Deník harmonikáře

Tancuj, zpívej

Je únorové sobotní poledne. Prokřehlou cestu Holešovicemi jsem se rozhodla vystřídat za oběd s předním představitelem avantgardních deníkových záznamů. Jonas Mekas stále točí. Jako motýl lítá s kamerou a dětskou radostí po louce a zaznamenává cokoliv, co by mohlo být zaznamenáno. Jeho naopak ve svém 6minutovém dokumentárním snímku zachycuje Pip Chodorov. Setkáváme se hned ve vstupní hale DOXu. Zprostředkovaně, ale přece. Kvůli hluku mu nejde dostatečně rozumět, přesto chápu jedno:

Stojím uprostřed informační dálnice a směji se, protože kdesi motýl na květince právě zatřepotal svými křídly a já vím, že kvůli tomu se celý běh dějin drasticky změní. – Jonas Mekas

Jonas Mekas. Zdroj: Time Out London, foto Liz Wendelbo. www.timeout.com/london/art/jonas-mekas

V prvním patře věže Centra současného umění dostávám příležitost poznat tohoto dnes již 90letého filmaře blíž. Cyklus: Prvních 40 (2006) vychází z původní filmové tvorby, ale byl dodatečně upraven pro prezentaci skrze internet a nyní je představen v galerijním prostředí. Sedím před čtyřmi obrazovkami a připadám si jako Muž, který spadl na Zemi. Nejsem však mimozemský Bowie a nedokážu koukat na všechny televize zároveň, a tak si k plnému vnímání volím pro začátek tu vlevo dole. Trefa do černého. Respektive manahttanského a avantgardně „padesátkového“. Jonas Mekas emigroval po válce společně se svým bratrem Adolfasem z rodné Litvy (přes krátkou německou zastávku) přímo do srdce kulturně i společensky rozprouděného New Yorku. Přátelil se s osobnostmi jako Andy Warhol, Salvador Dalí či Allen Ginsberg. A tak, přestože tvrdí, že jeho kinematografie postihuje neviditelné osobní věci, které nevstoupí do současných dějin, zachycuje přátele, kteří minimálně do těch uměleckých dějin vstoupili. Díky tomu jeho tvorba nenabízí divákům pouhou perverzní observaci života cizího člověka, ale stává se spíše hodnotným kulturním záznamem doby.

V levém dolním rohu tedy naleznete Warhola či Dalího při práci, Nam June Paika ničícího piano, první koncert Velvet Underground, „těžkoříctkolikáté“ vystoupené Patty Smith, různorodá hippie setkání, ale i teroristu Mekase křičícího svou tvrdou angličtinou manifest, že kinematografie není stará 100 let, ale je starší a vlastně se stále znova a znova rodí.

V levé horní obrazovce vystupuje John Lennon s Yoko, Elvis, ale i neživotné optické klamy. Na pravé horní obrazovce pak zachycuji koutkem oka oživlou fotografii nesrozumitelného kázání.

Ve chvílích, kdy uniknu pohledem vpravo dolů, nezbývá mi než se usmát. Většinu času je na této smyčce videozáznamů sám Mekas. Mekas tancující. Mekas hrající na harmoniku. Mekas s vínem v roztrhaném tričku. Spokojený Mekas. Člověk, který unikl nesvobodě Sovětského svazu a našel v sobě pravý opak.

S vědomím svého skutečného původu se však rozhodl zaznamenat v 290 minutách televizní vysílání amerických stanic zachycující zprávy o pádu SSSR a osvobození domovské Litvy (videoinstalaci Litva a pád SSSR [2008] naleznete také ve druhém patře). Pět minut této metamediální pohádky o tom, jak kamera natočila televizní vysílání promítané na obrazovce v galerii však bohatě stačí.

Nechte se raději o pár kroků dál odvážně vytrhnout z našedlého poklidu. Závěsná instalace Tancuj, zpívej hraje a nabádá k jedinému. Tak hurá na víno do vanilkově žlutého baru a pak pod sprchu z reproduktoru. Tancovat, zpívat. A pohřbít tak středoevropskou galerijní neodvázanost.

Nahoru, dolů, po světě zpět

Pokud v člověku není odvaha k taneční participaci, existuje tu ještě jedna interaktivní možnost. Specifickým rysem výstavy Mekasovy tvroby v DOXu je prostor pro osobní dialog s časovou posloupností. Můžete jít po schodech zespodu nahoru a minout vstupní video, můžete se svézt výtahem do třetího patra a pak postupně scházet níž a níž anebo se ve druhém patře rozhodnout prožít rok 2007 pozpátku. Já zvolila možnost poslední.

Prostřední místnost ve věži nabízí 12 obrazovek vysílajících na vlně dalšího Mekasova díla: Projekt 365 dní (2007). Posunovala jsem se po místnosti od prosince do ledna, zhlédla vždy alespoň dva denní záznamy z rozličných koutů světa a zjistila, že to, co nejsilněji ovlivňuje život pohádkového dědečka Jonase, je hudba a tanec. Tyto dva motivy se prolnuly všemi světadíly. Některá z videí natočil sám Mekas, jiná mu zasílali prostřednictvím jeho webu oslovení příznivci. Nejsilněji mě zasáhlo březnové vystoupení indické tanečnice a dubnové přenesení evropských velikonočních zvyků do amerického prostředí. A jelikož, když začnete od konce, nemusíte se nikdy dostat na začátek, našla jsem „poslední“ lednovou obrazovku vypnutou.

Krom videí se v téhle místnosti nachází také série fotek-nefotek / útržků filmů nazvaná Cahorské jaro (1998). Nabízí unikátní možnost ocitnout se na malou chvíli v pomyslném území nikoho a přitom tiše nahlédnout do rodinného zázemí tohoto usměvavého pána s kamerou.

Stejně niterně vyznívá poslední bod výstavy. Více než hodinová projekce v posledním patře pod názvem Nepoužité záběry ze života šťastného člověka (2012). Málokdo se zde zastaví na dobu delší než 20 minut. Zkusila jsem to a nechala se unést střihovou koláží záběrů, které mnohdy opravdu vypadaly, jako by je Mekas ze svého šťastného pojímání světa odstřihl. Patetická nostalgie. Klidný poetismus umístěný někde mezi úsměvem a pláčem. Podařilo se mu to. Unesl mě k pochopení, že ať už je to s radostí jakkoliv, svobodná duše je šťastná, třebaže se zrovna neusmívá.

Jonas Mekas. Šťastný muž s harmonikou, kamerou a autorskou nedokonalostí filmové poezie. Navštivte jeho svět. Nejlépe bez doprovodu. A najděte si svůj vnitřní čas. Není to kino, žádný film vám neuteče a přitom nikdy nepřijdete včas. Pokračujte v cestě.

Jonas Mekas (* 24. 12. 1922, Semeniškiai – Biržai, Litva)

• pohyboval se v prostředí undergroundu a podílel se na vydávání protisovětských a protinacistických publikací
• byl vězněn v pracovním táboře poblíž Hamburku
• 1946 – 1948 studoval filozofii na univerzitě v Mohuči
• 1949 emigroval do USA
• v polovině 50. let založil časopis Film Culture
• od začátku 60. let do roku 1980 vedl společnost zabývající se tvorbou nezávislého filmu American Filmmakers Cooperative
• podílel se na založení Anthology Film Archive
• točil na 8mm a 16mm ruční kameru, později digitální SONY
• vydal přes 20 knih prózy a poezie

V rámci výstavy probíhají také filmové večery:

25. 2. 18:00 Walden, (180 min.), Centrum DOX

Předmluva: Andrea Slováková (NAMU, FF UK), Téma: Význam Jonase Mekase pro rozvoj filmové avantgardy

13. 3. 18:00 Reminiscences of Journey to Lithuania, (82 min.), Centrum DOX
Předmluva: Hana Rezková (DOKweb), Téma: Rodinný dokument a význam motivu vzpomínání v dokumentární kinematografii

25. 3. 18:00 As I Was Moving Ahead Occasionally, Centrum DOX
Předmluva: Jiří Horníček (NFA), Téma: Motiv archivu a subjektivní paměti v kinematografii

8. 4. 20:30 Lost, Lost, Lost, (178 min.), kino Světozor v rámci „DOX uvádí…“
Předmluva: Miloš Vojtěchovský a studenti FAMU

17. 4. 18:00 Sleepless Night Stories (114 min.), Centrum DOX
Předmluva: Martin Čihák (FAMU)