Televizní opičáci .::. The Monkees
V roce 1967 představovala vážnou konkurenci pro Beatles skupina, která se těšila popularitě jak v USA, tak ve Velké Británii. Prodaly se miliony jejích nosičů, pořádala se koncertní turné… A to navzdory faktu, že The Monkees nebyla tak úplně košer kapela, ale dobře naplánovaný televizní produkt.
Zdroj: retrorebirh.blogspot.com
The Monkees měl být původně pouze sitcom o skupině čtyř chlapců, kteří hrají v začínající kapele. Jeho tvůrci, Bob Rafelson a Bert Schneider, se inspirovali popularitou britských Beatles a atmosférou jejich úspěšného celovečerního filmu Perný den (r. Richard Lester, 1964). Hrdiny nebyla individuální hvězda (takové případy ostatně z historie známe, občas se u filmu nebo televize uchytil frontman některé kapely), ale kolektivní hrdina. Aby na plátně skutečně fungovala kapela jako celek, to přinesli právě Beatles. A seriál The Monkees se rozhodl jejich úspěch okopírovat.
Za vším stála iniciativa třicetiletého Boba Rafelsona, kterého můžeme označit za jednoho z pionýrů hudebních pořadů – před The Monkees byl tvůrcem folkového hudebního pořadu Hootenanny (ABC, 1963–4). Předtím jezdil rodeo, dělal jazzového bubeníka a filmového producenta. A samozřejmě také Berta Schneidera, dalšího mladého televizního producenta, který to postupně dotáhl až na viceprezidenta Screen Gems.[1] The Monkees ovšem nebyla hudební skupina, ale sitcom o hudební skupině. A do něj bylo třeba nalézt herce, nikoli hudebníky – o hudbu se místo nich postaral Don Kirshner (Tin Pan Alley), který měl kompletní tvůrčí kontrolu nad hudební stránkou projektu. Zainteresoval ty nejlepší textaře a muzikanty, výsledkem čehož byl líbivý, slaďouškovský rock; jediné, co zbývalo, bylo přikrýt jej vokálem a najít schopné herce, kteří umí alespoň trochu předstírat hru na hudební nástroje znějící ve zvukové stopě. Mělo jít o dokonalý mediální produkt.
- Zdroj: retrorebirth.blogspot.com
Konkurzem na ústřední čtyřlístek prošlo 473 chlapců s hvězdnými tužbami, mezi nimi i později slavný Mickey Rooney, Jr., Rodney Bingenheimer a budoucí členové Three Dog Night nebo Buffalo Springfield.[2] Úspěch projektu samozřejmě dosti závisel na hlavních představitelích, proto byl konkurz vyčerpávající, ale také inovativní – uchazečům se kladly různé hádanky a paměťové úkoly, aby se řádně prověřily jejich improvizační schopnosti. Výsledný kvartet vybraných mladíků sršel energií; Davy Jones, Michael Nesmith, Micky Dolenz a Peter Tork svými rozdílnými osobnostmi navíc „nenápadně“ připomínali své předobrazy z Liverpoolu. Výsledek by skvělý. „Záměrem The Monkees bylo vzkříšení horečně uspěchané, jump-cutové, kaleidoskopické vizuální zuřivosti filmů the Beatles, pronásledovaných fanynkami a hrajícími své populární písně.“[3] A to se také na výbornou podařilo.
Skupina – i mimo svět seriálu – byla nesmírně populární a těšila se početné fanouškovské základně. První single „Last Train to Clarksville“ The Monkees vydali ještě před tím, než byl na televizní obrazovky uveden první díl pořadu. Když se pak jejich široké úsměvy objevily na maličkých obrazovkách v amerických domácnostech, měli už za sebou hitovou nahrávku.[4]
Ač jejich písně působí oslňujícím dojmem a jejich klipy přímo sálají mladickou energií, jednu drobnou vadu tato charismatická kapela přece jen měla. Na hudební nástroj (zpočátku) uměl hrát jen jeden z nich, ale i tak to byl nástroj úplně jiný, než u kterého skončil v televizním pořadu. Přesto se jejich alba (a že jich byla řada) prodávala jako divá a chlapci jezdili i na koncerty. Šlo o magické kouzlo, podvod nebo plivnutí do tváře nejmladším divákům a jejich totální hudební negramotnosti?
Ve jménu hodnověrnosti aneb Televizní Spïnal Tap
I když v televizi kapela hru jen předstírala a i nahrávky na jejích deskách byly dílem jiných hudebníků (v jistém smyslu šlo o předchůdce dua Milli Vanilli), nelze je proto hned zavrhovat. Neodkládejte proto hned desky s jejich hitovými skladbami „Last Train to Clarksville“, „I’m a Believer“ nebo „The Kind of Girl I Could Love“ na dno šuplíku a nedehonestujte hned empétrojky této „kapely“ stiskem klávesy delete. Když se nad povedeným televizním produktem zamyslíme, seznáme, že s jejich „neautentičností“ a „podvodnictvím“ to zase nebude tak žhavé a že blíž než k Milli Vanilli měla kapela spíš k jakési televizní obdobě Spinal Tapu.
Tak předně: prvním rysem, který měl navodit pocit autenticity, bylo použití skutečných jmen představitelů jako jmen postav, které ztvárňovali. Také kamerové zkoušky, nepovedené záběry a občas i interview podporovaly pocit, že jde o situační komedii ze života skutečné životné rockové kapely a nikoli o výplod fantazie nějakého šíleného scenáristy. Jejich cílem bylo zdůraznit osobnosti jednotlivých členů kapely jakožto reálných, mimo vlastní fikční svět pohybujících se entit.
Dále: Monkees na svých turné (po USA i Británii) skutečně sami hráli, a to dokonce před vyprodanými halami. I když se výsledek mohl lišit od provedení, které fanoušci znali z jejich desek a z televize, příliš jim to, zdá se, nevadilo – což byl „skvělý výsledek vzhledem k tomu, že Micky se zrovna naučil hrát na bubny a Davy byl tamburínový nedopečenec.“[5] Co dodávalo The Monkees autenticitu, byla vizuální show, kterou posluchačům a divákům poskytovali – konec konců to byli herci. A samozřejmě také hlasy! Všichni členové skupiny zpívali (i když později se misky vah převažovaly ve prospěch těch lepších). Jake Austen se kapely zastává: „The Monkees byli vlastně zcela praví. Sice většinu své hudby sami nenapsali, ale Elvis si nenapsal žádnou. Nehráli na hudební nástroje na svých nahrávkách, ale to ani většina umělců nahrávajících u Motown.“[6] Svengalis je dirigoval a oblékal, ale to přece děla i Brian Epstein s Beatles (pokračuje dále Austen). Dali se možná dohromady na základě inzerátu v novinách a konkurzu – ale to udělaly i stovky jiných kapel, třeba Kiss.
A i když třeba takový Jimi Hendrix je vysloveně nesnášel (dělal jim několikrát na koncertech předskokana), byli Monkees „stejně skuteční jako Elvis nebo Sinatra, neboť jejich nezaměnitelné hlasy byly pro nahrávky rozhodující.“[7] A že na deskách za ně hráli jiní? A co ty plejády „bezejmenných“ muzikantů, kteří doprovázejí profesionální kapely nejen ve studiu, ale také na koncertech (schválně se podívejte na Godardův Sympathy for the Devil, kolik takových tam zahlédnete). Ovšem z nemožnosti tvořit a hrát na vlastních nahrávkách začínali být nervózní i sami členové televizní kapely. Sitcomu o partě rockerů žijících v domě na pláži se dařilo, sledovanost stoupala, vyhrál dokonce cenu Emmy za nejlepší komediální pořad. The Monkees ale už nechtěli být nuceni hrát cizí hudbu. Kirshnera v hudební supervizi nahradil Chip Douglas a kapela konečně mohla začít osobně hrát na své nástroje a podílela se i na tvorbě písniček. Vzniklo dobré album – sice ne tak uhlazené jako první dvě, ale taky méně „sladké“, ne tak úspěšné, ale pořád dostatečně úspěšné.
Skupina se ale začala potýkat s nedostatkem času, a tak se musela vrátit k předchozímu zaběhnutému modelu. Její nabytá autonomie se však projevila zvýšenou divokostí pořadu. Zájem diváků začal postupně opadat, sledovanost se snižovala. The Monkees vydržel pouhé dvě sezóny. Projekt však nezanikl – přesunul se do série filmů a televizních speciálů.
Vlastní film, Hlava (r. Bob Rafelson, 1968), na jehož scénáři se kromě Rafelsona podílel Jack Nicholson, a ve kterém se objevil i Frank Zappa, ovšem skončil neúspěchem. (Hlavě se budeme zcela určitě věnovat v jednom z příštích čísel 25fps.) Televizní speciál 33 1/3 Revolutions per Monkee byl také velkým zklamáním. Vzhledem k tomu, že šlo o dílo jednoho z nejlepších producentů rockových pořadů, Jacka Gooda (viz samostatný článek), by jeden čekal více než lacině působící podívanou.
Se zánikem televizního pořadu to začalo jít s kapelou z kopce. V roce 1969 jim vyšel poslední hit, ale to už se skupina začala rozpadat. Odpojil se Peter Tork, pár dalších let ale nahrávali jako trio. Když odešel Nesmith, pokračovali jako duo v poněkud neobvyklé kombinaci tamburína-bicí.
V roce 1997 se The Monkees, kteří se pořád ještě těšili poměrně velké fanouškovské základně na obou stranách Atlantiku, znovu spojili ke koncertní šňůře a k natočení dalšího televizního speciálu, Hey Hey It’s The Monkees (ABC, 1997), v Nesmithově režii.
Hey Hey, We Are The Monkees!
The Monkees byl v první řadě prvotřídním televizním pořadem s prvotřídní hudbou. A ať už vyspekulujeme o autentičnosti „skutečné“, tj. mimo fikční svět se pohybující, kapely The Monkees cokoli, televizní The Monkees byli v rámci svého sitcomového světa kapelou stoprocentně reálnou. Není jistě žádným překvapením, že The Monkees inspiroval řadu dalších pořadů, žádný z nich ale nebyl ani zdaleka tak úspěšný (to platí i o remaku z roku 1987, The New Monkees, který byl bez vnitřního náboje a hudba také nebyla příliš kvalitní. K neuvěření, že se natočilo celých třináct epizod!) – až do roku 1970, kdy přišel sitcom The Partridge Family (ABC, 1970–1974). Ale o tom zase někdy příště…
The Monkees
hrají: Davy Jones, Michael Nesmith, MickyDolenz, Peter Tork a další
tvůrci: Bob Rafelson, Bert Schneider
58 epizod x 30 minut. Columbia TV. NBC 1966−68.
Ocenění:
1968: nominace na cenu Emmy pro Jamese Frawleyho za režii epizody „The Devil And Peter Tork“
1968: Emmy za režii opět pro Jamese Frawleyho za epizodu „Royal Flush“ a za nejlepší komediální pořad pro producenty Berta Schneidera a Boba Rafelsona.
Zdroje:
„The Monkees (TV series).“ Wikipedia, the free encyclopedia. Upr. 2. listopadu 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/The_Monkees_(TV_series). čerpáno 15. listopadu 2010.
„The Monkees.“ Wikipedia, the free encyclopedia. Upr. 11. listopadu 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/The_Monkees. čerpáno 15. listopadu 2010.
AUSTEN, Jake. Tv a-go-go: rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005.
MARCUS, Laurence. „The Monkeys“. Television Heaven. http://www.televisionheaven.co.uk/overview8.htm#monkees
RETRO REBIRTH (alias). „The Monkees Feature with Vintage Photos & Videos.“ 23. února 2010. http://retrorebirth.blogspot.com/2010/02/monkees-feature-with-vintage-photos.html. čerpáno 15. listopadu 2010
Diskografie:
2005 Summer 1967: The Complete U.S. Concert Recordings
2004 Missing Links
2003 The Best Of The Monkees
2003 Extended Versions
2002 Live Summer Tour
2002 The Essentials
2001 Music Box
1998 Daydream Believer and Other Hits
1998 The Monkees: Anthology
1997 I’m a Believer and Other Hits
1996 Justus
1996 Missing Links Volume Three
1991 Listen to the Band
1987 Live 1967
1986 Pool It
1986 Missing Links Volume Two
1982 More Greatest Hits
1976 Greatest Hits
1975 Hit Factory
1970 Instant Replay
1970 Changes
1969 The Monkees Present: Micky, David & Michael
1968 Head
1968 The Birds, The Bees & The Monkees
1967 Pisces, Aquarius, Capricorn & Jones Ltd.
1967 Headquarters
1967 More Of The Monkees
1966 The Monkees
(Zdroj: retrorebirth.blogspot.com)
[1] AUSTEN, Jake. Tv a-go-go: rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 56.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž.
[4]Tamtéž, str. 58.
[5] Tamtéž, str. 59.
[6] Tamtéž, str. 53.
[7] Tamtéž, str. 60.
Autor
Komentáře (1)