V hlavní roli: buřinka a korzet

RECENZE: Albert Nobbs (režie: Rodrigo García, 2011) – NIKOL ŠUSTROVÁ – 

Chladné a odměřené drama z Dublinu 19. století zachycuje zoufale dětského služebníčka, za jehož fasádou se skrývá pár dalších tváří, stejně tak ledových jako ta, kterou nastavuje kameře. Tápání v namodralé tmě a mezi vlajícími prostěradly sice občas naruší charismatická postava Page, výsledný dojem však zůstane u olejových lamp. Rozsvíceny, zhasnuty. Lidské životy bez opravdových emocí, na které člověk v rámci diváckého očekávání vyprovokovaného spojením slov „drama“, „crossdressing“ a „survive“ čeká a čeká a čeká…

Rodrigo García je sice podepsán pod režií, ovšem dámou tahající za nitky panáčka Alberta Nobbse se stala představitelka hlavní role Glenn Close. Jako ko-producentka a spolu-scenáristka měla kolem sebe celé klubko významných spisovatelů, režisérů a herců, kteří ji provázeli na cestě k vysněnému cíli – zfilmování dramatu na motivy povídky George Moora s názvem „The Singular Life of Albert Nobbs“, ve kterém roku 1982 zazářila a za který si tak odnesla cenu Obie (tj. cenu za nejlepší herecký výkon mimo Broadwayskou scénu).

Od roku 1982 uplynulo kvantum času, ale Glenn Close se svého snu nevzdala. Po čtyřiceti letech úspěšné divadelní a herecké kariéry se tak konečně opět chopila buřinky a korzetu. Její umanutost přenesením postavy Alberta Nobbse na plátno bývá často považována za pouhou touhu ukořistit Oscara. Patnáct let příprav, pečlivý výběr obsazení a režiséra a nakonec nemalá částka, kterou do snímku investovala, vede k přesvědčení, že se Nobbs prvoplánově už třicet let sápe do nominačních řad. Ačkoliv nakonec snímek Oscara neukořistil, jedno je potřeba Glenn Close přiznat – má výdrž jako buldok.

V rozhovoru s Helen Barlow1 Glenn obdivuje režisérskou profesionalitu, se kterou se Rodrigo García, sám zdatný scénárista a spisovatel, chopil Alberta: „Neupravil jedinou řádku scénáře, sám nenavrhl jediný dialog, a to mě naplňovalo němým úžasem a obdivem.“2 Naneštěstí právě scénář zůstává největší slabinou námětem potenciálně silného snímku. Jednotlivé motivace postav jsou předem odhadnutelné, chování nalinkováno a mechanicky prováděno jako každodenní úkony pracovníků hotelu. Od úvodního probouzení hotelu pod dohledem hrabivé majitelky jako by se celý snímek rozhodl stagnovat na místě. Kamera odtažitosti nijak nepomáhá, sice tu a tam systematicky přechází do modu ruční kamery, aby podtrhla syrovost záběru, ale nakonec převáží nic neříkající polocelky, sněhové vánice a neustálé přechody z kuchyně do ložnice Alberta Nobbse. Svět uvnitř hotelu je seřízený jako hodinky a chladný jako majitelka, svět venku se tváří jako zákulisí dobrého divadla. Jakoby moře, park a kavárna v realitě pana Nobbse byly jen narychlo postavenou kulisou, do které se bude moci jít projít, až nadejde čas. V mezičase Albert zírá kukátkem na lidi v hledišti a doufá, že se diváci nenudí. Opak je pravdou.

Nobbs zkrátka není postava, která by mohla okouzlit. Nemá totiž čím dostat diváka na svou stranu. V úvodní scéně, kde obsluhuje a hosté o něm polemizují s trochou patosu v hlase, se ho snímek snaží představit jako úslužného číšníka znalého své role, postavení a snaživě si klestícího cestu vzhůru. Skrze výstřelky návštěvníků (i pracovníků) je nám neustále dokazováno, že Nobbs navzdory všem „hrůzám“ odehrávajícím se uvnitř hotelu neztrácí svou introvertní hlavu a před světem se zamyká uvnitř sebe a svého pokoje. Netouží vést takový život jako hosté (zatímco ostatní obyvatelé hotelu po něm očividně prahnou). Když se tak Nobbs poprvé zamkne ve svém pokoji, čekáme s napětím projev lidskosti. Jenomže namísto toho nám za dveřmi pokoje ukáže jen hamižnou a rigidní tvář. Těžko propadnout jakýmkoliv sympatiím, když mužík na plátně neustále škrábe do deníčku a zírá na zlaťáky. (Koneckonců, kdo kdy sympatizoval se strýčkem Skrblíkem?) Jeho „únik“ ze světa, do kterého se dostal, je podán jako pouhá snaha nahrabat si a splnit si sen. Čím se však Nobbsův sen liší od snů jeho spolupracovníků? Snad jen tím, že on se stal hlavní postavou. A hlavní postavou se stal jen kvůli crossdressingu. Bohužel, právě onen silný genderový koktejl, který mohl Nobbs do děje přinést, je udusán tuctovým snem a irskými librami v jeho střídavě vyděšených a střídavě prázdných očích.

Zbytek osazenstva hotelu na tom bohužel s motivacemi a charaktery není o nic lépe. Nejspíš to dělá to irské podnebí devatenáctého století, ženy jsou na tom bledě, muži, pokud nemají postavení, taky dvakrát neplesají (ačkoliv by se dalo polemizovat o tom, odkud se vzala ona žena-majitelka, v době, kdy ženy neměly téměř žádná práva, a proto se často uchylovaly ke krajnímu řešení à la Nobbs). Šedivost a mrzutost se tak míhá ve tvářích všech zúčastněných. Hlavní služtička Helen (Mia Wasikowska) se snaží sehnat někoho, kdo by si ji vzal a vytáhl ji z bahna irské reality. Je hloupá, naivní, a díky tomu i zlá. Že Nobbs zrovna v ní vidí svůj životní sen, se zdá sice nelogické, ale nakonec – láska si nevybírá. Bohužel ani v případě zákeřného zamilovaného stavu, ve kterém se Nobbs ocitá, diváka nemá co pohnout k zájmu o jeho osud. Nobbs je stále ten stejný ztuhlý skrblík, akorát teď pro změnu utrácí peníze. A víme, že má prsa.

S odhalením identity přichází naštěstí oživení děje v podobě nové postavy, pana Page (Janet McTeer). Jeho postava je oním zvratem v životě pana Nobbse, tím, proč se konečně rozhodne začít utrácet své těžce vydřené peníze. Ovšem ani charisma Page nevysvětlí ten velký otazník nalepený na Albertových zádech. Z úslužného a čím dál víc otravného služebníčka se stává vlastním snem posedlý snílek, zoufalý a stejně naivní jako většina osazenstva hotelu. Od postavy, která se rozhodla k tak radikální změně života a genderu, by jeden čekal víc než jen zoufalé pobíhání za sukněmi. Člověk by čekal, že za kamennou maskou se bude skrývat zkušenostmi pošramocený jedinec s tuhým kořínkem (protože, zcela logicky, jak jinak by se Albert dostal tak daleko?), scénář ho však vyskicoval jako snící dítě. Naivita a dětskost však nejdou dohromady s Albertovou přirozenou chytrostí – umí si nechat odhadnout cenu za obchod, naučí se balit žváro, přepočítá si peníze, zvládne se celé ty roky převlékat za muže a dovede koupit láhev kvalitní whisky, ale nakonec potřebuje, aby mu v životních otázkách promlouvaly do duše postavy kolem. Jako by snad celé ty roky někomu naslouchal a choval se podle toho, co mu ostatní radí, vyslechne si klišé proslovy kuchařky, služky i Page. Víc než Albertovi ale jako by emotivní větičky scénář směřoval na diváka a snažil se ploše vyznívajícímu příběhu dodat rádoby hloubku poselstvím „Každý máme právo jít si za svým snem.“

Ať už si Nobbs splní svůj sen, nebo ne, jedno je jisté: jeho postava nefunguje. Jeho výjimečný status dostává neustále na frak a zapadá tak do šedi okolí. Postavy kolem něj se jeví jako rozmazané šmouhy, které často nemají k ději co říct (ale někde v pozadí neustále straší), nebo v příběhu figurují právě jen proto, aby něco chytrého pronést mohly. Nepříjemné charaktery nutí člověka neustále hledat, čeho se v příběhu chytit a komu fandit, popřípadě, koho nenávidět, bohužel, sympatie zůstanou pouze u Page. Zbytek sympatie buď nevyžaduje, protože jim není dán prostor, nebo vyžadovat nemůže, protože jim k tomu nejsou dány zbraně. Nobbs je chodící mrtvolou plnou komplexů, které vysvětlením nezískávají větší smysl a bohužel ani nepřitáhnou diváckou pozornost. Glenn Close balancuje na hranici dětské vyděšenosti, odhodlanosti a prázdnoty se stále stejnou prkenností, za kterou ale divák i kamera málokdy najdou ono „něco“ hodné obdivu. Logicky se tvářící vyústění příběhu nepřinese slzy, vztek ani katarzi. Prádlo se suší, hotel funguje a Glenn Close společně s Janet McTeer suší pro změnu slzy; Oscaři nevyšli, snad příště.

Albert Nobbs
Scénář: Glenn Close, John Banville
Režie: Rodrigo García
Kamera: Michael McDonough
Hudba: Brian Byrne
Střih: Steven Weisberg
Hrají: Glenn Close, Antonia Campbell-Hughes, Mia Wasikowska, Janet McTeer,…
VB/Irsko; 2011; 113 min.