Revidovaná historiografie východoevropského filmu

Publikováno: Jana Bébarová Publikováno dne: 24. července 2013 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: A Companion to Eastern European Cinemas (ed. Anikó Imre, 2012) – JANA BÉBAROVÁ –

Začátkem roku jsme referovali o pozoruhodné publikaci nakladatelství Wiley-Blackwell věnované rané kinematografii (A Companion to Early Cinema; recenze zde). Nyní bychom rádi poukázali na další klíčové dílo z oblasti filmové historiografie vydané ve Wiley-Blackwell, a to A Companion to Eastern European Cinemas. Na obsáhlé, více než pětisetstránkové knize se podílely téměř tři desítky odborníků na danou problematiku v čele s editorkou Anikó Imre působící na kalifornské University of Southern California (mezi přispěvateli je mj. i Petra Hanáková z Katedry filmových studií na UK v Praze).

V úvodní studii Imre rozvádí dva hlavní cíle publikace. V prvé řadě jde o objasnění radikální transformace východoevropského filmu během posledních pětadvaceti let. Od pádu komunistických režimů se východoevropská filmová tvorba zásadním způsobem decentralizovala, depolitizovala a v neposlední řadě i globalizovala – o jednotlivých národních kinematografiích již zkrátka nelze uvažovat bez ohledu na jejich příslušnost k integrovanému nadnárodnímu zábavnímu průmyslu. V tomto bodě si mimochodem Anikó Imre pokládá poměrně zásadní řečnickou otázku, zda vůbec v době, kdy se deset bývalých socialistických států připojilo k Evropské unii, ještě existuje něco jako východní Evropa? V druhé řadě jednotliví přispěvatelé usilují o to, ony kulturní, ekonomické, institucionální a politické proměny v daném regionu vsadit do širší perspektivy, která vybízí ke zpětné revizi historiografie východoevropského filmu.

Míru, jakou A Companion to Eastern European Cinemas rozšiřuje diskuzi o východoevropském filmu, lze popsat na třech podstatných intervencích do dané problematiky. Vedle potřeby zasadit východoevropský film do vzájemného vztahu s otázkami, které v současnosti hýbají filmovými studii, jde především o zásadní zpochybnění národních vymezení filmových kultur. Příkladem mohou být dvě studie o v současnosti stále rezonujícím fenoménu rumunské nové vlny od Alice Bardan a Ioany Uricaru. Druhá jmenovaná, sama praktikující filmařka, ve svém textu věnuje pozornost otázce financování současné rumunské filmové tvorby, na němž se nepostradatelně podílí prostředky z evropských zdrojů. Uricaru detailně popisuje fungování systému financování rumunské kinematografie jak ve státním, tak v privátním sektoru, přičemž neopomíjí význam stabilní podpory z oblastí mimo Rumunsko (především ze strany francouzských společností). Jiný pozoruhodný text od Melis Behlil pro změnu zkoumá podobu současné turecké kinematografie, která v sobě vedle Hollywoodu a Bollywoodu nese zásadní vlivy právě východoevropského filmu.

Jednotlivé studie opakovaně zpochybňují rámec národní kinematografie jako takové, od níž přesouvají pozornost ke konceptu mezinárodní a nadnárodní historie evropské kinematografie. S tím souvisí i třetí intervence do problematiky východoevropského filmu, kterou je ozřejmění doposud podceňované otázky kulturní, ekonomické a politické spolupráce zemí východního a západního bloku v éře studené války. Ukázkovým příkladem je studie Francesca Pitassia, v níž autor odhaluje celou kulturní a politickou síť věnovanou importu, uvádění a nasazování českých filmů v Itálii v letech 1945–1968.

Publikace rozdělená do čtyř tematických oddílů (New Theoretical and Critical Frameworks, Historical and Spatial Redefinitions, Aesthetic (Re)visions, Industries and Institutions) kromě jiného přináší i přínosné studie o méně známých oblastech východoevropského filmu, jako například o kinematografii Slovinska, Albánie či pobaltských zemí. Rovněž je třeba zdůraznit, že zájem jednotlivých autorů nezůstává jen u hraného filmu – v publikaci lze najít podnětné texty i o animované (estonské) či dokumentární (litevské, maďarské a v textu Alice Jovejoy o filmech Karla Vachka i české) tvorbě.