Válka a film

Publikace, jež se na přelomu jara a léta dostala na knižní pulty  díky nakladatelství Pavla Mervarta, má mezi filmově orientovanou literaturou zvláštní postavení. Nenapsal ji filmový historik či teoretik, nýbrž filozof a kulturní (resp. mediální) teoretik. Paul Virilio, narozen 1932 v Paříži, ve svém filozofickém eseji nahlíží na kinematografii jako na jeden z modelů, který prostupuje lidskou společností. Nepracuje zde s kinematografií jako nějakým souborem děl či dějinných etap, nýbrž se zaměřuje na její podstatu, obraz, vizuálnost.

Jak ale již samotný název napovídá, jen o film zde zdaleka nepůjde. Válku a film lze definovat jako zamyšlení se nad systematickým využitím kinematografických technik během válečných konfliktů 20. století.  Hovoří zde o tzv. logistice vnímání, kterou můžeme v jeho pojetí chápat jako jakýsi proces plánovaného šíření obrazových informací. Kinematografie se tříští na milióny dílčích záběrů, v podstatě uvnitř každé filmové scény záběry svádí malý boj. Tyto a další úvahy o pnutí uvnitř filmu samého vedou Virilia ke konfrontaci filmu a našeho života a filmu a války jako takové.

V předmluvě načrtnutá problematika využívání kinematografických prostředků, započatého během první světové války při leteckém průzkumu, se tak od faktografické popisnosti dostává do často až kontroverzního filozofického kladení otázek po provázanosti války s filmem a s naším vnímáním války a filmu.

Čtení, jež je na jedné straně notně hutné a náročné, je na straně druhé nejen dobře strukturované. Virilio do textu vnáší neustálé příklady s konkrétními díly, tvůrci a také mnohé demonstruje na fotografiích. Pro zájemce o film jeho kniha otevírá dveře do nevšedního chápání kinematografie a kinematografického obrazu, neboť Virilio jako kritik médií upozorňuje na vzájemné ovlivňování a „derealizaci“ skutečnosti. Válka totiž filmovým zaznamenáním se často stává filmem, něčím inscenovaným. A film naopak je válkou obrazů, kterou autor označuje jako info-válku.

Kamera namontovaná na lafetu kulometu, který je součástí obrany letounu. Rukojeť zbraně je umístěna pod kamerou.

Úvahy Virilia lze velmi zjednodušeně rozdělit do dvou skupin – na tu, která se obrací k vojenství, a na tu, která se obrací více k filmu. Obojí se pochopitelně neustále mísí. Pro čtenáře filmově zaměřeného jsou zde místa velmi obohacující i co do poznání filmových dějin. Můžeme to uvést třeba na kapitole, v níž se Paulo Virilio zmiňuje o Hitlerově „posedlosti“ kinematografií a důležitostí filmu. Ne snad pro jeho umělecký potenciál, ale právě pro potenciál informativní, ovlivňující a svým způsobem utvářející realitu. Pro Hitlera i v době (nebo spíše právě v době) největší krize, kdy se Třetí říše rozpadala a neměla takřka již naději na přežití, bylo nesmírně důležité, aby vznikl film, jenž by v národu vzbudil pocit pravého opaku. Neváhal angažovat do natáčení tisíce vojáků, skutečné bojové jednotky, kterých by bylo zapotřebí spíše na bojišti nežli před filmovou kamerou. Při čtení kapitoly Biograf Fern Andra tak velmi názorně získáváme představu o tom, o čem je Viriliova práce – válka a film se střetávají, jakoby si snad měnily pozice, navzájem ze sebe vycházejí.

Je velkou předností publikace, že jsou v ní desítky podobných příkladů (podstata Marilyn Monroe vznikla také díky válce, resp. striptýzům určeným pro vojáky, odtud „kult“ těla jako objektu na dívání…). Esej vznikl již v roce 1983, ale autor na svém konceptu pracuje neustále, proto dostává dílčích změn a s největší pravděpodobností se dočkáme dalších prací, které budou minulé přehodnocovat a předvídat nové možnosti. Komunikační a mediální technologie jsou nyní přece jen podstatně jinde, proto je nepochybné, že je bude Virilio reflektovat.

Paul Virilio
Válka & film
Logistika vnímání
Nakladatelství Pavel Mervart, 2007
překlad: Tereza Horáková, Michal Pacvoň
192 stran
objednat lze zde