Japonská kinematografie očima českého japanologa

Publikováno: Barbora Slezáková Publikováno dne: 14. října 2012 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Mistři japonského filmu: 13 esejů (Antonín Líman, 2012) – BARBORA SLEZÁKOVÁ –

O světoznámých japonských režisérech, jako jsou Akira Kurosawa, Jasudžiró Ozu nebo Kendži Mizoguči, se už toho napsalo mnoho a bezesporu ještě napíše, avšak v českém prostředí jako by tato národní kinematografie byla opomíjenou záležitostí. Teprve nedávno vydaná kniha Mistři japonského filmu: 13 esejů z pera významného českého japanologa, překladatele a pedagoga Antonína Límana je první česky vydanou publikací, která se věnuje výhradně této východoasijské kinematografii.

Na začátek je potřeba podotknout, že kniha, jak sám autor v úvodu předestírá, není zamýšlena jako filmová historie. Již samotný podtitul napovídá, že se jedná o soubor třinácti esejů, z nichž každý je věnován jednomu vybranému dílu. Snímky, o kterých se v publikaci Mistři japonského filmu píše, byly natočeny především v padesátých a šedesátých letech minulého století, jež autor považuje za zlatou éru japonské kinematografie. Akira Kurosawa je v knize zastoupen třemi tituly Sedm samurajů (Šičinin no samurai, 1954), Žít (Ikiru, 1952) a Rašomon (Rašómon, 1950). Dále se jedná o Kendžiho Mizogučiho, z jehož tvorby autor vybral Povídky o bledé luně po dešti (Ugecu monogatari, 1953) a Správce Sanšó (Sanšó dajú, 1954). Z filmografie Jasudžira Ozua jsou v publikaci analyzovány snímky Příběh z Tokia (Tókjó monogatari, 1953), Pozdní jaro (Banšun, 1949) a Traviny v proudu (Ukigusa monogatari, 1959). Válečným snímkem Ohně na planinách (Nobi, 1959) je v knize zastoupen Kon Ičikawa. Z tvorby o něco mladších režisérů Líman zvolil snímek Písečná žena (Suna no onna, 1964) Hirošiho Tešigahary a Sebevražda milenců v Amidžimě (Šindžú ten no Amidžima, 1969) Masahira Šinody. Výše jmenované tituly doplňují dva filmy z pozdější doby, konkrétně z osmdesátých let, jež podle Límana představují to nejzajímavější, co v daném období vzniklo, a vidí v nich návaznost na humanistické ideály poválečné éry. Konkrétně se jedná o Sestry Makiokovy (Sasamejuki, 1983) již zmíněného režiséra Kona Ičikawy a Baladu o Narajamě (Narajama bušiko, 1983) Šóheie Imamury.

V Límanově výběru snímků se odráží jeho zájem o japonskou literaturu a kinematografii. Zmíněné filmy detailně zná ze své pedagogické praxe, kdy vedl filmový kurs o japonských literárních adaptacích, i proto se až na čtyři výjimky (Sedm samurajů, Žít, Příběh z Tokia a Traviny v proudu) jedná o filmové adaptace. Jakýkoliv výběr filmů s sebou nese riziko, že autorovi bude vyčítáno, že tam nezařadil ten či onen snímek. Přesto se domnívám, že třináct zvolených snímků má reprezentativní charakter, i když jde o spekulativní záležitost a projevuje se zde Límanovo subjektivní hledisko. Z toho důvodu v jeho knize třeba chybí významný představitel japonské nové vlny Nagisa Ošima, jehož autor považuje za přeceněného.

Límanovy eseje umožňují nahlížet na vybrané snímky z několika perspektiv. Vedle tradičního stylového rozboru, srovnání filmového a literárního obrazu či režijního přístupu se totiž především ve svých textech snaží film vztáhnout k širšímu kontextu spojeného s japonskými tradicemi, kulturou či principy klasického japonského dramatu kabuki, nó a bunraku. Aspekty v těchto filmech obsažené tak nabývají významů, které mnohým z nás jako nepříliš znalým této východoasijské kultury, mezi než se počítám, mohou uniknout, ale které jsou zároveň pro pochopení snímků esenciální. Stačí zmínit, jak po promítání Ozuova Pozdního jara filmový kritik Jiří Cieslar nesdílel s Límanem nadšení pro film, čehož příčiny autor této publikace vidí právě v neznalosti tradiční japonské kultury. Na první pohled se sice někomu může zdát, že některé z esejů jsou až příliš zahlceny specifickými japonskými pojmy, avšak domnívám se, že jejich použití je oprávněné a autorem náležitě vysvětlené. Líman zároveň prosvětluje své texty i střípky ze života režisérů, jako je Ozuovo měření obtížnosti scénáře podle množství vypitých lahví saké během jeho psaní. Každý z analyzovaných snímků je dále doprovázen jednou ilustrativní černobílou fotografií.

Způsob Límanova psaní není nijak metodologicky zatížen a subjektivnějším pojetím se stává čtenářům přístupnější, i když někdy s autorovy názory nemusíte souhlasit. Poutavý a myšlenkově bohatý výklad je tak podán čtivou formou a pro čtenáře je snadno srozumitelný.

Pomyslným epilogem japonské humanistické kinematografie i celé publikace je kapitola nazvaná Nedávné trendy v japonském filmu, ve které rozebírá snímky současných tvůrců, jako jsou Jošimicu Morita, Takaši Miike, Horikazu Koreeda, Šion Sono a Jódžiró Takita. Negativně se staví k filmové tvorbě z poslední doby, kde nenachází jako ve dřívějších snímcích blízké napojení na kulturu a tradici. Zjednodušeně ale nelze tuto soudobou produkci vnímat pouze jako prezentaci zla a odpornosti.

Co se týká formálních náležitostí knihy, uvedu jen několik postřehů. Obálka knihy je pojata minimalisticky a dominuje jí červený kruh, který sugeruje slunce na japonské vlajce. Líman používá u jmen a názvů českou transkripci, což činí knihu přehlednou a nevnáší nejasnosti do japonských termínů. Jediná výtka vůči této publikaci je technického charakteru – týká se číslování stránek, jež se neshoduje s obsahem knihy uvedeným vzadu.

Podobně subjektivně jako Líman pojal své eseje o mistrech japonského filmu, i já subjektivně po přečtení Mistrů japonského filmu musím tento vydavatelský počin pochválit už z toho hlediska, že u nás alespoň z malé části zaplňuje mezeru zvanou japonská kinematografie – a doufejme, že se na dlouho nestane ojedinělým počinem v této oblasti. Vzhledem k erudovanému a čtivému výkladu, který odhaluje podstatu jednotlivých snímků, bez něhož nelze díla úplně docenit, lze knihu vnímat jako seznámení s významnými tvůrci japonského filmu, jež je zároveň poodhalením sociokulturního textu této východoasijské země.