Nechte to Koňovi, ten má holou hlavu

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 06. října 2014 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Skalpy: Země indiánů (Jason Aaron & R. M. Guéra) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Hned na začátku se musím přiznat, že jakmile se v magazínu CREW objevila první ukázka ze Skalpů, přál jsem si, aby se tento comics čtenářsky „chytil“ a následovalo jeho regulerní vydávání v knižní podobě. Což se podařilo. Dle mého názoru drží nakladatelství v rukou comicsový ekvivalent televizních seriálů Temný případ a Knick, tedy událost sezóny, něco, co musíte vidět/přečíst, protože jinak vám hrozí mezera ve vzdělání.

Scenárista Jason Aaron situoval děj do fiktivní indiánské rezervace Prérijní růže v Jižní Dakotě a hned na prvních stránkách představuje v akci svého nekompromisního hrdinu. Dashiell Zlý kůň se do svého rodiště vrací po dlouhých patnácti letech, údajně jím jen hodlá projít, ale příliš snadno se nechá zlákat nabídkou místního bosse Lincolna Rudé vrány. Prezident kmenové rady Oglalů mu propůjčí policejní pravomoc a Dashiell začíná likvidovat drogová doupata. Jenže na konci první kapitoly přichází také první velké překvapení a čtenáři je jasné, že tohle nebude přímočará vyprávěnka, ve které to hustej týpek s holou lebkou nandá představitelům metamfetaminového byznysu. Aaron v rozhovorech přiznává, že inspiračními zdroji mu byly ceněné seriály: kriminální The Wire – Špína Baltimooru a westernový Deadwood. Přímým předobrazem Rudé vrány je podle autora postava Ala Swearengena, kterého v Deadwoodu ztělesnil Ian McShane. V rezervaci se totiž nešustne nic, o čem by její náčelník, výkonný ředitel právě otvíraného kasina a zároveň šéf podsvětí nevěděl. A podobně jako Swearengen ani Rudá vrána není pouhou karikaturou démonického padoucha. Další zdroje jsou už veskrze literární a pokud si k Dashiellovi přimyslíme Hammett a k Lincolnově dceři Carol Ellroyové jméno James, vyjdou nám minimálně dva představitelé drsné školy americké detektivky, kteří o míře lidské či politické zkorumpovanosti neměli nikdy žádné iluze.

Mimochodem, když už jsme se otřeli o ženskou postavu, je třeba dodat, že Skalpy v sobě skrývají mnohem více témat, než se může zdát z kriminální zápletky. Vedle lesku (kasino) a bídy (drogy, alkohol, prostituce) současné indiánské rezervace nabízejí třeba pohled na rodinné vztahy. Zde zcela dysfunkční, neboť stejně jako Carol nemůže vystát svého otce, a snad proto usilovně zkoumá obsah kalhot každého muže v Prérijní růži, Dashiell se svou matkou Ginou jsou si, eufemisticky řečeno, také poněkud odcizeni. Situaci navíc komplikuje fakt, že Ginu a Lincolna spojuje společná minulost, v polovině sedmdesátých let byli oba členy aktivistické indiánské skupiny, která měla na triku vraždu dvou federálních agentů.

Což mě přivádí k dalšímu obdivnému odstavci, tentokrát o Aaronově vypravěčské suverenitě. Mistrovské prolínání časových rovin dosahuje svého vrcholu hned několikrát, například když se na začátku třetí kapitoly dočká čtenář retrospektivy vložené do masivního retrospektivního Dashiellova líčení nedávných událostí. Vedle toho jinde (v závěru svazku) vystaví působivou paralelní montáž, kdy scénu otvírání kasina, živočišné soulože Dashiella a Carol a přemítání agenta FBI Nitze propojí voiceoverem Toho, který chytá, zvláštní postavy, která mluví sama se sebou (případně se svým koněm) a jejíž role v příběhu se pravděpodobně vyjeví později.

Všechny Aaronovy schopnosti a spisovatelské finty by však vyšly naprázdno, kdyby se jich vizuálně nezmocnil R. M. Guéra (neboli srbský kreslíř Rajko Milošević). Ve spolupráci s koloristou Lee Loughridgem, který si libuje v tmavě hnědých odstínech, přivedl k životu sluncem vyprahlou, zaprášenou rezervaci Prérijní růže i její drsné obyvatele. Akční vrchol Země indiánů (Dashiellovu přestřelku se členy Listerova gangu) podávají v nejlepší tradici dynamické hongkongské filmové školy, kdy hrdina s pistolemi v obou rukou vystřílí místnost plnou najatých zabijáků. A je také jejich zásluha, že se čtenář ve všech těch zmíněných časových rovinách ani na okamžik neztrácí a stále se v příběhu orientuje.

Na zadním přebalu uvádí vydavatel, že Skalpy jsou určeny dospělým čtenářům. Disponují morálně nejednoznačnými postavami, rafinovanou vypravěčskou strukturou, mixem lakotštiny a pořádně vulgárních dialogů (překlad Štěpán Kopřiva), hutnou atmosférou, vygradovanými akčními sekvencemi a vraždou se skalpováním jako cliffhangerem na konci svazku. Hledal jsem v/na nich nějakou chybu, ale marně. Popisek na str. 81 stěhující Prérijní růži z Jižní Dakoty do Severní nepočítám.