Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Art Film Fest 2014: TOP 10

Art Film Fest 2014: TOP 10

Art Film Fest 2014: TOP 10

TOP 10 z 22. Art Film Festu (21.–27. 6. 2014) – JANA BÉBAROVÁ – 

Červnový Art Film Fest v Trenčianských Teplicích a sousedním Trenčíně je na Slovensku bezesporu vrcholnou filmovou událostí roku. A je vlastně i pro řadu Čechů, kteří to sem mají blíž než do Karlových Varů. Během týdne se zde mohou do sytosti nabažit sérií žhavých festivalových hitů z Cannes, Benátek, Berlinale či Sundance, které místní dramaturgové každoročně vybírají do programu. A rozhodně se nemůže stát, že by se v něm našlo jedno hluché místo. Jakkoliv jsou lázeňské Trenčianské Teplice i Trenčín se svojí hradní dominantou na kopci nádherné, na toulání se po přírodních krásách není čas – od samého rána až do pozdních nočních hodin se ukováte do kinosedačky, dopujete se kofeinem a jedním dechem hltáte krásy filmové. Tady je desítka titulů, které mě na 22. AFF zasáhly nejvíce. Některé očekávané novinky se do ní logicky nevlezly – například zahajovací Jimmy’s Hall (2014) od Kena Loache, nový thriller Antona Corbijna A Most Wanted Man (2014) či svérázná britská hudební komedie s názvem Frank (2014). To proto, že prvně jmenovaný je příliš průměrný a postrádá sílu typické Loachovy apelativnosti, na druhý v programové konkurenci snadno a rychle zapomenete, i přesto, že v něm Philip Seymour Hoffman hraje jednu ze svých posledních rolí a chemie mezi Rachel McAdams a Grigorijem Dobryginem funguje skvěle, no a ten třetí je natolik bizarní, že jej nezachrání ani až v samotném závěru odhalená hlava Michaela Fassbendera zpívající „I love you all“. Nicméně, pokud se chcete inspirovat, na co zajít ve Varech či čemu v blízké budoucnosti věnovat pozornost, tady jsou mé tipy:

#1 Klan (Plemya, 2014)

Snímek z komunity hluchoněmých teenagerů z ukrajinské internátní školy, který byl letos vybrán do Týdne kritiky v Cannes, pro mě byl jednoznačně nejsilnějším filmovým zážitkem celého AFF. A vlastně celého mého života vůbec (paradoxem je, že před dvěma měsíci na česko-polském Kině na Hranici jsem při sledování režisérova krátkého, v Locarnu oceněného filmu Radioaktivní odpad /Nuclear Waste, 2012/ trpěla jako pes). Klan je ten typ filmu, u kterého vůbec nevnímáte čas (ani to, že paní sedící vedle vás během projekce zmizela, a vy jste se nevědomky roztáhli i na její sedačku, protože instinkt vám velel se k někomu tisknout). Pokud máte pocit, že už jste ve filmu viděli snad všechno a jen málo věcí vás překvapí, tak celovečerní debut ukrajinského režiséra Miroslava Slaboshpitskyho vás jistě potěší. Jak předesílá v úvodních titulcích, celý film natočil bez mluveného dialogu, protože mu vadí, jak titulky zbytečně rozptylují divákovu pozornost. Takže vám ukazuje film s hrdiny, jež se dorozumívají znakovou řečí. A je jedno, že vy sami znakovou řeč neovládáte. O to víc vás Klan vtáhne, protože se koncentrujete na řeč těl jednotlivých postav a jejich pohyby v rámci mizanscény. A že ten předkamerový prostor má Slaboshpitsky precizně zorganizovaný! Režijně mistrovsky zinscenované dlouhé záběry-sekvence, ať už se statickou či rozpohybovanou kamerou, vám téměř nedovolí mrknout, až vás celý ten prožitek z filmu fyzicky bolí. Po skončení jsem zůstala sedět sama v sále, s hlavou v dlaních a slzami v očích, jak silný ten zážitek byl. Celý tento odstavec je čistá dojmologie, ale to proto, že jen málokdy vás film natolik odzbrojí, že se vám při odchodu z kina podlamují nohy a třepou ruce. Vzpomeňte si na pocity z Mungiova 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a desetkrát je vynásobte. Jestli nejedete do Varů, kde jej pod českým názvem Kmen budou dávat ve Zvláštním uvedení, pak si na něj zajděte v září na festivalu Be2Can, který k českým divákům přiveze to nejlepší z Berlinale, Benátek a Cannes.

#2 Bílý bůh (Fehér isten, 2014)

Letošní vítězný titul z canneské sekce Jiný pohled (Un Certain Regard) byl jedním z highlightů celého programu pro velkou část festivalových návštěvníků. Tento žánrový experiment, jak jej sám režisér Kornél Mundruczó označil, fascinuje tím, jak bezchybně funguje i přes množství zdánlivě nespojitelného. Jen si to představte: v hlavních rolích ztracený pes á la Lassie a jeho trápící se majitelka – třináctiletá holčička. V alegorickém příběhu ze současné Budapešti Mundruczó přepíná mezi syrově realistickým zpodobněním, jímavou sentimentální pohádkou a šokujícím hororem s takovou nepředvídatelností, jaká je jen zvířeti vlastní. A celou dobu si lámete hlavu nad tím, čím to, že mu to drží pohromadě. Tomu se říká tvůrčí genialita.

Fehér isten

#3 Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (20,000 Days on Earth, 2014)

Hlas Nicka Cavea bych mohla poslouchat hodiny, i kdyby jen předčítal telefonní seznam. Jeho charisma je tak silné, že by celých devadesát minut mohl stát před kamerou jen on, a ničemu by to nevadilo. Film režisérské dvojice Iain ForsythJane Pollard není dokumentem v pravém slova smyslu, spíše něčím na pomezí docudramatu a filmové eseje. Hloubavého australského hudebníka, scenáristu a romanopisce v jedné osobě zachycuje při jeho (inscenovaných) setkáních se spolupracovníky a múzami, při tvůrčím procesu, koncertních vystoupeních, ale i ve zcela (zdánlivě) všednodenních situacích. Pokud jej milujete, není co řešit. Can you feel my heartbeat?

#4 Leviathan (2014)

Jelenu (2011) jsem neviděla, ale první dva Zvjagincevovy filmy pro mě byly jako zjevení a dodnes si zážitek z nich pamatuju velmi přesně, i když jsem je oba viděla jen jednou a už před notnou dávkou let. Návrat (2003) v Projektu 100 a Vyhoštění (2007) na Letní filmové škole v roce 2007. Stále mám v živé paměti, jak jsem z uherskohradišťské Hvězdy odcházela v tranzu a se slzami v očích (podobně jako letos u Klanu). Zvjagincev má dar diváka zhypnotizovat, byť v případě Leviathana mi chvíli trvalo, než jsem se do toho tranzu dostala. I když jsem v Rusku nikdy nebyla, vždycky jsem tam chtěla a ta touha je po zhlédnutí jeho filmů vždy silnější, navzdory tomu, jak nepřikrášleně tamní svět zobrazuje. Další univerzální, ale přitom velmi konkrétní obraz krizové situace jedné rodiny. Člověk rázem pochopí ty marketigové výkřiky „Stunning!“ na filmových plakátech.

#5 Salvo (2013)

Jednoduše mám slabost pro málomluvné drsňáky se srdcem na dlani, jimž učaruje křehká dívka, kterou i přes její nelibost vezmou pod svá ochranná křídla, a vznikne z toho láska, co hory přenáší, ač nikdy nedojde naplnění. Čti mi ze rtů se sexappealem Drive hozené do leoneovského westernu. Paráda. Škoda jen, že jsem to viděla necelou hodinu a půl po Klanu, který ve mně ještě stále rezonoval. Rozhodně si to zopakuju. A dík Martinovi Mrhálkovi za tip.

salvo noticias.bol.uol.com.br

#5 Tulák (The Rover, 2014)

Silou zážitku na stejné rovině jako Salvo. Atmosférická pouštní odyssea postapokalyptické doby, při níž se toho moc nenamluví, ale zato se koná. Zda je to nejlepší role Roberta Pattinsona, s určitostí říct nedokážu, neb jsem ho vlastně jinde než v Twilight sáze neviděla, ale Guyovi Pearceovi rozhodně křoví nedělá. Tulák je v prvé řadě hereckým filmem a ti dva jsou přesní jak hodinky.

#6 Noční pohyby (Night Moves, 2013)

Kelly Reichardt sleduju už od Wendy a Lucy (2008) a i když mě žádný z jejích filmů dosud nijak nenadchnul, nemůžu jí upřít punc pozoruhodné talentované tvůrkyně, která rozhodně patří na festivaly typu Cannes a Benátky. Režijní styl založený na pomalém tempu a oddramatizovaném vyprávění, v němž nám příliš nedovolí dostat se blíž k postavám, její filmy rozhodně nečiní prvoplánově divácky atraktivními. Podobné je to i u jejího zatím posledního snímku o ekologických teroristech, který sice láká na herecké hvězdy Dakotu Fanning, Jesseho Eisenberga a Petera Sarsgaarda, ale leckterého mainstreamového konzumenta určitě zklame. Všechny složky filmu se totiž nesou v duchu minimalismu a od diváka si žádají silnou dávku trpělivosti (proto se na AFF ozývalo tolik únavných vzdechů z publika). Niterný herecký projev Eisenberga a Fanning asi nikdy nebyl působivější než tady.

night moves

#7 Spodina (Scum, 1979)

Do Trienčanských Teplic/Trenčína jsem cíleně přijela na filmové novinky, které momentálně rezonují současnou světovou produkcí, ale jsem ráda, že jsem nakonec stihla i jeden titul z retrospektivy britského režiséra Alana Clarka, jenž je vedle svých generačních souputníků Kena Loache, Mikea Leigha či Stephena Frearse neprávem opomíjen. A to i přesto, že svou radikalitou a nekompromisností ve stylové a tematické rovině ovlivnil řadu svých následovníků jako třeba Paula Greengrasse či Harmonyho Korina. Snímek o mladistvých delikventech z nápravného zařízení ostře kritizující společenskopolitickou atmosféru Británie 70. let je dodnes aktuální a jeho šokující brutalita vám zvedne hladinu adrenalinu natolik, že okamžitě přebije veškerý festivalový spánkový deficit.

#8 Toulaví psi (Stray Dogs, 2013)

Můj první film Tsai Ming-lianga na velkém plátně ukázal, jak nezbytné je právě jeho filmy vidět v kině. Ty nekonečně dlouhé statické (polo)detaily nemluvných hrdinů, kteří de facto jen nečinně stojí, ale přitom se v jejich tváři odehrávají celá dramata, člověk najednou vnímá jinak než doma u monitoru počítače / televizní obrazovky. Toulaví psi sice mají potenciál ztratit během projekce půlku diváků, které bezdějovost režisérova filmu a infantilnost jeho postav irituje, když ale víte, na co jdete, dostanete přesně to, co jste očekávali. Lee Kang-sheng snad nikdy nebyl lepší. Mistr neherců.

#9 Sandwich klub (Club Sandwich, 2013)

Jedna z hrstky komedií, které jsem na AFF viděla. Ve výběru filmů plných násilí a kdovíjakého zvěrstva a smilstev jsem ji vskutku ocenila. A nejen já. Mexický režisér Fernando Eimbcke bavil plný sál nenuceným humorem plynoucím z absurdně pojatých situací všednodenní prázdninové dovolené matky a dospívajícího syna. Inteligentní oddechovka.

#10 Druhý valčík (Steaua : Dinamo 1988) (Al doilea joc, 2014)

Rumunský pozorovatelský realismus dosáhl dalšího levelu. Na nový film Cornelia Porumboia – který nám dal perly jako 12:08 Na východ od Bukurešti (2006) a Policejní, adj. (2009) – přišlo na Art Film Festu 10 (!!!) diváků, a to se tam na filmy běžně stojí fronty. Záhy jsem pochopila proč – celý film sledujete VHS záznam (bez zvuku!) fotbalového zápasu z ’88, který tehdy pískal režisérův otec. A teď se na něj společně dívají a unyle a sporadicky jej komentuji. Jako experiment s kognitivním vnímáním asi funguje – u série mikrospánků jsem zjistila, že rozumím rumunsky… a nakonec jsme v sále zůstali jen 4. Filmový vědec těžký úděl má. A to jsem jakožto dívka z fotbalové vesnice na okukování mužských nohou do O vyrostla.

Al doilea joc

A na závěr jedno festivalové #OVER THE TOP:

Moebius (2013)

Z Kim Ki-Duka se stal největší jihokorejský komediální režisér. Už jen ta výchozí premisa (pozor, spoilery): zhrzená žena chce nevěrnému manželovi uříznout penis, a když neuspěje, vykoná svou pomstu na svém synovi. Otec tížený výčitkami svědomí si následkem toho nechá svůj penis amputovat a během čekání na úspěšnou transplantaci se trápí tím, jak bez něj dosáhnout orgasmu. V tu chvíli mu strýček google poradí dřít si kůži kamenem – a tak se synem šudlají a šudlají… A co teprve až se na místo činu vrátí matka! Dvěma uříznutými penisy to rozhodně nekončí. Feministickou analýzu tohoto filmu bych si vážně chtěla přečíst. Po takové náloži jsem už pak půlnoční Socialistický zombi mord raději vynechala.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 232

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru