DVOJRECENZE: Do Říma s láskou

DVOJRECENZE: Do Říma s láskou (režie: Woody Allen, 2012) – MICHAELA DOUBRAVOVÁ, RADEK NEUMAN – 

Posílám vám pohlednici z Říma. S láskou Woody Allen

Newyorský neurotik Woody Allen ve svém aktuálním díle pokračuje v cestě po velkoměstech Evropy – po Londýně, Barceloně a Paříži přišel na řadu Řím. Zatímco loňský snímek Půlnoc v Paříži (Midnight in Paris) mě příjemně překvapil a vtáhl mě do atmosféry kouzelného města, totéž nemůžu říct o filmu Do Říma s láskou (To Rome with Love), v němž se Allen po šesti letech vrací i jako herec. Zejména jako režisér a scenárista tentokrát bohužel zklamal, přestože od kulisy překrásného Říma jsem si nejen já mnohé slibovala. Na pozadí „věčného města“ Allen rozvíjí čtyři příběhy, které pojí samozřejmě Řím a do určité míry láska – jak ostatně napovídá název filmu.

Snímek zahajuje svou lámanou angličtinou římský policista, který řídí dopravu uprostřed Piazza Venezia a snaží se diváky přesvědčit o tom, že právě on má všechny příběhy města jako na dlani. To se ovšem v závěru pokusí vyvrátit obyvatel bytu s výhledem na Piazza di Spagna. Poselství filmu se zdá jasné: Řím je plný příběhů, které stojí za pozornost. Výsledek tak připomíná jiné povídkové filmy, jako Paříži, miluji Tě nebo New Yorku, miluji Tě, s tím rozdílem, že v Allenově počinu se příběhy odehrávají paralelně a pod vedením jediného režiséra.

V prvním příběhu, který je převážně v angličtině, se americká turistka Hayley (Alison Pill) náhodou potká s pohledným Italem Michelangelem (Flavio Parenti), jenž ji provede po římských památkách, a zamilují se do sebe. O něco později přijedou do Říma Hayleyini rodiče, aby poznali dceřina snoubence a jeho rodinu. Dívčina otce Jerryho, avantgardního operního režiséra na penzi, hraje sám Woody Allen. V Jerrym můžeme jasně rozeznat typické rysy allenovských postav, ať už je to určitá sebestřednost, specifický humor či dávka sarkasmu a cynismu. Nepůsobí však tak bezprostředně a přesvědčivě jako ve svých starších filmech. Bývalý režisér Jerry, nervózní z důchodového nicnedělání, odhalí úžasný pěvecký talent Michelangelova otce Giancarla (Fabio Armiliato), který podniká v pohřebnictví, a chopí se příležitosti. Problém ovšem nastává, když vyjde najevo, že Giancarlo je schopen zpívat operní árie jen ve sprše. Výstřední Jerry se ovšem nedá zastrašit, a tak i přes odpor Michelangela a jeho matky vznikne bizarní inscenace opery Komedianti (Pagliacci) Ruggiera Leoncavalla se sprchujícím se Giancarlem v hlavní roli. Nijak zvlášť vtipné to není, ale budiž. Bude hůř.

Linie číslo dvě vypráví o Milly (Alessandra Mastronardi) a Antoniovi (Alessandro Tiberi), mladých novomanželích, kteří se přestěhovali do Říma, aby zde začali nový život. Jejich příběhy, dosud nijak zvlášť zajímavé, se však na pár hodin rozpojí, když Milly zabloudí cestou ke kadeřníkovi a v římských uličkách se setká s hercem a svůdcem jménem Luca Salta (Antonio Albanese). Antonia zatím v bytě omylem navštíví prostitutka Anna (Penélope Cruz), aniž by se kdy vysvětlilo, kdo ji ve skutečnosti najal a pro koho. Vše se odehraje zrovna ve chvíli, kdy mají mladíka navštívit příbuzní, aby mu dojednali lukrativní práci. Jediným řešením, jak se vyhnout maléru, je vydávat Annu před strýčky a tetičkami za svou manželku. Milly mezitím téměř podlehne vábení slavného herce, ale v poslední chvíli skončí v posteli s lupičem (Riccardo Scamarcio), který jej přišel okrást. Aby toho nebylo málo, Anna se na zahradní párty rozhodne nesmělého Antonia „zaškolit“. Je tohle komické? Mohlo by být, ale není. Tento příběh je rozhodně nejslabší ze všech.

Ve třetím příběhu se dostáváme k Jackovi (Jesse Eisenberg) a Sally (Greta Gerwig), jejichž vztah je ohrožen poté, co pár navštíví Sallyina kamarádka, herečka a pseudointelektuálka Monica (Ellen Page), která má dar přitahovat muže. Ačkoliv se americký student architektury Jack snaží zapírat sám před sebou, přímo Monice podlehne. Před neuváženým románkem se ho snaží varovat starší architekt John (Alec Baldwin), s nímž se mladík setká v uličkách čtvrti Trastevere. Postava Johna jako by mezi Jacka, Sally a Moniku vstoupila z jiného příběhu. Nejprve jej vidíme v kavárně s manželkou a přáteli, pak náhodou potká Jacka a nějakou dobu ho doprovází. Když odjede Monica, vrátí se i John odkud přišel. Působí jako Jackovo svědomí, jako jeho zkušenější já, které se mu neustále drží v patách a v různých situacích se náhle hlásí o slovo. Chvílemi se John chová jako reálná osoba, jindy jako skrytý našeptávač. Zrovna když jsem si myslela, že jsem odhalila podstatu jeho postavy, promluvila s ním i Monica. Vidí snad Jackovi do svědomí? Těžko říct, co tím autor myslel.

Hlavní postavou čtvrtého, italsky mluveného příběhu je prostý úředník Leopoldo (Roberto Benigni), z nějž se ze dne na den stane celebrita, aniž by věděl proč a jak. Neustále je v obležení novinářů, kteří mu kladou přihlouplé otázky, ženy mu padají k nohám a do práce ho vozí v limuzíně vlastní šofér. Když se pozornost lačných novinářů a fotografů najednou obrátí k někomu jinému a Leopoldův život se vrací do starých kolejí, není si jistý, zda je to pro něj dobře, či ne. Pravda, sláva je vrtkavá a taky návyková. Plytkost příběhu však nezachránil ani dobrý herecký výkon Benigniho, hvězdy italské komedie.

Z hlediska motivů by se daly dva a dva příběhy přiřadit k sobě. První a čtvrtý vypráví zejména o prožívání úspěchu a slávy, druhý a třetí spojuje motiv zakázaného dobrodružství v podobě nevěry. Ačkoliv i v případě Milly a Moniky se objevuje kariéra a sláva jako určitá moc, a naopak – ani v příběhu Leopolda nechybí nevěra. Ale proč má Allen potřebu vyprávět v Římě zrovna o tomhle, to je mi záhadou. Byť je mezi příběhy několik pojítek, jako celek je film poněkud nesoudržný. V každé ze čtyř linií plyne čas jinak rychle a jsou mezi nimi někdy podivné, náhlé střihy. Obojí je dost matoucí a tříští film na nesouvislý tok obrázků, mozaiku bez hlubšího smyslu.

Woody Allen se pokusil svým způsobem vzdát hold Římu. Vylíčil však atmosféru města jinak, než jak to známe například od Federica Felliniho, kterému byl život italské metropole vlastní; vylíčil ji totiž jako nadšený turista ze zámoří. Film je protkaný záběry slavných míst a historických památek od Kolosea přes Kapitol až po Piazza del Popolo, jako by byly vystřižené z pohlednic. Žádný větší význam ve filmu nemají. A co víc, příběhy doprovází omílané melodie známých italských šlágrů, jako je „Nel blu dipinto di blu“ neboli „Volare“. Je docela příjemné kochat se krásami Říma a poslouchat přitom autentické písně, film však celkově působí jako klišé bez špetky originality. Aspoň že v něm lze najít stopy Allenova osobitého humoru a stylu, kterého se snad příště divákům dostane v lepším provedení.

Michaela Doubravová

Do Říma s instantním Allenem…

Cestování Evropou ledaskoho unaví a dal nám to pocítit i nejznámější neurotik filmového plátna. Přitom poměrně svěží loňskou Půlnocí v Paříži (Midnight in Paris, 2011) dokazoval opak. Tehdy měl ovšem Woody Allen k dispozici znatelně menší manévrovací prostor a hrál s citem na nostalgickou strunu, jako to již ve své bohaté kariéře dokázal několikrát (Zlaté časy rádia [Radio Days, 1987], Vzpomínky na hvězdný prach [Stardust Memories, 1980] ad.). Do Říma s láskou (To Rome with Love, 2012) ve zkratce vypadá tak, že si Woody poskládal pár heslovitých karet s nápady na krátkometrážní/středometrážní filmy a spojil je dohromady „věčným městem“, protože přeci film s kulisami Říma ještě nenatočil a navíc může vzdát hold velkému mistru a idolu Federicu Fellinimu. Newyorský patriot je však až příliš polopatický a přímočarý ve vztahu k divákovi a plytká poselství o vrtkavé slávě a manželské nevěře jsou ještě korunována nejistou scenáristickou rukou bývalého génia dialogu a vypointovaných situací.

Film paralelně vypráví čtyři nesouvislé příběhy v Římě, z nichž ve dvou figuruje pochybný status slávy a uznání a ve zbylých se řeší nekonečné vztahové otázky a téma nevěry. Tyto hlavní dějové linie jsou pak rámcově uvedeny na začátku a na konci odlišnými vypravěči. Film výrazně pracuje s myšlenkou, že Řím je plný příběhů a nečekaných situací. Zdali má být začátek a konec v nějaké koexistenci a společně mají značit nesoudržnost a zlomkovitost jednotlivých příběhů, o tom by se dalo dlouze bez výsledku debatovat. Faktem je, že se nejedná o typický příklad povídkového filmu uváděného mezititulky1, který vypráví postupně a celistvě, ale naopak každý z kvarteta příběhů má jiný čas trvání ve fikčním světě. Nedočkáme se tedy žádných sofistikovaných propojení ani letmých náznaků, že by se některé postavy z různých příběhů znaly či alespoň potkaly – film je v této rovině až příliš jednoduchý, což mu paradoxně ubližuje. S jednotícím časovým trváním by film dostal soudržnější strukturu a možná by i více oživil každou z povídek. Přitom hned první z nich má několik dobrých nápadů a starých dobrých glos samotného autora. Jerry s Phyllis přicestují do Říma, aby navštívili svou dceru Hayley a jejího nápadníka Michelangela. Setkáním rodičů obou zamilovaných vévodí několik drobných nedorozumění komentovaných pasivním Jerrym, ovšem až do chvíle, kdy uslyší ve sprše zpívat otce Michelangela. Jerry, avantgardní operní režisér v penzi, který dle slov své sarkastické manželky „předběhl svou dobu“, vidí v Giancarlovi velký potenciál a snaží se ho prosadit do opery. Urputnost Jerryho jednání má za konečný důsledek účinkování Giancarla ve sprchovém koutě před zaplněnými divadelními sály.

V pořadí druhý příběh je klasickým milostným trojúhelníkem. Jack je mladý student architektury a bydlí se svou přítelkyní Sally. Na návštěvu k nim zavítá Sallynina kamarádka, herečka a pseudointelektuálka Monica, která Jacka jistým způsobem okouzlí a ten se do ní po stráveném čase s ní bezhlavě zamiluje. Jacka přitom neustále sleduje postarší muž John, shodou okolností také architekt. Odrazuje ho od potencionálního nebezpečí v osobě Monicy, snaží se mu racionálně vyvrátit náklonnost k ní a argumentuje svými bohatě nabytými zkušenostmi z mládí. Allenovský cit pro zvýšenou sebeuvědomělost narace tu má opět své zastoupení. Architekt John ovšem nemá jasně definovaný zdroj svého původu, nejedná se tedy o  typickou postavu, která se najednou otočí směrem ke kameře a mluví k divákovi, jak to známe z autorových starších filmů. John může být jak projekcí diváka, jenž radí svému hrdinovi, tak i Jackovým svědomím či projekcí samotného Johna, který pomocí mladého Jacka prožívá znovu svou minulost. Situaci zkomplikuje ještě fakt, že o přítomnosti Johna ví celý milostný trojúhelník, byť se to během onoho příběhu přinejmenším v případě Monicy nezdá. Kolem a kolem je John spíše rušivým elementem než zajímavou postavu ozvláštňující vyprávění.

Ve třetí povídce figuruje italský úředník, typický zástupce střední třídy Leonardo, jemuž se život z ničeho nic obrátí vzhůru nohama, když jednoho rána zjistí, že je slavný. Absurdní humor a  žoviální herecký projev Roberta Benigniho dávají vzpomenout na rozverné italské komedie, ale především se jedná o povrchní satiru na banálnost médií a na motiv slávy a úspěchu. Allen si střílí z Hollywoodu, ale povětšinou slepými náboji. Pár dovětků postav o současné filmové situaci a celebritách postrádá onen pověstný jízlivý podtón a nekompromisní ironii, s jakou se brooklynský rodák do továrny na sny obouval v minulosti. Zůstává tak spíše snaha o zachycení aktuálnosti dění v kulturním světě než o nějaké jeho nekompromisní komentování.

Posledním příběhem se znovu ocitáme ve vztahovém víru. Milly a Antonio jsou mladí novomanželé, kteří oba netrpí příliš velkou dávkou sebevědomí. Allen zde aplikuje již mnohokrát viděnou narativní pomůcku se záměnou osob, která by měla být jádrem konfliktů a komických situací, neboť divák ví víc než samotné postavy. Pravdou je, že vztah náhle se objevivší prostitutky Anny s Antoniem není nijak extrémně využit a linie se ztracenou Milly je vyloženě scenáristicky křečovitá (ztráta mobilu, sex se zlodějem). Autor opět využívá konvencí filmového průmyslu a snaží se v postavě herce Luca Salty skloubit italský temperament se zažitou představou o hvězdném systému. Stejně jako tento příběh, i ty ostatní, končí na první pohled „šťastně“. Po delším přemýšlení ale vlastně v každém z nich přebývá hořká pachuť viny či neúspěchu. Příbuzní se nakonec musí dozvědět, že Antoniova žena není promiskuitní Anna a oba novomanželé si byli navzájem nevěrní. Velmi podobně končí i osud milostného trojúhelníku z druhého příběhu, kdy se Monica vybarví jako manipulátorka a kariéristka a Sally prozatím neví nic o Jackově nevěře. Happyend je taktéž narušen i v příběhu o zpívajícím pohřebákovi, protože jsou Jerrymu zatajena skutečná slova kritiky místního tisku a jeho zoufalá snaha vyhnout se důchodu přišla vniveč. Příběh Leonarda s náhle nabytou slávou a znovuobnovenou svobodou po nezájmu médií se rychle mění na zoufalost být opět v centru dění a žít bohémský život celebrity.

Tak jako každý rok, ani letos Woody Allen nezklamal ve svých trademarcích.  Znovu se pouští do vztahových situací, do životních pravd a rozmluv o smrti, psychoanalýze a na pozadí kulturně založených rozhovorů a (pseudo)intelektuálních dialogů rozehrává zjednodušenou romantickou komedii s italskou metropolí v hlavní roli. Velkou měrou jsou tu využity národní předsudky (italské domácnosti, hudba) a žánrové konvence italské komedie. Tentokrát však film jako celek působí nesoudržně a nebaví tolik, jak by dle kolonky „scénář a režie“ bavit měl. Do Říma s láskou je navíc až nesnesitelně sebestředným filmem, kdy každá druhá myšlenka má dvojí čtení ve vztahu k Allenově tvorbě, ať už jde o Jerryho jako postavu samotnou nebo obecně o výskyt a interpretaci slávy. Těšit nás ve finále může hlavně to, že se Woody Allen vrátil po šesti letech před kameru a stále svou postavu dokáže zahrát s grácií sobě vlastní a napsat si perfektně sednoucí bonmoty. Smutnější už je konstatování, že o nic víc vlastně v tomto filmu nejde.

Radek Neuman

To Rome with Love 

Scénář a režie: Woody Allen
Kamera: Darius Khondji
Hrají: Woody Allen (Jerry), Judy Davis (Phyllis), Alison Pill (Hayley), Flavio Parenti (Michelangelo), Fabio Armiliato (Giancarlo), Alessandra Mastronardi (Milly), Alessandro Tiberi (Antonio), Penélope Cruz (Anna), Antonio Albanese (Luca Salta), Ornella Muti (Pia Fusari), Jesse Eisenberg (Jack), Greta Gerwig (Sally), Ellen Page (Monica), Alec Baldwin (John), Roberto Benigni (Leopoldo), Monica Nappo (Sofia) a další 
USA / Itálie / Španělsko, 2012, 102 min. 
Česká premiéra: 19. července 2012 (H.C.E.)