Zde se nacházíte: 25fps » TV » Dívka, která kopla do Hitchcocka

Dívka, která kopla do Hitchcocka

Dívka, která kopla do Hitchcocka

RECENZE: The Girl (režie: Julian Jarrold, 2012) – LEOŠ MEDŘICKÝ –

V loňském roce byly shodou okolností natočeny dva filmy tematizující osobnost filmového režiséra Alfreda Hitchcocka. Oba se zaměřují přibližně na totéž období jeho života (léta 1959 a 1960, respektive 1962 až 1964) a oba se „proviňují“ značně volným zacházením s fakty. Výrazně se ovšem liší žánrem, mírou přiznané nadsázky a především vztahem ke zkoumanému subjektu. Jestliže Gervasiho Hitchcock, právě uváděný v českých kinech, sklidil nemalou kritiku kvůli četným odchylkám od skutečnosti a jejímu celkovému zpovrchnění, mnozí z jeho odpůrců by příkrost svých odsudků dost možná rádi přehodnotili tváří v tvář The Girl, televiznímu filmu, který v koprodukci americké HBO vyrobila a na sklonku loňského roku odvysílala britská BBC.

Režisérovi Julianu Jarroldovi se už jednou vyplatilo umístit rovnítko mezi život umělce a obsah jeho díla – to když před lety ve filmu Vášeň a cit značně zromantizoval životní osudy spisovatelky Jane Austen. V případě režiséra thrillerů Alfreda Hitchcocka ale vedl stejný přístup k jednoznačné prohře. Jarrold a scenáristka Gwyneth Hughes učinili slavného tvůrce antagonistou skandalizujícího dramatu o sexuálním obtěžování, jehož hrdinkou, přesněji řečeno pasivní obětí, je herečka Tippi Hedren.

Toby Jones v roli Alfreda Hitchcocka

Všechny filmy inspirované životem a dílem veřejně známé osoby se jistě nevejdou do jediné žánrové kategorie. Očekávat od každého z nich hranou rekonstrukci skutečnosti by bylo podobně nesmyslné jako vyžadovat od adaptace literární předlohy zachování každé její věty. Připusťme, že existují kvalitní biografické snímky mísící fakta s těžko ověřitelnými spekulacemi (namátkou Agatha, Ed Wood, Zamilovaný Shakespeare nebo Letec) a že právo na život mají i takové filmy, které zasazují reálnou osobnost do zcela smyšlené fabule. Asi jen málokdo věří, že protagonista filmu Nosferatu Max Schreck byl skutečný upír a během natáčení likvidoval členy štábu nebo že Elvis Presley dosud žije v texaském domově důchodců a potýká se tam s útoky mumie, jak o tom vyprávějí filmy Ve stínu upíra, respektive Bubba Ho-Tep. Jako čistý thriller nebo černá komedie na dané téma by The Girl byla možná akceptovatelná. Potíž je, že se vydává za „objektivní“ biografii, kterou – stejně jako konkurenční film – není.

Komediálně laděný Hitchcock Sachi Gervasiho se sice opírá o kvalitní faktografickou předlohu, víc ale těží z režisérova mediálního obrazu, budovaného jeho žertovnými výstupy v trailerech vlastních filmů a úvodních skečích seriálu Příběhy Alfreda Hitchcocka. Výsledkem je frivolní biografický mýtus, sloužící publiku k potvrzení předsudku, že režisér byl i v soukromí především oním žoviálním vypravěčem morbidních anekdot, jakého si pamatují a mají v oblibě. Jarroldova vážněji laděná The Girl naopak předstírá zájem ponořit se do tématu hlouběji, Hitchcockovu vnější image zavrhnout jako iluzi a objevit za ní cosi nového. Naneštěstí při této misi čerpá z nanejvýš nevhodného pramene – emocionálně zabarvených vzpomínek titulní Dívky.

Modelka švédského původu Tippi Hedren, kterou si Alfred Hitchcock vybral pro hlavní role ve filmech Ptáci a Marnie, při různých příležitostech mluví o režisérovi tu jako o uctívaném mentorovi, který ji naučil vše o filmovém herectví, jindy jako o mstivém frustrovaném muži, který ji nejprve atakoval sexuálními návrhy a po jejím odmítnutí ji ponižoval před kamerou. Což – přeloženo do střízlivějšího jazyka – znamená, že ji nutil opakovat náročné záběry a mluvil jí do kostýmů a líčení. I když necháme stranou, zda jsou obžalobné vzpomínky Tippi Hedren autentické, nic to nemění na tom, že v nich vylíčená příkoří, jež musela snášet, jsou vesměs banální a bez potíží se dají rozklíčovat jako běžné (tedy u Hitchcocka nadstandardně vysoké) nároky na herce, bez ohledu na jejich pohlaví a barvu vlasů.

Všechno bulvární bahno, jímž se film brodí s gustem pavlačové drbny, tak scenáristka Gwyneth Hughes rozvířila v podstatě okolo jediné situace, kdy Hitchcock a Hedren jedou limuzínou na natáčení Ptáků a režisér si na herečce vynucuje polibek. Nic objektivně závažnějšího se mezi nimi předtím ani potom nestane, celý film přesto na základě této příhody buduje jednostranný obraz Alfreda Hitchcocka jako psychicky labilního devianta. Jeho filmy jsou zde interpretovány jen jako značně krkolomná záminka k ukájení tajených sexuálních choutek na bezbranných (a pokud možno blonďatých) herečkách, čemuž zpovzdálí s vědoucím úsměvem žehná jeho žena Alma Reville.

Protože Hitchcockovo domnělé sexuální harašení se jen zřídka projeví něčím jiným než kryptickou recitací neslušných limericků a dvojsmyslných dialogů ze scénáře právě natáčeného filmu, Julian Jarrold snaživě dohání dramatický deficit způsobem nasnímání zlosynova chtivě se chvějícícho podbradku a vysunutého spodního rtu. Trvale zachmuřený Hitchcock je v převážné většině scén umístěn do temných interiérů a pečlivě nasvícená Hedren naopak oděna do světlých šatů, aby ani nejpomalejší z diváků nezůstal na pochybách, kdo je hodný a kdo zlý.

Jarrold se také několikrát nesměle pokusí vlichotit do přízně cinefilů a blýsknout se znalostí Hitchcockova díla. Se zmatenou nahodilostí trousí samoúčelné vizuální citace Psycha, Provazu a dalších filmů. Zarážející je přitom velmi naivní a ledabylé zpodobnění scén ze samotných filmů s Hedren, tedy Ptáků a Marnie. Zamýšlet se nad tím, zda chápat i nečekané objevování se Hitchcockovy ženy, kterou nikdo nevidí přicházet, jako referenci na působivá entrée paní Danversové z Mrtvé a živé, zřejmě nemá smysl, neboť ani tento nápad ničemu neslouží a povaha vztahu manželů Hitchcockových zústane jednou z mnoha nevyjasněných otázek příběhu.

Navzdory skandalizující zápletce film plyne v katatonicky pomalém tempu, čímž dává víc a víc příležitostí uvažovat nad tím, co vlastně herečce bránilo nepříjemnou spolupráci ukončit. Nedramatičnost zejména druhé části vyprávění, věnované natáčení Marnie, zamrzí o to víc, že v historii vzniku tohoto filmu se skrývá ještě docela jiná látka s větším dramatickým potenciálem. Kdyby se tvůrci rozhodli zaměřit na Hitchcockův ambivalentní vztah k tehdy debutující a později významné scenáristce Jay Presson Allen, měli by zaděláno na zajímavý příběh o střetu starého a nového Hollywoodu. Allen se ovšem jako postava v The Girl vůbec nevyskytuje a autorství Marnie je mylně připsáno scenáristovi Ptáků Evanu Hunterovi.

U životopisných filmů je sice zvykem obdivovat chameleonská převtělení herců do podoby slavných osobností, obávám se ale, že v případě obsazení The Girl jde přinejlepším o slušné vnější imitace. Drobný čtyřicátník Toby Jones si přesvědčivě osvojil Hitchcockovu pomalou hrdelní dikci i úsporné pohyby, v některých momentech (nejmarkantněji ve scéně, kde se opilý režisér svěřuje svému asistentovi s neúspěchy u žen) se ale jinak zdařilé iluzi obézního šedesátníka vzdaluje. Především u něj však postrádám nějaký lidštější rozměr než jen důsledné naplňování režijního pojetí Hitchcocka jako zcela vyšinutého sociopata.

Tippi Hedren je ve filmu líčena zpočátku jako ztělesněná nevinnost a ochota podřídit se velkému tvůrci, později jako hrdá žena, která se nenechá zastrašit odhalením jeho pravé tváře a s odhodláním Johanky z Arku pokračuje ve spolupráci navzdory všem protivenstvím. Nejde sice o nic, co by přesahovalo herecké schopnosti Sienny Miller, pasivní rezistence postavy jí ovšem nedává mnoho šancí vyniknout. Typově vhodně obsazená Imelda Staunton očividně nenašla ve scénáři odpověď na otázku, zda Hitchcockova žena manželovy choutky jen tolerantně přehlíží nebo přímo schvaluje a s výjimkou zmatené epizody před koncem filmu jí nezbývá než ve většině scén prostě odevzdaně sedět a usmívat se.

Protože The Girl je nejnovějším přírůstkem početnějšího cyklu skandalizujících snímků z koprodukce HBO a BBC (kdysi zahájeného podobně problematickým Životem a smrtí Petera Sellerse), jež spojuje téma soukromého života osobnosti britského původu a světového věhlasu, zřejmě už lze mluvit o svébytném subžánru a dřív nebo později bude třeba ho nějak pojmenovat. Přimlouvám se za termín „biografický atentát“.

The Girl 

Režie: Julian Jarrold
Scénář: Gwyneth Hughes (na motivy knihy Donalda Spota The Dark Side of the Genius)
Kamera: John Pardue
Hudba: Philip Miller
Hrají: Toby Jones (Alfred Hitchcock), Sienna Miller (Tippi Hedren), Imelda Staunton (Alma Reville), Penelope Wilton (Peggy Robertson), Conrad Kemp (Evan Hunter), Angelina Ingpen (Melanie), Carl Beukes (Jim Brown) a další
Velká Británie/USA, 2011, 91 minut
Premiéra v USA: 20. 10. 2012

Zdroj fotografií: HBO

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 7

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru