Nerad se zabývám sám sebou

40. číslo – ČESKÝ FILM

Ivan Fíla (1956) na LFŠ osobně představil svou téměř kompletní retrospektivu, v níž nechyběly snímky Lea (1996) a Král zlodějů (2004) stejně jako jeho televizní tvorba.

Zdroj: ceskenoviny.cz

V roce 1977 jste emigroval do Německa. Jaké pocity má dvacetiletý člověk, když opouští vlast, kde vyrůstal?

Nesměl jsem studovat kvůli špatnému kádrovému posudku. Vyhodil jsem volební komisi z bytu, byl jsem rebel, takže útěk byl pro mě v té době jakýmsi vysvobozením i cestou za dobrodružstvím, kdy nevíte, co vás čeká zítra. Chtěl jsem studovat a točit filmy. Ten sen jsem si splnil. S odstupem času se ta „svoboda“ jevila samozřejmě i v jiném světle.

Sám sebe vnímáte jako pokračovatele tvůrců jako Dostojevskij nebo Tarkovskij. V čem konkrétně Vás tito tvůrci fascinují?

Nikdy jsem se nehlásil jako pokračovatel tvůrců jako Dostojevskij nebo Tarkovskij. To je naprostý nesmysl. Oba tvůrce mám velmi rád, obzvláště Dostojevského, ale nikdy bych se neprohlásil za jeho pokračovatele. Takovou pýchu a namyšlenost určitě v sobě nemám.

Někde jste napsal, že smutné konce filmu jsou pro Vás hlubší a krásnější. Ne všechny Tarkovského filmy ale končí smutně. Kdy je pro Vás konec filmu smutný?

Prosím, chci mluvit za sebe, zcela určitě ne za Tarkovského. Tato odpověď o smutných koncích byla, tuším, podmíněna jiným kontextem. Neplatí to vždy a neplatí to o všech filmech. Je ale pravda, že v určitém kontextu může smutný konec vyvolat u diváka hlubší prožitek a emoce. Záleží ale na konkrétní látce, nedá se to generalizovat.

Ve Vašich dokumentech jste se věnoval důležitým historickým postavám německé historie jako Margarete Buber-Neumannová nebo Adolf Hitler. Jsou dnes Němci ochotni mluvit o své historii? Jak Váš dokument přijali?

Němci jsou už dávno ochotní mluvit o své historii – viz události v Německu v polovině 60. let, kdy se mladá generace bouřila proti generaci svých rodičů. Toto je velmi komplexní téma, na které se nedá odpovědět několika větami. Moje filmy byly přijaty velmi kladně, Hitler (film Hitler – eine Bilanz; pozn. red.) dokonce vyhrál nejvyšší televizní cenu a prodal se do desítek zemí světa. Podobně to bylo s filmem o Margarete Buber-Neumannové, která byla nejbližší přítelkyní Mileny Jesenské a napsala o ní také knihu.

Několik dokumentů jste dělal také pro německé televize. Jaká tam vládla tvůrčí atmosféra?

Moje dokumenty byly většinou dělány pro kino s podporou německé televize. Atmosféra vždy záleží na konkrétních lidech, s kterými máte co do činění. Na toto si nemohu stěžovat. Byl jsem ale také producentem těchto filmů, které jsem dělal na klíč, takže jsem byl celkem svobodný a mohl si rozhodovat, jak jsem chtěl.

Znamená to, že jste měl ve srovnání s Českem lepší produkční zázemí, případně větší rezervu v množství peněz?

Nešlo o produkční zázemí, lepší nebo horší, víc nebo míň peněz. Šlo o látku, která mě v dané době zajímala, nabídl jsem ji tam, kde jsem si myslel, že by mohl být zájem, a podařilo se mi sehnat peníze. U filmu je zdaleka nejtěžší shánět peníze. Napsat scénář nebo zrežírovat film je oproti tomu čistá radost. Ale shánění peněz je disciplína uměleckému smýšlení velmi vzdálená a vysaje z člověka zcela nejvíc energie.

V Čechách a v Německu jste natočil dokonce film o Václavu Havlovi. Mnozí z těch, kdo ho v roce 1989 obdivovali, se s ním později nepohodli (třeba Karel Kryl). Jak vnímáte tuto osobnost s odstupem času?

Václava Havla jsem obdivoval jako „politika“ jiného ražení, naprosto výjimečného v celosvětovém měřítku. Můj názor se na něj nezměnil ani během natáčení, ani léta poté. Zůstal svým. Je tragédií, že v reálné politice lidé typu Havla nemají prakticky žádnou šanci. Dnes by člověk jako Havel neměl možnost se v „reálné“ politice prosadit. Partajní vlci a korupční mafie by ho nepustili do vrcholné politiky. Havel byl revoluční dítě roku 1989. Dnes je taková kariéra nemyslitelná.

Snímek Lea stál pouhé tři miliony marek, sehnat peníze na jeho vznik však nebylo lehké. Pomohly Vám nějak zkušenosti a kontakty ze zahraničí?

Film stál mnohem méně než tři miliony marek. Peníze bylo v tom čase jednoduché sehnat. Scénář se velmi líbil a vše nějak zázračně vyšlo.

Jak probíhal konkurz na hlavní roli psychicky poznamenané dívky, kterou ztvárnila Lenka Vlasáková?

Tím, že pozvete pět skvělých hereček na kamerové zkoušky a pro jednu se pak rozhodnete. Jak se ukázalo, rozhodnutí bylo správné, i když samozřejmě i ty druhé herečky by zahrály Leu skvěle. Jde také o prezenci na plátně a o to, jak vás má kamera ráda v kontextu příběhu.

Přejděme k Vašemu druhému filmu pro kina: Král zlodějů. Kdybyste měl Vy sám krátce charakterizovat, co mají společného, co byste řekl?

Nevím, to bych přenechal na pocitech diváků. Nerad se zabývám sám sebou a analýzou svých filmů. Dostanu nápad, něco mě upoutá, napíši scénář, pokusím se ho zafinancovat, a když se poštěstí, udělám film. Vše, co se stane potom, přenechávám osudu, i když tomu samozřejmě musím napomáhat a na všem tvrdě pracovat. Lea mě dostala do Hollywoodu, o což se postarala nominace na Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film a Steven Spielberg. Ale i na tom jsem tvrdě pracoval, takže to asi nebyla náhoda.

Jak jste potkal Stevena Spielberga?

Můj tehdejší agent u William Morris mu promítl film Lea, který se Stevenovi velmi líbil. Pak jsme se sešli a dohodli na spolupráci. Mojí producentkou byla Wendy Finerman, první žena v Hollywoodu, která získala Oscara jako producentka za Forresta Gumpa. Zajímavé je, že jsem na scénáři spolupracoval s Gregem Mooradianem, který byl jakýmsi lektorem na angličtinu a dnes je úspěšným producentem ságy Twilight. Dodnes jsme zůstali kamarádi.

To, že Král zlodějů nakonec vznikl, je velký důkaz Vaší vytrvalosti. Co Vás v těch chvílích drželo nad vodou?

Víra v tento film. A víra v to, že bojuji za spravedlivou věc. Byl to opravdu boj kdo s koho a bylo to zřejmě nejtěžší období mého života. Události kolem tohoto filmu byly opravdu skandální a dodnes je tato producentka kryta grantovou mafií, i když se dopustila trestného činu zpronevěření veřejnoprávních peněz, který jsme jí dokázali.

Oba filmy považuji v kontextu česko-slovenské kinematografie za výjimečné. Všiml jsem si ale jedné věci: Lea měla premiéru týden po Výchově dívek v Čechách a Král zlodějů byl nasazen v době, kdy lidé v davech chodili na páté Básníky a Kameňák. Nemyslíte si, že Vaše filmy tak trochu zbytečně zapadly?

Naprosto. V Čechách byly amatérsky distribuovány bez jakékoli reklamy, i když oba filmy získaly dohromady devatenáct nominací na České lvy, desítky mezinárodních ocenění a při opakování v televizi měly skvělý ohlas. Na této diletantské distribuci mají vinu konkrétní lidé, kteří již distribuci nedělají. Bohužel ji ale dělali u mých filmů. Doufám, že při mém novém českém filmu Den štěstí bude vše jinak.

Byl jste také jeden z uvažovaných režisérů projektu Kajínek. Nakonec jste zvažoval natočení filmu Princip K, který by byl Kajínkovým případem pouze volně inspirovaný. Stále o tom filmu uvažujete?

Ne. Nebyl jsem jeden z uvažovaných režisérů, nýbrž jsem napsal velmi oceněný scénář a měl jsem film režírovat. Scénář byl producenty schválen a začalo se již s přípravami. Nakonec se ale ukázalo, že tito producenti (Jáklové) nás všechny obelhali a žádné peníze na film neměli. Jsou to bývalí judisté a kaskadéři, kteří si nakonec film natočili sami, a takto také dopadl. Zachovali se jako podvodníci, před kterými mohu každého filmaře jen varovat.

Když máte rád ty smutné konce, jakou vidíte budoucnost českého filmu?

Těžko říct. Přál bych si víc kvalitních filmů než za těch dvacet let po revoluci. Zdá se mi, že kvalita filmů ze zlatých 60. let je stále nedostižná a slaboduchá komerce není určitě ta správná cesta. Za komunismu byla nesvoboda ideologie, dnes vládne nesvoboda ekonomie. A nesvoboda zůstane vždy nesvobodou. Je až někdy k neuvěření, jaké neskutečně špatné filmy dnes u nás vznikají. Ale dnes si může udělat film každý judista a kaskadér, takže není divu. Nejenže neví, jak takový film vyprávět, ale také vůbec neví, proč ho vyprávět. Zdá se, že jediným měřítkem je spekulace na senzaci a laciné nalákání diváků. Toto má dnes bohužel hodně filmů společné. Jsem ale věčný optimista, takže věřím, že po dobách temna vysvitne opět slunce. Takto je to v přírodě a takto je to i v životě.

Ondřej Šír