Divadelnosti zbavený Shakespeare

RECENZE: Coriolanus (režie: Ralph Fiennes, 2011) – DANIEL VONDRA – 

Režijní debut Ralpha Fiennese Coriolanus je adaptací stejnojmenné, u nás nepříliš známé divadelní hry Williama Shakespeara. Toto dílo slavného dramatika se společně s Antoniem a Kleopatrou nebo Juliem Caesarem řadí mezi antické tragédie z období slavné Říše římské. Coriolanus vyniká především svým otevřeně politickým obsahem a nejinak tomu je i u filmové verze. Tvůrci oblékli celou hru do moderního kabátu a převedli příběh odehrávající se před více než dvěma tisíciletími do současnosti. Na rozdíl od postmoderně až avantgardně pojatých adaptací Romea a Julie (Romeo + Juliet, 1996, r. Baz Luhrmann) nebo Tita Andronica (Titus, 1999, r. Julie Taymor) příběh Coriolana využívá rámce politického dramatu s prvky akčního filmu k reálnému vyobrazení mocenského zápasu mezi zástupci aristokracie a prostého lidu uvnitř Říma. Univerzálnost příběhu napříč dobou i prostorem dělá z Shakespearova textu ideální látku k zadaptování, proto jsem překvapen, že se na plátna kin dostává teprve teď.

Příběh divadelní hry i filmu vychází ze vzájemné konfrontace odvážného, avšak neprozíravého a povýšeného hlavního hrdiny se soupeři v podobě zástupců nižší společenské třídy. Římský vůdce Kajus Marcius se vyznamená nesmírnou statečností při obléhání volského města Corioly, za což má být kromě přívlastku „Coriolanus“ vyznamenán prestižním a vlivným úřadem konzula. Jeho volbu musí potvrdit i plebejský lid, který ovšem Coriolanus z hloubi své pyšné duše nenávidí. Toho využijí dva tribuni lidu, jež se obávají o svou dosavadní moc, takže poštvou plebejce proti hlavnímu hrdinovi. Ten se nakonec kvůli svému nesmiřitelnému a agresivnímu postoji vůči nižší třídě ocitá ve vyhnanství, kde se spojí se svým úhlavním nepřítelem, volským vůdcem Tulem Aufidiem, a společně se v čele armády vydávají proti branám Říma. Teprve tam se rozhodne jak o osudu města, tak i Coriolana.

Tento římský vojevůdce skutečně existoval, jeho osobu nicméně obestírá mnoho mýtů a nedostatek literárních pramenů, v nichž by byla fakta o něm zachována. Shakespeare čerpal z Plutarchových Životopisů napsaných na přelomu 1. a 2. století n.l., v nichž autor píše, že „Marciovu pak činnost veřejnou římský lid nenáviděl proto, že byla hrubá, zpupná a velkopanská.“1 Filmová verze ale přechází hrdinův aristokratický původ a stylizuje ho především do polohy vojáka sloužícího militantně naladěné vládě. Velkou roli v tomto případě hraje neustálý výskyt vojenských uniforem, a to nejen u vojevůdce Coriolana, nýbrž i u dosluhujícího konzula Kominia a dokonce i hrdinovy matky Volumnie. Tímto vyniká posun do současnosti, kdy už zemím nevládnou aristokraté či feudálové, nýbrž demokraticky volení funkcionáři neurozeného původu, od nichž se v době hrozících válečných konfliktů pozornost přesouvá k vojenským činitelům – vykonavatelům politické vůle v první linii. Původní text reflektující tehdejší lidové bouře ve střední Anglii proti zabírání pozemků rolníků se ve filmu přesouvá do současnosti, v níž se představitelé „současného“ Říma ocitají pod tlakem z důvodu války s Volsky a protestů hladovějících občanů, z čehož se snaží těžit různé zájmové skupiny.

Coriolanus samotný vyniká především svou statečností hraničící s fanatismem, když se uprostřed bitevní vřavy vrhá sám doprostřed nepřátelského města a při tom na své ustupující vojáky křičí:

„Kéž zdávily vás všechny nádchy jihu,
vy poskvrny, vy stádo hlíz a vředů!“2

Samotná bitva uvnitř volského města Corioly naplno využívá Shakespearovy obraznosti, v níž autor posílá protagonistu na zdánlivě jistou smrt, a ten se přitom vítězně vrací zpět „zbrocen krví a obklíčen dorážejícími nepřáteli“. Ve filmu, v němž meče a kopí vystřídaly samopaly nebo pistole, se nijak neztrácí působivost kráčícího Coriolana pokrytého svou i nepřátelskou krví vrhajícího se zpět do válečné vřavy. Tato udatnost chválená celým Římem ostře kontrastuje s naprostým pohrdáním, jež hrdina chová k prostému lidu. Rány utržené v boji považuje za samozřejmost nehodnou obdivu, natož aby je ukazoval shromážděným římským občanům, jejichž hlasy by mu zajistily zvolení do konzulského úřadu. Když se projeví vrtkavost lidu měnícího svá rozhodnutí každou vteřinou a z pochybných pohnutek, Coriolanus na jeho účet pronese nevybíravou řeč, ve které se naplno projeví jeho naprosté pohrdání nižším stavem:

„Vy sprostá smečko psů, jejichžto dech
jak výpar z blat si hnusím, jejichž lásky
si vážím jako nepohřbených mrtvol
kazících vzduch, já zapuzuji vás,
a buďte si tu se svou vrtkavostí!“

V protikladu s touto neprozíravou upřímností hlavního hrdiny stojí jak politicky uhlazenější názory Coriolanovy matky Volumnie a jeho dávného přítele Menenia, tak i populistický postoj dvou tribunů lidu, Sicinia a Bruta. Volumnia v podání Vanessy Redgrave vystupuje jako silně autoritářská osobnost, která syna vychovala k obrazu svému a učinila z něj zatvrzelého, silného muže, jenž je schopen přijmout rady a argumenty jenom od své matky. Pouze pod tíhou jejích slov začíná Coriolanus pochybovat o svých rozhodnutích a přehodnocuje svá stanoviska. Role matky ochranitelky i hubovatelky představuje pro film stěžejní motiv, protože pouze díky ní ustojí Řím nájezdy nepřátel a zároveň se z Coriolana stává kajícník zcela oněmělý po přívalu matčiných proseb a výhružek před branami obleženého města. Volumnia ovládá umění politiky mnohem lépe než její tvrdohlavý syn, bez jejího vlivu a diplomatického umu by se Coriolanus patrně nedostal do těch nejvyšších pozic. Volumnia bere jako naprostou samozřejmost podbízet se prostému lidu, pokud to odvrátí hrozbu smrti i vyhnanství. Synovi radí omluvit se rozhněvaným občanům, ačkoli je sama považuje za něco nízkého a mrzkého. Zatímco Volumnia ovlivňuje syna od začátku dokonce, Coriolanova manželka Virgilia (Jessica Chastain), jež by logicky měla sloužit jako manželova opora, se hrou i filmem spíše promlčí a je zcela odsunuta stranou dominantní Volumnií.

Coriolanův přítel Menenius pak představuje smířlivou středovou politiku, jelikož je schopný komunikovat i s opozičním táborem představovaným dvěma tribuny. Film zdůrazňuje tragickou Meneniovu polohu, jelikož ten nedokáže unést zradu svého přítele a život pro něj přestává mít smysl. Přitom do té doby vystupuje jako bodrý rádce, jenž podle svých slov „víc obcuje se zadkem noci než s čelem jitra“. Selhává však při pokusu přesvědčit Coriolana, aby upustil od nenávistného tažení na Řím, a navíc se mu dostává chladného přijetí bez zbytků původního přátelství.

Na druhé straně stojí oba tribunové, Sicinius a Brutus, kteří by sice měli zastupovat práva lidu, především ale zastupují své vlastní zájmy, když se cítí byt ohroženi Coriolanovou mocí. Manipulují s plebejským obyvatelstvem, jež jim slouží jako prostředek k odstranění Coriolana, ve své krátkozrakosti nicméně nejsou schopni domyslet důsledky, které budou plynout z násilného vyhnání hlavního hrdiny. Právě scény, v nichž je ukázána bezostyšná manipulace veřejného mínění skrytá za vznešená slova, dokáží diváka přimět k zamyšlení nad celým fungováním politiky, protože právě tyto neměnné postupy fungují neustále, stačí si je dosadit do současného kontextu. Ačkoli by se nabízela možnost vyobrazit tribuny v komičtější poloze a zvýraznit tak jejich populistické jednání s pochybnými cíly, filmaři ponechávají oběma zdánlivou důstojnost i autoritu a falešnost jejich jednání prozrazují především slova, v nichž se zrcadlí pragmatismus Brutova a Siciniova smýšlení.

Síla celého filmu tkví právě v pronášených dialozích nebo monolozích. Jako u většiny adaptací dochází ke krácení původního textu, scenárista John Logan se ale mohl věrně držet syžetu hry, protože ta pokrývá dlouhý časový úsek v řádech týdnů a mění místa svého děje, takže se z ulic Říma dostáváme přes Corioly až do Ancia, centra Volsků. Snímek se tak vyhýbá statičnosti, jež je jinak častým důsledkem převodu divadelní hry na filmová plátna. Divadelní povahu odhaluje zejména květnatá mluva pronášená blankversem, v níž i ty největší urážky nepostrádají vznešenost. Tvůrci filmu se těmito dialogy neopájejí a v rovině stylu naopak text spíše kouskují či rovnou rozbíjejí rychlým, zdánlivě chaotickým střihem nebo ruční kamerou zabírající především polocelky nebo polodetaily. Díky tomu Coriolanus stylově zapadá mezi současnou filmovou tvorbu bez upozorňování na divadelní kořeny celého filmu. To je rozdíl oproti některým klasickým adaptacím Shakespeara, kdy se snímek samotný stylizuje pomocí dlouhých záběrů do divadelního představení (jako například Richard III. Laurence Oliviera z roku 1955).

Krácení textu bez zasahování do psychologie postav na jedné straně a aktualizace děje na straně druhé nicméně nese několik problémů. Motivace postav se neztrácejí, avšak slabiny hry se ve filmu ještě zvýrazní. Zejména postava Tula Aufidia v podání Gerarda Butlera se v ději ztrácí a její chování se bez jasnějších důvodů skokově mění. Dochází proto k bizarnímu obrazu usmíření obou úhlavních nepřátel bez výraznějšího důvodu ze strany Aufidia, takže celá scéna vyvolává údiv, v horším případě nechtěný smích. Tam, kde měl John Logan možnost Aufidiovu postavu rozvést či zvýraznit, se ke škodě diváka drží původního textu bez výraznějších odboček.

Taktéž dochází k nejasnostem při vnímání příběhu jako celku. Všechny prvky obsažené v Coriolanovi fungují ve světě smyšlené země, ve vztahu se současnou realitou ale neobstojí bez námitek. Těžko si v mezích současných evropských hranic představit stát, jež zcela propadne kouzlu statečného, fanatického vojevůdce, jemuž přenechá jednu ze dvou nejvlivnějších vládních pozic. Tvůrci sami však děj situují do neexistujících reálií (Londýn zde zastupuje Řím, země bývalé Jugoslávie území Volsků) a předkládají tak vizi fikčního státu, v němž i ti zdánlivě nejčestnější podlehnou svým slabinám nebo politickému nátlaku. Vnímat příběh jako realitu nelze, vyobrazené situace nebo lidské jednání naopak působí velmi realisticky.

Coriolanus v režii Ralpha Fiennese zůstává vyzrálou adaptací, jíž se podařilo přenést děj z antického Říma do současnosti, aniž by původní text ztrácel na údernosti, břitkosti nebo nadčasovosti. Politické prvky nehrozí sklouznout k jednostranné agitaci, nýbrž slouží jako pozadí k tragédii člověka, jenž se nedokázal vypořádat se svou pýchou a ve své ješitnosti málem zahubil sebe i rodné město. Plnokrevné vedlejší postavy, rychlé tempo a především srozumitelnost i zachování původního smyslu hry činí z filmového Coriolana svébytnou adaptaci bez sklonů k teatrálnosti či umělé vyhrocenosti.

Poznámka na konec: Coriolanus byl u nás uveden pouze v rámci 19. Dnů evropského filmu. DVD by měla v červnu vydat společnost MagicBox.3

Coriolanus

Režie: Ralph Fiennes
Scénář: John Logan podle stejnojmenné hry Williama Shakespeara
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba: Ilan Eshkeri
Střih: Nicolas Gaster
Hrají: Gerard Butler, Ralph Fiennes, Jessica Chastain, Brian Cox, Vanessa Redgrave ad.
Velká Británie, 2011, 122 min.