Kazašská lekce z harmonie

REPORT: Berlinale, 63. ročník (devátý den) – ONDŘEJ PAVLÍK –

Už to vypadalo, že do boje o Zlatého medvěda žádný další snímek nepromluví, ale kazašské Harmony Lessons (Uroki Garmonii) se na poslední chvíli staly černým koněm soutěže. Nakonec si ale odnesly „pouze“ cenu za nejlepší kameru. Debut režiséra Emira Baigazina, vzniklý v koprodukci s Německem a Francií, je vzácně úplnou realizací tvůrčí vize, která na mnoha úrovních analyzuje nemilosrdnost systému založeného na sterilní čistotě povrchu a zvrácenosti uvnitř.

Snímek sleduje třináctiletého Aslana, kterého festivalová synopse popisuje jako duševně nemocného – posedlého sebekontrolou a hygienou. Jedním dechem je ale třeba dodat, že školákova porucha není ve fikčním světě filmu abnormální odchylkou, ale produktem stejně fungujícího prostředí. Kazašské městečko a jeho okolí kamera zabírá ve statických, geometricky vyvážených kompozicích; v exteriérech převažuje sníh a školní lavice jsou čistě bílé. Scény z vyučování jsou vždy zvolené tak, aby dokreslovaly témata snímku, takže se spolu se žáky ocitáme na hodinách matematiky, pracovní výchovy s vložkou o střelných zbraních nebo se účastníme biologické lekce z darwinismu.

Konvenčnější film by se možná ve stylu cinema verité pokoušel bezprostředně zachytit „drsnou realitu“ kazašského venkova, Harmony Lessons ale konstruují vlastní ekosystém postavený na pevné hierarchii a nadvládě silnějšího. Školní šikana není izolovaným jevem, ale je usouvztažněna s mafiánskými praktikami starších studentů (asijská mládež v oblecích s kravatami tu připomíná dálnovýchodní filmy), jednáním policie a Aslanovými pokusy na zvířatech. Ostatně, hned v jedné z prvních scén filmu sledujeme porážku ovce a její vykuchání, které Aslan provádí ještě jako tradiční domácí rituál – následné experimenty s brouky a ještěrkami už ale tento rámec přesahují. Snímek tak vytváří složitý potravní řetězec, v němž jsou mezilidské vztahy zrcadleny v primitivnější říši zvířat a dohromady vytváří pozoruhodně kruté laboratorní akvárium.

Film dále nesměruje svou klinickou analýzu pouze dolů k animálnímu pudovému násilí, ale také vzhůru, směrem k určitému metafyzickému vykoupení. To představuje daleký městský park Happyland, v jehož okouzlující iluzi bezproblémového světa školáci vidí osvobození od zažívaných útrap. Místo získává mystický nádech nedosažitelného nadpřirozeného prostoru, což je v působivém a nečekaně originálním závěru nejprve potvrzeno a poté vyvráceno. Název filmu se proto ukazuje jako značně sarkastický, neboť lekci z harmonie snímek divákům ani postavám rozhodně neudílí. Dokonale hladká čistota je jen vnější vrstvou, pod kterou se hromadí chaotická, sebeničivá agrese.