Hellboy versus Kostěj

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 16. září 2012 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE: KOMIKS – Mike Mignola, Duncan Fegredo – Hellboy: Temnota vábí – JAROSLAV STUCHLÝ –

Do Ruska, co víme, kam nás vítr zavane, zpívaly v dobách největší slávy Buty a v osmém svazku série by si tyto verše mohl klidně pobrukovat i Hellboy. Na matičku Rus jej ovšem nezavál tak docela osud, ale anglické čarodějnice, kterým odmítl kralovat poté, co Hekaté ztratila svou moc. Možná by to nebyl takový problém, kdyby s ním Baba Jaga neměla nevyřízené účty od doby, kdy jí Hellboy vystřelil oko. Takže na něj poštve nejprve armádu (ne)mrtvých, ale když to nestačí, vytáhne svoje trumfové eso – Kostěje Nesmrtelného.

Po trochu rozpačité sedmé knize Pražský upír a jiné povídky, v níž zklamání představoval zejména titulní příběh (přesněji řečeno kresba P. Craiga Russella) a pak také fakt, že šlo spíše o drobky vyplňující časové mezery v Hellboyově životopisu, znamená Temnota návrat do hlavního vyprávěcího toku. Přímo navazuje na Podivná místa a odkazuje na postavy i děje předchozích svazků. Bohužel, u podobně široce pojatých příběhů nemá čtenář šanci pamatovat si všechny postavy a souvislosti a celkový obrázek si dokáže složit až po ukončení série a jejím opětovném přečtení (zářným příkladem je Gaimanův Sandman). To však neumenšuje požitek z četby jednotlivých dílů (v Hellboyovi je navíc každý takový odkaz ve zvláštním rámečku lokalizován do příslušné knihy, takže si vše lze při troše snahy rychle dohledat a osvěžit).

V Temnotě již není čertovský chlapík za paranormálního vyšetřovatele. Úřad opustil a jestliže se na počátku série pohyboval na rozhraní dvou světů, lidského a nadpřirozeného, nyní se octl oběma nohama „za oponou“. Do vyprávění se čím dál více vkrádají základní existenciální otázky: Kdo jsem, odkud pocházím a kam směřuji? V Hellboyově případě jde navíc o ono titulní vábení temnoty a jeho opětovné vzpírání se osudové předurčenosti. Ze svérázného nakládání s bájemi, mýty, folklórními, pohádkovými a hororovými motivy s příměsí apokalyptických vizí se postupně stává boj o vlastní integritu. Téměř to vypadá, jako by byl Hellboy neustálými ataky nadpřirozeného světa vůči své osobě unaven. Kdo by to na počátku řekl, že se Mignolovi povede jednoho z nejbizarnějších comicsových superhrdinů obdařit takovou dávkou „lidskosti“.

Není to však jen tón vyprávění, který prodělal změnu. Po třinácti letech autorské práce na sérii Mike Mignola učinil rozhodnutí věnovat se pouze scénářům a kresbu kompletně přenechal Duncanu Fegredovi. Případné zděšení je potřeba ihned zmírnit tím, že při letmém prolistování si toho čtenář ani nevšimne. Fegredova kresba je možná méně hranatá, ale rozhodně více soustředěná na detaily a dynamičtější v akčních scénách. Nedovedu si představit, že by se třeba na celostránkovém obrázku, na němž stojí hrdina proti armádě nemrtvých válečníků, Mignola tak piplal s jednotlivými postavami. Náčrtník pak dokládá, že si Mignola nad dílem podržel výtvarnou supervizi, ve spoustě případů vycházel Fegredo z jeho návrhů. A sedm závěrečných stránek druhého epilogu je kompletně Mignolových, o tom není pochyb.

Ale především – v Hellboyovi vždycky šlo o sepětí vyladěného scénáře, odpovídající kresby a barevné stylizace. A Dave Stewart na pozici koloristy setrval, takže rudá zůstává rudou (krev, Hellboy) a žlutá žlutou (oči monster, pozadí nadživotních akčních scén), což jsou barvy, které v sérii vedou čtenářovo oko. Stewartovu práci na Hellboyovi považuji za natolik signifikantní, že by si zasloužil dostat svoje jméno na titulní stránku, podobně jako Lynn Varleyová, koloristka kreseb Franka Millera.

Temnota vábí představuje dovršení scenáristické i výtvarné změny, která stoprocentně vyšla. Hellboy dospěl a přestože monstrózních mlátiček neubylo, lze v nich nalézt i nečekané podtexty – to když se rvou bytosti, z nichž jednu prakticky nelze zničit a druhá bojuje proto, aby byla konečně obdarována tím, po čem nejvíc touží… smrtí. Vítejte v Rusku.