Hlavní znaky poetiky Věry Plívové-Šimkové
Tvorba Věry Plívové-Šimkové zasahuje bezmála čtyři filmové dekády, od poloviny 60. let 20. století do roku 2001, kdy natočila svůj prozatím poslední snímek Kruh. Za umělecky vrcholné období se však dá označit rozmezí let 1970−1980, v němž vytvořila celkem 6 snímků. Tyto snímky taktéž figurují jako nejcharakterističtější z hlediska její autorské poetiky.
Nutno zdůraznit, že až na výjimky byla Věra Plívová-Šimková vždy autorkou námětů a scénářů svých filmů. Pro celé období její tvůrčí aktivity je klíčovým jednotícím prvkem soustavný zájem o zobrazení světa současných dětí v reálných situacích (kromě snímků Páni kluci a Krakonoš a lyžníci, situovaných na začátek 20. století). Další výrazný prvek představuje soustředění se na prostředí venkova.
Venkovské lokace totiž umožnily autorce rozvíjet třetí z charakteristických rysů její tvorby – důraz na spojení s přírodou. Ta u režisérky funguje jako nejvhodnější prostor k rozvíjení hravosti a imaginace. Své hrdiny modeluje nejčastěji jako aktivní jedince a svébytné individuality, ale nečiní jim problém být součástí kolektivu a spolupracovat, je-li to zapotřebí. Zde je třeba zmínit, že jednu z hlavních specifik dětského filmu představuje jeho edukativní úloha, schopnost předávat základní mravní poselství a přispívat k vytváření pozitivních etických vzorců u dětského diváka. Způsobilost plnit tuto funkci bez nežádoucí didaktičnosti tak, aby přirozeně splynula s dějem, který by byl atraktivní pro dětského diváka, je jedním z hlavních určujících faktorů kvality snímků tohoto žánru. Plívové se kontinuálně dařilo dosahovat dobrých, až vynikajících výsledků právě díky výjimečně rozvinuté schopnosti propojit tyto dvě polohy.
Edukativní složka u ní spočívala v nenásilném důrazu na potřebu rozvíjení emocionality a činorodosti a na jakési pro ni typické „otevřenosti ducha“, výchově dítěte jako jedince schopného po celý život zpracovávat nové podněty a duchovně růst. Příroda u ní existuje jako nositelka harmonie a tedy jako faktor, který tyto schopnosti podporuje. Zároveň odpoutává od předčasné racionalizace ve prospěch rozvoje fantazie dítěte a jeho schopnosti přijímat citové vjemy. Jako autorka se Plívová nejčastěji obrací na věkovou kategorii 10−14 let, do níž spadá i její vlastní dítě. Jejím specifickým přínosem je pak jisté rozrušení tradice lyrismu v českém dětském filmu ve prospěch silné akcentace humoru, hravosti a životního nadhledu. Zároveň si ale ponechává, v souladu s další tradicí, značný poetický rozměr, vizi dětství jako údobí života člověka, kdy je hranice mezi reálným a magickým dosud tenká. A přestože jsou hrdinové jejích snímků současní a v příbězích se nevyskytují vyloženě pohádkové motivy a postavy, nelze hovořit o přesné evokaci soudobé reality. Hrdinové jejích filmů nemají hovořit k dospělým a prostřednictvím svého vnímání reflektovat celospolečenskou situaci, ale mají především promlouvat k dětem jako jejich vrstevníci, jejichž jednání by uvěřily (ovšem s výrazněji akcentovanými vlastnostmi, které mohou sloužit jako vzor). Prezentace aktivního hrdiny, jenž nerezignuje, ale snaží se s vesměs pozitivními výsledky zasahovat do okolního dění, spolu s důrazem na přirozenost, formálně vyjádřeným dynamickým stylem vyprávění s výrazným akcentem na pohyb, a určitá rozevlátost stylu, místy až bohémská, byla v ustrnulé, konzervativní podobě většiny československé kinematografické produkce 70. let výrazným osvěžením.
Stejně tak výrazný apel na důležitost vnímání skrze emoce a smysly byl v kontextu doby dosti ojedinělým jevem a jistě také jednou z příčin, proč o její snímky projevovali i dospělí vcelku intenzivní zájem.
V pozdějším období autorčina filozofie vedla k jednostrannému prohlubování idyličnosti, která ji mnohdy zaváděla až na samou hranici kýče. Filmy z jejího „vrcholného“ období jí však zajistily místo mezi klasiky nejen v žánru dětského filmu, ale i v historii československé kinematografie jako celku.