Áčkový comics složený z béčkových komponentů

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 24. listopadu 2012 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Goon: Nic než utrpení (Eric Powell) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Na vydavatelství ComicsCentrum je sympatické, že vedle reedicí osvědčených titulů (Vrána, Sin City, 300) a populární série Hellboy se stále snaží zprostředkovávat čtenářům nové a kvalitní comicsové kousky. Méně sympatický (ale z komerčního hlediska pochopitelný) je fakt, že pokud počáteční titul(y) série nesplní naděje do nich vložené, je projekt zaříznut. Což nejvíc zamrzelo u Parchantů. Jak si povede Goon?

Tento hrdina, kterého autor Eric Powell (nar. 1975) představil na samém konci 90. let, vypadá a mluví jako závozník, ale ve skutečnosti je to jediný chlapík, jenž dokáže udržet armádu nemrtvých za hranicí Lonely Street. Pracuje jako „mlátička“ (což je také jeden z několika významů anglického slova „goon“) pro šéfa Labrazia. Problém je, že Labrazia (tedy alespoň v první knize série) nikdo neviděl a pokud někdo zmíní jeho jméno, spočine na něm prst Boží (tedy za předpokladu, že Bůh je zelený a nestříhá si nehty). V prologu, pěti povídkách a sebeironicky pojatém epilogu vrhne Powell nepřipraveného čtenáře rovnou do svého naprosto bizarního a vykolejeného světa. Oním světem myslím jakési anonymní město v době tzv. velké hospodářské krize, které z velké části ovládá jistý páter monster (Zombie Priest) s armádou zombies a v němž se objevují vražední rybolidé, bahenní hejkal, znetvoření cirkusoví trpaslíci, vlkodlaci a nejrůznější agresivní přízraky. S těmi všemi se Goon za pomoci svého užvaněného kamaráda Frankyho utkává v monstrózních bitkách. Koncept možná trochu připomene Hellboye, ale zatímco Mike Mignola čerpá z bájí a pověstí světového lidového folkloru, Powell si zjevně libuje v brakových gangsterkách, hororech a sci-fi příbězích 30.–50. let. To mu ovšem nebrání citovat třeba Caprovu americkou vánoční klasiku Život je krásný, Barbara Conana nebo britské Monty Python, jejichž absurdním a nonsensovým humorem své krátké příběhy napájí.

Kapitolou samou pro sebe jsou pak nečekané vsuvky, tu ve formě reklamy na dětskou soupravu pro lobotomii nebo pilulky Supersvaly, jinde na (neexistující) superhrdinský comics Atomový hněv (mimo jiné vulgárně parodický výsměch mccarthyovské obavě z komunistické hrozby). Čtenáři vytane na mysli práce Alana Moorea ve Watchmen, kde citace z fiktivních knih a novinových článků pomáhaly dotvářet pozadí příběhu, ale u Powella je to spíše (dobově přesně podchycená) nespoutaná radost z čiré anarchie, kdy neváhá podobnou legráckou klidně přerušit tok povídky a mrknout na čtenáře.

To nejlepší na Goonovi je ovšem kresba (ovlivněná klasiky Willem Eisnerem či Jackem Kirbym), která dokáže udržet pozornost i tam, kde se Powell s nějakými nuancemi zápletky (v rámci přiznané béčkovosti) příliš nepáře. Špičková je zejména pasáž v povídce Krkavec, kdy příběh v jednom políčku plynule přejde z barevné současnosti do černobílých vzpomínek a tato pouze tužkou vyvedená westernová retrospektiva oplývá dusnou a zaprášenou atmosférou Divokého západu.

Spoluautorem Goona naštěstí není zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Petr Hájek, takže se v něm neřeší problémy všehomíra, vůči ničemu a nikomu se nevymezuje, nic nepodrobuje sžíravé kritice ani se nevrtá v psychologii hrdinů. Prostě baví tvorbou postavenou na béčkových (a víme, že nejde o synonymum pro špatných) předlohách, v nichž akce a budování atmosféry přebíjejí vyprávění smysluplného příběhu. Proto může mít Krkavec otevřený konec, proto stačí ke zpacifikování monstra vytasit zcela nemotivovaně získaný amulet, proto není podstatné, proč má Franky místo očí jen dva prázdné bílé kruhy, ačkoli není zombie. Mimochodem, tipuji, že právě tahle výtvarně přehnaná a v hraném snímku těžko ztvárnitelná postava bude jedním z hlavních důvodů, proč se Goon dosud neobjevil na filmových plátnech.

Doufám, že chlapík, který (vlastními slovy) vypadá „jako voholená gorila s devíti kilama mletýho hovězího místo mozku“ u comicsových fandů zaboduje, protože mě zajímá, jak to doopravdy bylo s Labraziem, co se stalo v Chinatownu nebo jak se Goon a Franky vlastně dali dohromady. Odpovědi na tyto otázky, a především dobrou zábavu by měly přinést další svazky Eisnerovými cenami (Best Humor a Best Continuing Series) ověnčené série.

P.S. A snad se dočkáme i crossoveru, v němž se na Lonely Street vynoří Hellboy, který vznikl spoluprácí obou umělců – Mignoly a Powella.