Zn.: Pro všechny, kdo někdy byli v koutě

Sen všech odpůrců literárních adaptací by mohl vypadat nějak takhle: sám spisovatel se chopí producentského, scenáristického i režisérského postu a na filmovém plátně dokáže zachytit svůj literární svět tak věrně, aby zarytí fanoušci neplakali do kyblíku s popcornem vztekem, ale naopak vzplanuli znovuobjevenou láskou ke svému knižnímu oblíbenci. Nemožné? Zbavte se skepticismu a podívejte se na Stephena Chboského a jeho semi-autobiografický román The Perks of Being a Wallflower (Ten, kdo stojí v koutě). Už v roce 1999 (tedy v roce svého vydání) se Chboského knižní debut stal doslova kultovním trhákem – má základnu fanoušků, která den za dnem roste, drží se na výsluní APA (americký seznam zakázané literatury – co je dobré, ale kontroverzní, to se zakáže), posbíral několik významných knižních ocenění (a opět ocenění sbírá), ve formě citátů se pohybuje po internetu se stejnou grácií jako viral videa a teď ještě jména papírových postav dostala pěkné a realistické tvářičky, na které se (když už nic jiného) diváci určitě chytí. V dohledné době se sice knižní předloha The Perks of Being a Wallflower s největší pravděpodobností nezbaví svého filmového přebalu zachycujícího Ezru Millera, Emmu Watson a Logana Lermana, ale to nevadí. Fanoušci určitě rádi přivřou oči, protože kultovní kniha se konečně dočkala svého (pro mnohé fanoušky určitě kultovního) filmu.

Devadesátá léta se pro APA stala knižní noční můrou: otevřená společnost vyžadovala otevřená knižní témata, a tak začala vydavatelství jako na běžícím pásu chrlit knihy o anorexii, zneužívání, sexu a drogách – a to vše očima dospívajících. Charlie je tak jen jedním ze stovek knižních teenagerů, kteří si před zraky čtenářů prošli peklem, aby mohli pomalu, ale jistě dospět (anebo se alespoň ocitnout na prahu dospělosti). Jak je možné, že se Charlie mezi všemi těmi ubrečenými teenagery neztratil? Kritici se shodují, že zatímco většina tehdejších knih o dospívání se držela kréda „hlavně hodně depresivně a filozoficky (tudíž nereálně) nad skleničkou vína“, Chboského kniha dokázala něco víc – dovést k zamyšlení, ale zároveň pobavit (a taky za jejím vydáním stála MTV, ale to už je jiný příběh).

„Potřeboval jsem získat dostatečný odstup, ale ne zas tak velký, abych zapomněl, jaké to je být dítětem,“ říká nyní dvaačtyřicetiletý Chbosky.1

Chbosky si své dítě, jak románu často přezdívá, s láskou hýčká, a tak není vůbec podivné, že si s přípravou adaptace dal tak načas. Nejprve načerpal zkušenosti se scenáristikou při práci na televizním seriálu Jericho a snímku Rent, potom si několikrát střihl roli producenta a čtyři roky před vydáním svého dítěte si dokonce zkusil roli režiséra (jeho komedie The Four Corners of Nowhere se dočkala nominace na Grand Jury Prize na festivalu Sundance). Nikdo ale nečekal, že vezme Hollywood útokem hned na třech frontách – ono se od spisovatelů tak trochu očekává, že své dítě svěří do rukou fundovaných odborníků a budou doufat, že to zafunguje. Stephen Chbosky se ale zachoval majetnicky a vyšlo mu to – do jednoho producentského křesla si posadil dokonce Johna Malkoviche, stříhat nechal Mary Jo Markey, která právě dokončuje další Star Trek, a hudbu svěřil Michaelu Brookovi. Jediné, s čím tak trochu zápasil, byla, jak už to tak u teen snímků bývá, cenzura. Nakonec ale dokázal přesvědčit i MPAA o bezúhonnosti svého dítěte a vyžebral si namísto R hodnocení PG-13 (určitě za množství kompromisů, co se slovníku a akcí postav týkalo… přece jen, jak píše The Washington Post, slovíčko „fuck“ smí být ve snímu PG-13 použito jen jednou).

„Mou tajnou touhou je natočit film, který nadchne nejen patnáctileté středoškoláky, ale i jejich padesátileté rodiče.“

Filmy jako The Perks of Being a Wallflower jsou strašně nevděčné, když dojde na kritiku. Vždycky se totiž najde skupinka, která do nich bude rozmrzele šťouchat špičkou boty ne proto, že jsou špatně napsané nebo špatně natočené, ale prostě a jednoduše proto, že jsou o teenagerech. Výše uvedený citát Chboského je přesně tím naivním a sladkým komentářem, který může vypustit z úst jen někdo, kdo dokáže vnímat svět kolem sebe jako spisovatel – v obrazech, dialozích, vzpomínkách, které nevyblednou. Bohužel, většina lidí, které už minula puberta i střední škola, jako Chbosky nemyslí a nedokáže si vybavit, jaké že to na té základní/střední škole vlastně bylo… A to je první kámen úrazu při sledování The Perks of Being a Wallflower – pokud nedokážete čerpat ze svých „teen“ zkušeností, pocitů a prožitků, ať už se udály před jakkoliv dávnou dobou, pak budete za filmem po celou dobu kulhat. Snímky o dospívání totiž předpokládají jakousi kolektivní zkušenost s mrzkým světem základní/střední školy, kdy je člověk smýkán od party kamarádů k partě ne-kamarádů, od šikany k cigaretám a punkrockovým hvězdám a zase nazpět (a pokud vaše zkušenost se školou čítá „měl jsem jedničky, všichni mě měli rádi, už tehdy jsem věděl, že se stanu doktorem“, pak se s The Perks of Being a Wallflower nepotkáte ani napůl cesty).

Jinými slovy, The Perks of Being a Wallflower do velké míry spoléhá na to, že se divák ztotožní s postavami na plátně, a tak na ně dýchá nostalgickou atmosférou zašlých let, kdy se každý druhý den událo něco vzrušujícího, něco nového, něco zakázaného či něco, kvůli čemu si člověk líže rány doteď (chápejte: první pusa, první cigareta, první zakázaný alkohol, nějaká ta šikana, tatínek alkoholik atd.). Raná devadesátá léta na plátně ožívají se vším všudy; interiéry okouzlují diváka audiokazetami, stereo soupravami, vinylovými deskami, čelenkami do vlasů, školními plesy, Rocky Horror Pictures Show, psacími stroji a samozřejmě nechybí ani důkladná hudební indie kulisa (hudba, světla a drogový zážitek s LSD dokreslují atmosféru k dokonalosti). Poetiku dopisové formy (v knize Charlie píše dopisy neznámému příteli) si snímek zachovává skrze Charlieho nesourodé vyprávění a zároveň skrze tlumenou mlčenlivost (jsou věci, o kterých se nahlas nemluví), se kterou se ubírá kupředu. Stejně jako Smrt panen Sofie Coppoly (podle knižní předlohy Jeffreyho Eugenidese – jako Chboského kniha i Eugenidesův knižní debut zachycuje, mimo jiné, dospívání a otřásl v devadesátých letech literárním světem) nás strastmi a radostmi dospívání provází hlas vypravěče. Zatímco ale ve Smrti panen figuruje kolektivní vypravěč (skupina chlapců, za které mluví jedna jediná, blíže nespecifikovaná postava), v případě The Perks of Being a Wallflower získává Charlieho hlas exkluzivní pozici – je nejen vypravěčem a pozorovatelem, ale zároveň i hlavní postavou.

Jakkoliv se může na první pohled zdát, že je Charlie typickým ubrečeným chlapcem s deníčkem v ruce, co si nedokáže ani zavázat tkaničky u boty, jeho chování člověka přesvědčí o opaku. Zatímco typický představitel losera by seděl v koutě a čekal, kdy se pro něj začnou věci dít, Charlie se nebojí jít a přisednout si k Patrickovi, staršímu spolužákovi, se kterým v životě nemluvil. Zatímco mu starší spolužáci trhají knihu na kusy, Charlie se potýká s mnohem horší skutečností: se snahou udržet pohromadě svou mysl tak, aby mohl fungovat v rámci norem společnosti (a proto ho nějaká šikana ve formě roztržené knihy rozhodně nerozhodí). Jeho snaha zapadnout na nové škole není ani zoufalým výkřikem po pozornosti ani ubohou snahou získat nad sebou ochranitelská křídla starších spolužáků, jako spíš touhou zapomenout a „být normální“ jako všichni ostatní. Charlieho neustálý vnitřní souboj (minulost probublává napovrch především v momentech, kdy přijdou na scénu drogy, alkohol a nedorozumění s přáteli) reflektuje často až nepříjemně blízká kamera zírající přímo do jeho očí. Blízký detail či polodetail tváře, popř. nohou, ruky, apod. a postupné/přibližování oddalování kamery (často v modu ruční kamery) tvoří devadesát procent veškerých záběrů, což má za následek doslova klaustrofobické sdílení Charlieho prožitků. Jak důležité je Charlieho osobité hledisko, si člověk uvědomí především ve chvílích, kdy se kamera při zlomových interakcích (například hra na pravdu) zaměří primárně na Charlieho a až potom věnuje samostatné záběry ostatním postavám, čímž diváka udržuje v permanentním pocitu „hry na jednoho – aneb sám mezi všemi a s tajemstvím“. Detaily Charlieho tváře tak jako by neustále připomínaly, že ačkoliv se všeho účastní, je do velké míry pořád oním pozorovatelem a zapisovatelem, postavou, která někde v hloubi duše prožívá všechno mnohem niterněji a drásavěji než jeho vrstevníci.

The Perks of Being a Wallflower ve výsledku není snímkem, který by prolomil hradby typických filmů o dospívání a přišel s něčím nečekaným, ale svým zpracováním zůstal věrný svému předobrazu a podtrhl přesně to, co literární kritici obdivovali u Chboského knihy: nadhled, pobavení (především postava Mary Elizabeth v podání Mae Whitmanové dovede přivést nejednou k úsměvu) a lehkomyslné i hlubokomyslné debaty o hudbě nad hamburgery a učebnicemi (a ne nad vínem a vážnou hudbou) – a to vše v kouzelně atmosférickém balení s příjemným hereckým obsazením (Emma Watson se pomalu, ale jistě zbavuje svého razítka „Harry Potter star“ a perfektně sekunduje Loganovi, který dokáže odehrát i ty nejjemnější odstíny Charlieho nálad. Jedinou výrazně nehodící se herečkou zůstává Nina Dobrev, která se nemůže zbavit svého přehrávání ve stylu „chodím s upírem a jsem hrozně citlivá a vnímavá holka“). The Perks of Being a Wallflower jsou sice možná nenápadné a introvertní jako samotný Charlie, ale pokud se dokážete vrátit nazpět v čase, stejně jako Chbosky ve svých dvaačtyřiceti letech, čeká vás hořkosladce drásavá jízda tunelem, na jejímž konci čeká zářivá silueta nočního města a myšlenky, které jsou ve své mlčenlivé upřímnosti bolestivé, a přece svým způsobem pokřiveně krásné.

The Perks of Being a Wallflower

Scénář a režie: Stephen Chbosky
Kamera: Andrew Dunn
Hudba: Michael Brook
Střih: Mary Jo Markey
Hrají: Logan Lerman, Emma Watson, Mae Whithman, Ezra Miller a další
USA, 2012, 103 min.