Ohlédnutí za Seminářem ruských filmů

V termínu 12. až 14. listopadu 2010 se v jihomoravském Veselí nad Moravou uskutečnil sedmnáctý ročník Semináře ruských filmů, jenž je jednou ze dvou filmových přehlídek konaných ve zdejším kině Morava (o letošním Semináří asijských filmů, který se věnoval íránské kinematografii, jsme vás informovali také na stranách 25fps). Kino Morava přivítalo zájemce o ruskou kinematografii s již tradiční pohostinností a kromě „domácí stravy“ a pokrmů ruské kuchyně, na níž si každý mohl pochutnat ve zdejším bufetu s příjemnou obsluhou, nabídlo přespání v projekčním sále za cenu 50 Kč na noc.

Program semináře sliboval ruský lyrický film a nabídl návštěvníkům jedenáct celovečerních titulů z rozmezí let 1967 –1986/7, malou ukázku současné ruské kinematografie zprostředkovanou třemi krátkometrážními snímky a doprovodný program v podobě představení Dybbuk mezinárodního divadelního souboru Teatr Novogo Fronta. Soubor založili roku 1993 Irina Andreeva a Aleš Janák v Petrohradu, odkud se přestěhovali do Prahy. Jejich vystoupení však mohli zhlédnout diváci jak v Evropě (mimo Rusko a Českou republiku např. v Itálii a Velké Británii), tak v USA či Bolívii. Na jednotlivých inscenacích se během třinácti let působení tohoto uskupení kromě umělců z České republiky a Ruska podíleli herci, performeři a tanečníci z Francie, Rakouska, Německa, Švédska, Dánska, Polska, Řecka, Japonska a dalších zemí světa.

Foto: Igor Lotocký

Pozoruhodným oživením programu semináře se staly také výše zmíněné krátkometrážní filmy (rozdělené mezi všechny tři promítací dny). Páteční večer se mohli diváci seznámit s adaptací prózy Alexandra Grina Akvarel, jejímž autorem je Alexandr Brunkovskij (tento text do filmové podoby poprvé převedl Otar Iosseliani v roce 1958). V neděli se prostřednictvím animovaného snímku Pozor, dveře se zavírají, jehož „kolektivním hrdinou“ jsou knoflíky pohybující se ve stanici metra, představila Škola-studija „šar“ Anastasija Žuravleva. Tyto filmy uvedli hosté letošního semináře, filmový kritik Alexandr Špagin a novinář Valerij Senkjevič, kteří v Moskvě provozují kino Press.

O informačně nabité úvody k jednotlivým celovečerním snímkům (a také o programovou brožuru s profily režisérů a anotacemi jejich děl ve Veselí uvedených) se tradičně postarala Galina Kopaněva. Ta mimo jiné seznámila diváky s vývojem zobrazování lásky a sexu či druhé světové války v sovětské kinematografii. Bezprostředně po skončení druhé světové války figuroval jako hrdiná válečných filmů Stalin, ale postupem času se pozornost přesunula na obyčejného frontového vojáka. Zpočátku byly reflektovány pouze zásluhy na bitevním poli, ale snímkem Balada o vojákovi (Grigorij Čuchraj, 1959), ačkoli se zcela nevymaňuje z pout jisté romantizace ve vyobrazení válečného úsilí, se do popředí dostává také otázka osobních problémů, citů a lásky. Kvůli úbytku návštěvníků kina dostalo v Sovětském svazu prostor také za úpadkový buržoazní žánr považované melodrama, jež se často odehrávalo během války či těsně po ní. V programu Semináře ruských filmů prožívali lásku v tomto (ne)čase mladý voják a jeho ošetřovatelka z vojenské nemocnice ve snímku Igora Talankina Když padá hvězda (Zvezdopad, 1981) inspirovaném povídkami Viktora Astafjeva a oceněném na festivale v Benátkách. Citové vzplanutí dočasně svedlo dohromady také protagonisty Válečné romance Petra Todorovského (Vojenno-polevoj roman, 1983). Saša a Ljuba se poprvé setkávají v zákopech, kdy on je řadovým vojákem, který může kdykoli padnout, a ona milenkou Sašova velitele. Po skončení války se opět střetnou a sblíží se, přestože Saša se již oženil. O nejintenzivnější „melodramatický zážitek“ se postaral Nikolaj Gubenko svým dílem Přišel voják z fronty (Přišol soldat s fronta, 1971), od nějž účastníci semináře mohli vidět ještě jeden titul, a to I život, i slzy, i láska (I žizň, i sljozy, i ljubov, 1984), v němž se lékařka snaží oživit a zpříjemnit všední dny svých svěřenců v domově důchodců. Tento film, v němž se objevili také proslulý pěvec Ivan Kozlovskij, i přes jistou idealizaci podnes působí silným dojmem a hlubokou lidskostí, již do něj autor vložil. Totéž platí také o Přišel voják z fronty, kde se protagonista, který v boji přišel o ruku, dozvídá, že jeho žena zemřela, a přesto neztratí sílu na obnovení zničené vesnice. Tento film mimo jiné pokračuje v linii započaté Kalatozovovým přelomovým dílem Jeřábi táhnou (Leťjat žuravli, 1957), když se pozastavuje nad nelehkým postavením ženy, jejíž muž nejspíš zahynul na frontě. Ve zcela odlišném pojetí představilo válku syrové drama Elema Klimova Jdi a dívej se (Idi i smotri, 1985), zaměřené na hrůzy páchané nacistickými vojsky v Bělorusku. Naturalisticky pojatý snímek nedal účastníkům semináře zapomenout na zvrácenost a krutost válečného běsnění podobně jako ústřednímu hrdinovi, jenž se dobrovolně přidal k partyzánům, aby bojoval za vlast a přitom během krátkého období zestárl fyzicky i duševně. Dětský hrdina figuroval také ve filmech Divoká holubice (Čužaja belaja i rjaboj, 1986) a Když skončilo dětství (Sto dněj posle dětstva, 1974) Sergeje Solovjova.

Foto: Igor Lotocký

Na vztah mezi mužem a ženou se zaměřil také Nikita Michalkov v Pěti večerech (Pjať večerov, 1978), v projektu podle dramatu Alexandra Volodina, jímž vyplnil prostoj v natáčení Oblomova, aby nepřišel o štáb (během pauzy totiž hrozilo, že by byl štáb přidělen k jinému projektu a Michalkov by pak musel pracovat s jinými lidmi). Vzniklo tak formálně pozoruhodné dílo, jehož hrdinové neví, jak si dát najevo lásku, jelikož pocházejí z generace, jíž stalinistický režim ukládal zcela odlišné povinnosti – práci a sebeobětování se pro kolektiv. Michalkov se objevil v programu semináře taktéž jako herec – ve snímku Nádraží pro dva (Vokzal na dvojich, 1982) Eldara Rjazanova. O milostném trojúhelníku vyprávěla Kira Muratovová v Krátkých setkáních (Korotkije vstreči, 1967). Venkovská dívka přijede za svým milým, geologem Maximem, v jeho bytě však nalezne jen jeho manželku. Obě ženy se sblíží a vyčkávají na návrat milovaného muže. Předsedkyně městského sovětu Valentina netuší, že jí byl choť nevěrný s dívkou, již ubytovala a věnuje se problémům s výstavbou nových bytů. Snímek s ženským pohledem na svět zpracovával danou látku nekonvenčním způsobem a kriticky nahlížel na proces budování ve městech. Citově prozřela protagonistka trezorového filmu Komisařka (Komissar, 1967, uvedeno 1987) Alexandra Askoldova, jež otěhotní se svým velitelem v časech občanské války. Snímek, který zobrazil židovské obyvatelstvo v příznivém světle, nesměl být po dvacet let promítán, po svém uvedení roku 1987 získal cenu na filmovém festivalu v Berlíně, jelikož ani tato dlouhá doba mu neubrala minimálně na formální působivosti.

Foto: Igor Lotocký

Oproti loňskému ročníku absentoval simultánní překlad, který nahradily titulky či (ve dvou případech) český dabing. Celkově lze konstatovat, že kvalitativně se Seminář ruských filmů posunul dopředu. Vzrostl také počet účastníků, jenž se přiblížil stovce diváků. Nicméně i tak kapacita kinosálu pojme ještě více zájemců o ruský film, a tak neváhejte a přijeďte za rok do Veselí nad Moravou také vy. Tento seminář totiž stále zůstáva v podstatě jedinou možností, jak se v dnešní době seznámit s ruskou kinematografií, která do světa vypustila řadu vyjímečných filmových děl. Prostor, který dříve tato díla opanovala, dobyla ve všech zemích bývalého východního bloku hollywoodská produkce a pro ruský film zde není příliš mnoho místa. Navíc (ze zřejmých důvodů) řada obyvatel České republiky stále pociťuje averzi vůči filmům ruské provenience, nicméně to je škoda, neboť nemalé množství snímků má divákům co nabídnout. A letošní program Semináře ruských filmů tomuto tvrzení dává jen za pravdu.