitě francouzského komika, je vysoce pravděpodobné, že po četbě zatouží čtenáři z pestrých a navzájem rozličných skupin. Vyhovět všem nelze, byla by zde možná cesta zaměřit se pouze na určitou skupinu (například tu odbornou) s tím, že se opomenou ostatní. Jiří Žák měl snahu uspokojit všechny, což místy bohužel působí nevyrovnaně, z nadhledu však nutno dodat, že jazyk rozhodně nikoho neurazí a četba plyne více než dobře. Když hovořím o nevyrovnanosti, myslím tím chvíle, kdy Žák (sice bez odborné terminologie, zato věcně a trefně) popisuje herecký styl Funèse a za chvíli máme dojem, jako bychom četli pohádkové vyprávění dědečka pro své vnoučata. Žák se nevyhýbá expresivnějším výrazům, jisté přecitlivělosti, emocím. Neberu to jako výtku, jde tak vycítit hlubší vztah autora k „látce“, přesto to může mnoha čtenářům vadit.

_

Kontext

Pro ty, již do dějin francouzské kinematografie nepronikli doposud hlouběji, je životopisná práce o Funèsovi velmi dobrým odrazovým můstkem. Jiří Žák poctivě každé jméno v poznámkovém aparátu doplní o krátký „seznamovací“ text, nedůležitější filmy, letopočty. V samotných kapitolách pak s pedagogickou snahou poodkrývá fakta, zasazuje Funèsovy taškařice mezi ostatní filmovou produkci. Student filmové vědy nebo zkrátka jakýkoliv větší zájemce o dějiny kinematografie asi poznámky číst nebude, možná se občas pousměje nad zjednodušeními, avšak vzhledem k tomu, že se většinou do hlav vštěpují pouze ta „zásadní a velká“ díla francouzského filmu, zařazení komedií s Funèsem mezi ně je obohacující.

Historický kontext pro Žáka nehrál až takovou důležitou roli, snad jen tehdy, když šlo o události vztahující se ke Druhé světové válce. Zde se pohybujeme opravdu spíše jen na území dovysvětlení některých událostí, nic více, nic méně.

_

Komikův život

Přebal knihy klade několik otázek: A jaký byl vlastně Louis de Funèse člověk? Zatrpklý samotář uzavírající se před veřejností do rodinného kruhu? Laskavý otec a příjemný kolega? Lakomec hromadící s harpagonskou vážní peníze a majetek? Byť otázky navozují pocit, že půjde o publikaci, která bude postavena především na klepech, domněnkách, není tomu tak. Jiří Žák vychází z výpovědí lidí okolo Funèse (synové, herci), často rád klade protichůdná tvrzení vedle sebe, aby nenavodil dojem nějakého definitiva. Po přečtení v podstatě přesnou odpověď neznáme, což není nedostatek knihy, nýbrž důkaz toho, že její autor zůstal objektivní a na komika nahlížel z několika úhlů. O Funèsovi se toho dovíme hodně, vždyť jej autor sleduje od dětství. Kladem také je, že velká část se věnuje období, kdy francouzský herec ještě nebyl slavný a známý komik. A pak také mapuje jeho pomalý odchod z filmu i ze života.

Komikovy výstupy

Zdroj: www.dvdedice.cz

Struktura knihy je velkou měrou přizpůsobena právě Funèsově filmografii, respektive se tematicky drží např. sérií Četníků, Fantomase apod. Jak bylo řečeno výše, Žák se zbytečně nezdržuje u „provařených“ titulů, ty mu slouží spíše jako jakési opěrné páteře. Hlouběji nás seznamuje s filmovými začátky, s desítkami minirolí, skrze něž se musel Funès prodírat k těm velkým. Totéž platí o rolích v divadle. To ostatně Funèse proslavilo a katapultovalo mezi hvězdné výšiny (konkrétně role v divadelní inscenaci Oskar).

Jelikož jde o biografii, přirozeně zde pokulhává analýza Funèsova herectví. Ne že by absentovala, mohlo by jí být však věnováno více prostoru. Vzhledem k tomu, že Jiří Žák není pouze překladatel, spisovatel, ale také herec (nyní člen Vinohradského divadla v Praze), mohla by být analýza hereckého stylu o to zajímavější. Takto se autor spíše opakuje tvrzeními typu „fyzické herectví“ a „grimasy“, které se sice na Funèse hodí, ale nedostačují.

Naopak hlouběji postupoval Žák při konfrontaci živelnosti komika (jeho povahou – se všemi klady i neduhy – a přístupem k práci) s ostatními herci. Zvláště pak jeho vztahu ke Gabinovi, Maraisovi či Lefebvreovi.

Závěrem

Žákova práce je dobře strukturovaná, nebojí se nejít vždy chronologicky, přesto drží jednotlivé kapitoly při sobě. Kdybychom na ni měli nahlížet přísným odborným pohledem, rozhodně by neobstála pro nulové opoznámkování citací či parafrází (také tvrzení, že XY se vyjádřil v jednom dokumentu České televize tak a tak, je poněkud nepodložené). Ale vzhledem k tomu, že být odbornou studií tato kniha rozhodně nezamýšlela, nelze tuto výtku brát jako její nedostatek.

Text je doplněn mnoha převážně černobílými fotografiemi (potěší dobové filmové plakáty) z filmů i z komikova soukromí. Grafická podoba knihy je velmi příjemná. A i přes dílčí výhrady nelze nenapsat, že osobnost Louis de Funèse si zaslouží dobrou biografii a díky Jiřímu Žákovi ji v českém prostředí už má.