AFO 2014: Kosatíkovo České století
Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík přijel na festival Academia Film Olomouc s jedním z dílů televizní série České století – Kulka pro Heydricha. Jde o jeden z největších historických projektů České televize posledních let. Přestože série stále nebyla odvysílaná celá, vyvolala poměrně silné reakce publika v obou směrech. Šárka Novotná se s Pavlem Kosatíkem bavila o tom, jak se historie převádí do televize a jaká jsou úskalí scénáristy historického seriálu.
V současnosti má na poli dokumentární tvorby výrazný vliv například BBC. Inspirovalo se České století v zahraničí?
Určitě na mě udělala dojem spolehlivost, která z toho sálá. Přesvědčivost, ať už ve výběru dokumentárních scén nebo takzvaných „mluvících hlav“. Takže minimálně podvědomě kdybychom se tomu podobali ve snaze být co nejlepší, budeme šťastní. Ale ne že bychom si říkali „Chceme být jako BBC.“
Jednotlivé epizody Českého století jsou postaveny spíše na dialozích, zákulisních diskusích, plánech a informacích na místo dramatického děje. Bylo obtížné převést tyto spíše statické situace na pro diváka zábavný a stravitelný příběh?
Chtěli jsme ukázat, jak se dělá politika. A při ní se nejezdí na koni ani nešermuje. Čímž bylo dáno hodně aspektů. Snažili jsme se situace, které jsou z principu nedramatické, zdramatizovat. Což samozřejmě není náš výmysl. Toto zpracování historie má dlouhou tradici. O každém americkém prezidentovi máte film tohoto typu, o každé trochu klíčové události existuje konverzační drama. Nejde o to, že bychom je beze zbytku opsali, ale byli jsme klidní, že nejde o krok do úplné tmy. Jde ale o to, že v českém prostředí na to nejsou televizní diváci úplně zvyklí.
Testovali jste nějakým způsobem, zda je to podání stravitelné pro televizního diváka?
Je otázka, co je běžný televizní divák. Je možné, že jsme chtěli nějakého odlišného běžného diváka. Běžný divák je možná ten, kterého rozzlobil první díl. Ten je dle mého nejnáročnější a reakce také byly nejkritičtější. Velkou roli hrálo to, že lidi rozčílilo, že nedostali to, co jsou zvyklí dostávat. Nemyslím si, že televize má jen jeden druh pořadů, které vysílá, stejně tak nemá jeden druh diváků.
Měla jsem na mysli spíše laického diváka, který ale má povědomí o historii.
Jedná se o historii. Člověk o historii musí něco málo znát. A když neví, tak by neměl mít pocit, že se k němu někdo chová špatně. Mnoho lidí mi pak říkalo, že když něco neznali, tak se zeptali někoho, kdo ví víc, anebo si šli informace najít jinam. Nechci být za idealistu, ale zřejmě se ten seriál lidem nakonec nezprotivil. Pokud má jít o historické drama, tedy historii reprezentovanou konkrétním lidským příběhem, tak není nutné vědět, kdo byl Václav Jakeš, ale pokud herec dobře hraje, pochopíte emoce, o které jde. A fakta si pak člověk opravdu dohledá.
Který díl byl pro vás z hlediska převedení historie jako vědy na příběh nejnáročnější? A který naopak nejpřístupnější?
Já bych subjektivně přál všem stejně. Aby to nevypadalo, že něco si člověk vypiplal a jindy pracoval se zamračeným čelem. Srdeční záležitost však pro mě byla Charta, respektive přerůstání Plastic People of the Universe v Chartu. Pudovost, která se najednou musí racionalizovat. Protože oni jen chtějí žít svobodně mimo establishment, jenže ten jim stejně nedá pokoj. Nemůže jim ho dát, protože zpochybňují to, že establishment všemu poroučí. Aby se zachránili, potřebují někoho, aby jim pomohl. To je pro mě velmi silná situace, silnější než ostatní a psala se mi nejlépe.
Nejhůř se psal poslední díl o rozpadu federace. Zčásti i proto, že si ho nejvíc pamatuji, což není výhoda. Měl jsem velký problém vytvořit příběh. Příběh staví na boji A proti B. Je o konfliktu dvou sil. Jenže rozpad federace byla taková nekonečná „trapárna“, která se vlekla roky. Každý víkend někdo něco někde vyjednal, nebo řekl v televizní debatě. A pomalu se to sunulo, ale nikdo neurčoval vývoj. Nemůžete určit a ukázat, že jeden chtěl rozdělit federaci, zatímco druhý se ji snažil zachránit. Což se velmi těžce dramatizovalo.
Jak jste vybírali konkrétní situace, kterým se v seriálu věnujete? Napadlo vás při studiu materiálu: „Ano, toto se bude hodit do narativu a bude mít v ději nosnou funkci?“
Přímo před seriálem jsem ony události příliš nestudoval. Měl jsem totiž výhodu, že jsem tyto informace zpracovával dvacet let a něco jsem v sobě měl už „nahrané“. Což je ale také šálivé, neboť informace člověk může mít nahrané špatně, podlehne, pokud je znovu nereflektuje a napíše paskvil. Nicméně jsem byl vnitřně klidný, že řadu věcí nemusím zjišťovat až při psaní scénáře, nebo při rešeršování. Věděl jsem, kde se asi pohyboval Beneš, jak to měl Masaryk s Bohem. Měl jsem je typově zasazené a jejich světy jsem cítil. Nicméně zpočátku jsem měl obludné skrumáže materiálu a postupně eliminoval nepodstatné. To, co zbylo, samozřejmě nebyl seriál, materiál bylo třeba ještě dramaticky zpracovat. V dalším procesu se objevily základní epizody i charaktery.
Pomohlo vám při zpracování oprostit se od ideologických obrazů vážících se nejen ke Gottwaldovi, ale třeba i Masarykovi a Benešovi?
Také těch ideologických obrazů mám už plné zuby. Byla to možnost se s tím popasovat a vypořádat. Ukázat, že to bylo složité, ale že složitost není mravním relativismem. Že člověk může být zásadový i když není fanda jedněch proti druhým.
Psal jste scénář k Českému století spíše se záměrem načrtnout nějakou lokální či osobní historii, nebo spíš přiblížit komplexní obraz československých dějin?
Celé jsem to neměl promyšlené. Nemám hotový komplexní náhled na české dějiny 20. století, který bych zveřejnil devítidílným seriálem. To bych byl velký frajer a je otázka, zda bych pak měl důvod seriál psát. Já se to právě chci dovědět a vzhledem k tomu, že jsem ještě neviděl poslední dva díly, nevím, co se dozvím. Chtěl jsem něco vypovídat o politice, když už je pro to taková plocha. Zjistit, jaká politika se tady rodí. Co čím sleduje, čeho dosahuje, jestli sama sebe pořád někam sráží a motá se v nekonečných traumatech, nebo jestli je to jinak.
S jakými odborníky jste během natáčení pracoval? Jaká byla odezva?
Bylo jich víc. Odborníci jsou při podobné práci určitě třeba, sám to neuhlídám a potřebuji lidi, kteří by mi řekli, co dělám špatně. Ale také to svádí k alibismu. Tvůrce se pak někdy odvolává na rady poradců a zbavuje se zodpovědnosti. Jsem velmi rád, že to bavilo Karla Kaplana1, i když se bojím, že výsledek ho v něčem naštval. Ne, že by byl komunista, ale vidí je shovívavěji než já. Já je vidím jako vrahy, on jako omylné lidi. Hodně mi pomohl Vladimír Hanzel, někdejší osobní tajemník Václava Havla. Posílal jsem mu scénáře a on v jednu chvíli měl pocit, že úplně nevím, o co Havlovi v listopadu 1989 šlo. Tak mi poslal nahrávky, které nikdy nechtěl zveřejnit, protože se mu zdálo, že by je mohl někdo záměrně vyložit špatně.
Zmiňoval jste, že velký ohlas vzbudil už díl s Masarykem. Jakou jste měli zpětnou vazbu od diváků?
Rozprostřenou po celé škále – historie je emotivní věc. Spousta lidí je buď spokojená, nebo naštvaná, a není skoro nic mezi tím. Podobně jako s fotbalem. I když tomu lidi nerozumí, tak se to každého nějak týká, takže reagují i bez znalosti. Takže vzteklé reakce byly, ale také ty, z nichž jsem byl až nepravděpodobně šťastný. Lidé mi říkali, že se na to dívala celá rodina. To je všechno, co jsem očekával, pět lidí, kteří se spolu dívají a utváří si názory.
Jaký z pěti odvysílaných dílů byl, dle reakcí diváků, nejkontroverznější? Díly věnované Gottwaldovi nebo Mnichovu?
Nejvíce asi díl věnovaný Gottwaldovi a poprava Slánského, protože komunismus se nám do společnosti navrací. Já jsem byl překvapen tvrdým typem ideologické reakce od lidí starých 20–25 let. Posledních 20 let jsem se s tím setkával jen u starší generace. Tak jsem si podvědomě myslel, že to odchází. Ale to je nesmysl. Je to věčné opakování, čehož se asi nikdy nezbavíme.
- Karel Kaplan je historik specializující se na poválečné dějiny Československa [↩]