Obrazy z dějin národa německého

Letošní ročník mezinárodního festivalu animovaného filmu Fest Anča zařadil do svého programu také sekci Německý fokus. Kromě profilu Maxe Hattlera, který se věnuje abstraktnímu filmu, video instalacím či audiovizuální performanci, se zde objevilo také 10 dílů tzv. Historie německého animovaného filmu. Diváci tak mohli zhlédnout filmy z období počátků animace, nacismu, rozdělení Německa, ale i „současných devadesátek“. Tento výběr sestavil Ulrich Wegenast, ředitel stuttgartského Trickfilmfestival(u) a loňský porotce Anča Award.

Díl 1. – Animovaná avantgarda

Vše začalo dnes již notoricky známými abstraktními animacemi Richtera, Ruttmanna a Eggelinga. Následovala v mnoha ohledech sarkastická trilogie Zvukový rukopis I, II, III Rudolfa Pfenningera. Loutkové komedie o vztazích mezi urozenými dámami, pány a šašky vystřídal po všech směrech bizarní příběh z hlubin oceánu. Smích se pak proměnil v poetickou rozvahu L’Idee o ženě jako myšlence. Její autor Berthold Bartosch1 se však paradoxně narodil v někdejším Rakousko-Uhersku, v části, která dnes spadá do oblasti České republiky, film natočil v Paříži a hudbu k němu zkomponoval švýcarský skladatel Arthur Honegger. Jeho zařazení mezi německé filmy je tedy, i přesto, že v Německu později nějakou dobu působil, jaksi neadekvátní. To u Lotte Reininger a Carmen, jakožto posledního snímku prvního dílu, je tomu právě naopak. Přestože vypráví známý příběh ze španělského prostředí pašeráků a toreadorů, němectví je zaručeno.

Díl 2. a 3. – Animace v době nacismu

Výraznou osobností tohoto období byl režisér Hans Fischerkoesen. Měl na svědomí naivní a ideologií nezatížené příběhy z rozkvetlých i zasněžených luhů a hájů (např. Scherzo – Verwitterte Melodie/Zvětralá melodie či Das dumme Gänslein/Hloupá husička či Der Schneemann/Sněhuláh).

Díl 4. a 5. – Animované filmy v NDR

Tato sekce představila ve své první části příběhy o dětech a pro děti kosmického věku. A možná mnohem víc. Otázkou je, kam až může východoněmecká raketa doletět, pokud je myšlení společnosti omezeno zdí.

Nejsilnějšími snímky části druhé byly: Einmart, surreálný pohled na život tvorů bez noh, očí bez těl a jednoho neúspěšného letce; a mořem 20. století znečištěné bájné Sirény Klause Georgiho.

Díl 6. – Západoněmecký animovaný film

Zde je třeba vyzdvihnout především dílo Nosorožec Jana Lenicy. Jedná se o narůžovělou PATATA! – adaptaci stejnojmenného Ionescova absurdního dramatu. Neuchopitelně kvalitní.

Díl 7. a 8. – Současná německá animace

Tento díl sice neobsáhl to nejaktuálnější z německé animované projekce, ale věnoval se velmi specifickému období 90. let (a částečně, ve třech filmech, také počátku milénia). To započalo vyrovnáváním nelidskosti v bezejmenných hodnotách – oscarovým snímkem Balance bratrů Lauensteinových. Dále přišla na řadu vzájemná Zpověď papeže Wojtyly a Ericha Honeckera, posledního generálního tajemníka komunistické strany NDR v kolážovitém a tak trochu pornografickém podání Jochena Kuhna. Objevil se zde také vizuálně strohý film Křižovatka Raimunda Krummeho, který více než s příběhem pracoval s možnostmi animované fantazie, s prostorem, překračováním hranic a porušováním reálných perspektiv. Heinrich Sabl ve svém pixilovaném snímku Kohout dokázal, že postmoderna pro zdánlivě nemožné dadaisticko-futuristické propojení i přes plot skočí a také, že jediným možným pánem kurníku je člověk. S dramatickým hudebním nádechem a silným vlivem malířského umění přispěchaly Hodiny Kirsten Winter. První polovinu této sekce završil rok 1997 a kusy zdrogovaného fotbalového masa v režii  Marioly Brillowske.2

Druhá polovina patřila především písčitokamenitému Hledání Tyrona Montgomeryho (+) a úsměvnému přeplavání Rubikonu v podání Gila Alkabetze, vlka, ovce a hlávky kapusty. Nesmíme však zapomenout ani na mechanické slimáky o rozměrech 458nm.3

Díl 9. a 10. – Německý animovaný film v reklamě a videoklipech

Poslední díly přinesly ukázku zlaté klasiky německé reklamy 20. a 30. let – od usměvavých briket putujících do plamenů kamen a dávajících slunce celému domu (Sonne ins Haus / Sun in the House [1932]) přes snovou reklamu na cigarety (a jejich kouř) již dříve zmiňovaného tvůrce Hanse Fischerkoesena (Schall und Rauch / Sound and Smoke [1933]) až po vesele tancující lahve mléka (Bolle-Milch / Bolle Milk [1938]).

Věnovaly se ale také reklamám let padesátých. Zde sehrál hlavní roli tzv. HB Mužíček – Bruno, smolař kterému není ani rady ani pomoci. Jednalo se o reklamní kreslenou figurku tabákového výrobce British American Tabacco, který produkoval cigarety značky HB.

Vše završily relativně současné animované videoklipy. Skupinou Die Toten Hosen a jejich punkově zpěvnými a opilecky veselými 10 malými „Jägermeistery“ počínaje a ambientními melodiemi Zero 7, doplněnými abstraktní animací, konče.

Zhlédnout po dobu festivalu všechny bloky tohoto výběru bylo takřka nereálné. Přesycení a zmatení zaručeno. V mnoha případech filmům zásadně chyběl jakýkoli komentář, úvod, vysvětlení. A občas taky koncept. Vše sestávalo spíše z útržkovitého úvodu do historie, jehož úkolem bylo nastínit různorodost německých animovaných dějin a nechat diváka, ať se s tím nějak popere. Chtělo by se až říct, jak Goethe-Institut dal, tak Fest Anča vzal. Bez hnidopišství a výtek vůči organizátorům, či snad samotnému Ulrichu Wegenastovi, je třeba podotknout, že takto významný fokus si zasloužil větší poznání hloubky jednotlivých děl, než jakého se mu dostalo. Přesto je třeba tomuto výběru zatleskat.