Quo vadis, Kino na hranici?

Publikováno: Jan Jendřejek Publikováno dne: 15. června 2012 Rubrika: Festivaly a přehlídky | Komentář : 0

ROZHOVOR s festivalovým dramaturgem Maciejem Gilem – JAN JENDŘEJEK (překlad: PETR VLČEK) –

Od 28. 4. do 2. 5. probíhal v Českém Těšíně a Cieszyne 14. ročník filmové přehlídky Kino na hranici. Tato již tradičně skvěle připravená akce se může pyšnit kvalitními retrospektivami tvůrců z visegrádského prostoru (letos Štefan Uher, Zdeněk Svěrák a Antoni Krauze), dramaturgickými bloky, které se věnují společným tématům Visegrádu (Hranice a zdi světa: Romové a bílí, Fotbalová horečka, a Středoevropské kriminální a gangsterské filmy), novinkami z jednotlivých zemí a velkým zájmem diváků a hostů. V rozhovoru s dramaturgem Maciejem Gilem jsme se věnovali jak zaměření přehlídky, spolupráci polského a českého dramaturga, tak vyhlídkám do budoucnosti.

Jaké je přesněji tvoje dramaturgické zaměření na KNG? V rozhovoru před třemi lety Martin Novosad prohlásil, že se zaměřuješ především na polskou část programu. Stále to platí?
Je samozřejmé, že se víc orientuji v polské kinematografii, ale v českém a slovenském filmu se vyznám taky dobře. Oba navrhujeme retrospektivy a témata, vybíráme filmy, ale i tak jsou všechna rozhodnutí konzultována a akceptována oběma dramaturgy a ředitelkou Kina na hranici (dále jen KNH, pozn. red.) Jolantou Dygoś. Takže máme celkem rozvinutou demokracii.

Jak probíhá výběr témat do nového ročníku, co je určujícím faktorem? Oba přicházíte se svými nápady, které poté navzájem konzultujete, nebo máte vše striktně rozděleno a navzájem se neovlivňujete?
Nápadů máme plné šuplíky. Nebo spíš plné soubory v počítačích. Něco vymýšlíme, něco vzniká na základě impulsů či rozhovorů a často u piva. Potom se snažíme sestavit zajímavý a početný seznam filmů, které se nám hodí a někdy i doprovodný program. Neustále konzultujeme a navzájem se inspirujeme. Jsme taky otevření návrhům zvenčí a někdy se naskytnou opravdu skvělé nápady.

V Česku se pomalu zvyšuje zájem o polskou kinematografii. Určitou roli v tom hraje probíhající natáčení nového filmu Agnieszky Holland v Praze nebo také skupina filmů na festivalu v Plzni. Dá se v současné polské kinematografii vysledovat nějaký trend, který by ji reprezentoval?
Pomalu, to ano. Sám bych si přál, aby se ten zájem zvyšoval rychleji a nejlépe díky KNH. Mám radost z toho, že Agnieszka Holland natáčí pro HBO seriál o upálení Jana Palacha a počátcích normalizace. Rovněž mám radost z polské části programu na Letní filmové škole a přítomnosti všech polských filmů ve všech sekcích MFF Karlovy Vary, a to proto, že mám tyto festivaly rád a velice si jich vážím. Vím, že diváky těchto velkých filmových akcí polské filmy zajímají. Škoda jen, že se to nepřenáší na každodenní publikum kin. A co se týče současné kinematografie, tak si nemyslím, že by se dal najít nějaký speciální a určující trend. Máme dost vysokou míru produkce filmů, dost různorodé filmy a ta různorodost se samozřejmě dotýká také jakosti. Mohli bychom rovněž tvrdit, že točíme smutné a depresivní filmy, ale to by bylo takové stejné zobecnění, jako kdybychom tvrdili, že Češi točí jenom komedie.

Čím si vysvětluješ, že se polské filmy příliš neobjevují v české distribuci?
Nezájem diváků? Nedůvěra distributorů v úspěch polských filmů? Příliš vysoké finanční nároky producentů či prodejců světových licencí? Nevím. To může být takový banálně zakletý kruh: polské filmy se nedávají, protože na ně diváci nechodí a diváci na ně nechodí, protože v kinech nejsou a tak dokola.

KNH má svůj půvab právě v reakcích polských diváků na české filmy a naopak. Jaká je podle tebe odezva v Polsku na současnou českou produkci?
Vím, že jednou z největších atrakcí KNH je možnost zhlédnout velký počet nejnovějších českých, polských a slovenských filmů. Letos jsme uvedli 39 nejnovějších titulů. To není možné nikde jinde. Taky proto, že žádný jiný festival není tak mezinárodní, jako KNH – jedno město, ale dva státy. A to hodně umožňuje. Polské publikum miluje české filmy, ale bohužel ty nepříliš vážné. Komedie samozřejmě ano. Distributoři neváhají vsadit na zábavný film, ale ty vážnější se už raději v kinech neuvádí. A tak máme v našich kinech čím dál tím míň českých filmů. Což je škoda. Naštěstí máme KNH, kde je možné zhlédnout široké a různorodé panorama nejnovějších filmů.

Stále mám pocit, že na projekcích potkávám minimum českých diváků. Valná většina pochází z Polska. Čím si to vysvětluješ? Myslíš, že český divák „trpí“ přesyceností festivaly – v přibližně stejném termínu probíhá olomoucké AFO, v Teplicích AniFest a v Plzni Finále…
Ano, Poláků je stále většina, ale poslední dobou českých diváků přibývá. Čím to vysvětlit? Možná statistikou – je nás prostě čtyřikrát víc. Možná dobou konání – v Polsku je 1. a 3. květen svátkem, takže máme volno v práci a ve školách, a tak pro nás není takový problém přijet na těch pár dnů do Těšína. Chtěl bych, aby tomu tak bylo, protože pak by to byly objektivní příčiny. Ale bohužel neznám správnou odpověď. Vím, že máte v Čechách skvělé publikum, protože ho každý rok potkávám na festivalech v Krnově, v Karlových Varech či v Uherském Hradišti. A moc bych si přál, aby se objevilo v hojném počtu taky na KNH. Program máme, doufám, atraktivní. Ale možná je Těšín prostě moc daleko?

Překvapilo mě úvodní slovo v katalogu, které vyznívá velmi pesimisticky, co se týče budoucnosti festivalu. Jaká je tvá vize?
To je pravda, nálada před festivalem byla dost ponurá. Pracovalo se nám hůř a kupily se problémy. Nějak jsme je ale přemohli a 14. ročník KNH proběhl bezbolestně a hladce. Končí nám dotace z EU, díky které byly poslední čtyři ročníky opravdu velkolepé a povedené. A když končí, tak to znamená, že nám v rozpočtu na příští rok bude chybět polovina financí. To na náladě nepřidá a přivolává to různé myšlenky. Máme ale tři východiska: udělat rozhodně menší festival (což nechceme), vůbec ho nedělat (to taky ne) a nebo najít solventního sponzora (vyzýváme vás!). Děláme opravdu levný festival a jediná věc, která nám neschází, je zájem diváků, jenž se rok co rok zvyšuje. To je náš velký kapitál!

Maciej Gil (v pravo) před projekcí filmu Vše plyne (Wszystko plynie, 2011) debatuje s režiséry Piotrem Ivanem Ivanovem, Krzysztofem Dziomdziorem. (c) fotoSprinter.pl

Zastávám názor, že v letošním roce bude mít mnoho festivalů existenční problémy a v mnoha případech se letos odehrají jejich poslední ročníky. Nebojíš se o budoucnost festivalů obecně? V Česku jde do kultury čím dál méně peněz. Jaká je situace v Polsku?
Krize se projevila. Opožděně, ale přece. Situace je v Polsku úplně stejná. Mnoho důležitých a zajímavých akcí nedostalo v tomto roce dotace, anebo je dostaly hodně zredukované. V nejlepším případě dostaly stejnou částku, což však při vzrůstajících nákladech žádný rozvoj neumožňuje. Festivaly redukují program, snižují jakost anebo mizí, stejně jako filmové kluby. Vím taky o zásadních problémech filmových časopisů, kterých máme i tak málo. Dobře se daří pouze těm největším a nejznámějším festivalům, pro které se kupodivu každoročně najde vždy víc peněz.

Hostem letošního festivalu byl také pan Zdeněk Svěrák, spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana. Jak je tato ikona českého velikášství vnímána v Polsku? Ví se vůbec o existenci tohoto divadelního spolku?
Zdeněk Svěrák je známý jako herec z filmů syna Jana (polští diváci znají Kolju a Vratné lahve), ale jako scenárista už ne. Divadlo Járy Cimrmana (i když víc jako fenomén než jednotlivé hry) znali až do letošního ročníku jen polští bohemisté a čechofilové, kterých u nás není málo, a pak čtenáři novin „Gazeta Wyborcza”, na jejichž stránkách se kdysi objevil poměrné rozsáhlý text Mariusze Szczygieła o Cimrmanovi. Doufám, že po KNH se počet fanoušků Cimrmana navýšil alespoň o několik set osob. A pevně věřím, že Jára Cimrman k řece Olze ještě zavítá!

Otázky kladl Jan Jendřejek. Za překlad děkuji Petru Vlčkovi.