Osadné

40. číslo – ČESKÝ FILM

Ve vesničce Osadné ležící na východní hranici Slovenska i Evropské unie jako by se zastavil čas. Před obecním úřadem se tyčí mohutný památník s rudou hvězdou a starosta Mikuláško působí ve funkci nepřetržitě od roku 1971. Většinu obyvatel tvoří Rusíni, místní kněz Soroka za dobu svého působení pohřbil padesát lidí a pokřtil dva. Právě skrze oba zmíněné muže sledujeme běžný život v obci. Starosta zalévá na úřadě květiny, probíhají komunální volby, mladý pravoslavný pop navštěvuje babičky, které se mu svěřují, jak čekají na smrt. Muž pak svěcenou vodou kropí nejen domácnosti, ale i místní hospodu, kde se schází obecní rada, a lokál se tak stává centrem místního dění. Přestože oba „vlivní“ muži reprezentují zdánlivě opačný světonázor (o politické orientaci starosty ale ve filmu nepadne ani slovo), spojuje je zájem o obec a místní lid.

Spouštěčem dění se stane slavnostní otevření lesního chodníku dotovaného z evropských fondů za účasti europoslance, jenž pozve zástupce obce k sobě na návštěvu do Bruselu. Starosta přizve právě kněze a rusínského aktivistu Fedora Vica, který má jisté zkušenosti s jednáním s politiky a diváci jej mohou znát i jako jednoho z představitelů předchozího Škopova filmu Iné svety (2006). Vzniká tak ústřední trojlístek hrdinů, které sledujeme při jejich následné bruselské anabázi. Nahlížíme i do soukromí mužů. Soroka čeká prvního potomka a doma s manželkou vybírají jméno. Manžel si jako křesťan přeje jméno Justin a manželka z legrace kvituje, že by mu mohli říkat „Džastin“. Starosta s manželkou sledují televizi, kde zrovna probíhá vzpomínka na československého kosmonauta Vladimíra Remka, dnes českého europoslance za KSČM, který tehdy slovy televizního komentátora spojil naši malou zemi s vesmírem. Starosta přemítá jak spojit „bezvýznamnou“ obec s centrem evropského dění.

Trojice uvažuje, jak zastavit vymírání v Osadném, jak nalákat turisty a co za tímto účelem vybudovat. V tomto smyslu se tak trochu paradoxně a symbolicky rozhodnou jet lobovat do europarlamentu za vybudování tzv. Domu smutku (cosi jako kaple a mauzoleum v jednom, místo, kde spočívají mrtví před pohřbem), aby místním stavba aspoň k něčemu byla.

Škop inscenuje setkání tří vesnických vyslanců s monstrózním centrem evropské byrokracie jako grotesku postavenou na prostých, ale účinných vizuálních kontrastech. Muži za zvuků Beethovenovy Ódy na radost bloudí labyrintem chodeb, jdou po eskalátoru proti směru jízdy atd. Scény jsou prostříhávány s následným vyprávěním mužů, kdy doma manželkám líčí jednotlivá setkání a hodnotí je ze svého úhlu pohledu (např. komunistu Remka vnímá kněz jinak než starosta). Setkání s konkrétními politiky probíhají vlídně, ale nic než obecné přísliby nepřinášejí. Může zde vůbec uspět někdo, kdo byl do té doby nejdál v Praze, kdo letěl poprvé letadlem a doposud nikdy neochutnal sladké, tedy zahraniční, pivo?

Všem zúčastněným, jak evropským politikům, tak správcům malé obce, je pravděpodobně jasné, že nelze zvrátit demografické trendy a odliv života do měst. Donkichotsky usilují alespoň o symbolické „budovatelské“ gesto, bojují s pasivitou, která nad mnohými ostatními už dávno zvítězila.  Osadné není o nefunkčnosti EU, ale lidí samotných. Zřejmě by jim na Dom smutku nepřispěl nikdo. Zároveň je pojí určitá blízkost. Žvanící bruselští úředníci nejsou o nic sofistikovanější nebo moudřejší než strejdové na vesnici, kteří se dohadují, zda by jako dar pro europoslance bylo vhodné paroží. Naopak, pozitivně vyznívá fakt ― a snad nejde o přetvářku před filmaři, že jsou schopni domluvit se kněz a starosta, jenž stejnou funkci zastával i době, kdy politická garnitura křesťanství tvrdě potlačovala.

Ani zapadlé obci se samozřejmě nevyhýbá „globální“ dění. Celá země se chystá na přechod do eurozóny. Na návsi probíhá „teleshoppingová“ informační osvěta, rozdávají se čokoládky a propisky, babičky odpovídají ne jednoduché otázky v infantilním kvízu, který má informovat o přechodu na novou měnu. Život v obci po návratu mužů pokračuje ve vyjetých kolejích. Starosta prodělá vážnou nemoc. Sorokovi se narodí syn Justin a psychicky pomáhá starostově ženě v době nepřítomnosti jejího manžela. Přestože obyčejný život v obci, na rozdíl od mnoha českých vesnic, stále určují silné křesťanské rituály, cítí se být mladý kněz službou v souvislosti s populační bezvýchodností v Osadném frustrován a chce odejít. Bruselská osa se do příběhu vrací, když poslanec Remek ohlásí svou návštěvu. V obecní radě rozhodnou, že vybudují turistickou informační tabuli se sochou, kterou odhalí při příležitosti Remkova příjezdu. Jen se dohadují, zda symbolem jejich kraje je spíš medvěd, vlk nebo sova. Bývalý kosmonaut nakonec místo sebe pošle pozdrav, a tak místní odhalují sochu medvěda jen před svými spoluobyvateli.

Film zobrazuje podobné téma jako český hraný snímek Muži v říji (2009). I zde se na pohled směšné figury snaží získat pozornost mocných. I silnice v Sedláčkově filmu má spíš symbolický význam, než že by skutečně řešila problémy malé vesnice, která chce také být „světová“. I zde jsou lidé bodří, rozpačití a zároveň zobrazovaní se soucitem, což se týká jak vesničanů, tak „vrcholných“ politiků.

Osadné se nevyhýbá „klišovitým“ obrazům vesnice včetně vstřícného vztahu k alkoholu, křesťanských tradic, těsnějších mezilidských pout apod. Činí tak ale zároveň nesentimentálně a neadoračně. Režisér nenavazuje na zobrazování venkova jako vytváření konzerv dávných časů (Obrazy starého světa – 1972 Dušana Hanáka nebo některé Špátovy filmy), nevytváří hodnotící polaritu moderního, odcizeného života ve městě mezi automobily a počítači a tradičním životem na nezkažené vesnici. Škop se nevyhýbá ani zachycení inscenování „trapného“ a „směšného“, nelze ale říct, že by protagonisty škodolibě shazoval. Právě v zobrazení těchto humorných aspektů nalézáme celistvost, autentičnost a paradoxně i důstojnost. Farář opéka špekáčky v šusťákové kombinéze s kšiltovkou otočenou kšiltem dozadu a přitom s bujným plnovousem a starými „kostěnými“ brýlemi působí jako neohrabaný nekňuba,  zároveň si ale uvědomuje, jak důležitým je pro mnoho místních obyvatel a podle toho se chová.

Podobně jako jeho kolega Juraj Lehotský, který se snímkem Slepé lásky (2008) uspěl v Cannes, nebo dokumentaristka Zuzana Piussi (Babička – 2008) natáčí Marko Škop své dokumenty metodou hrané rekonstrukce. Autentické osoby hrají samy sebe ve „svém“ příběhu. Manželky balí svým protějškům před odjezdem do světa kufry a vaří jim na cestu jídlo, podobně jako dětem na školní výlet. Scény jsou podobně naaranžovány jak u kněze, tak u starosty, liší se jen v detailech a je zřejmé, že vznikly z režisérova popudu. Dávku inscenovanosti tvůrci neskrývají. Protagonisté nejsou plně „přirození“, manželky se jich ptají, jak je režisér navedl, navíc jsou uměle naaranžovaní tím, jak sedí vedle sebe. Jakožto neherci však nedovedou podat danou situaci zcela „přirozeným“ způsobem a jsou lehce toporní, čímž Škop upozorňuje na nepřirozenost a problematickou autenticitu jakéhokoliv vystupování před kamerou. Vzniká tak ale jiná forma autentičnosti a to „autentičnost“ situace před kamerou. Zmiňovaní dokumentaristé docilují hranou formou jiných výsledků, ale lze tvrdit, že současný slovenský dokument vystihuje právě tenká hranice mezi dokumentárním a hraným filmem.

Miloš Kameník