Když si studenti režie troufají. Na Vážnou známost

ROZHOVOR s tvůrci dvojfilmu VÁŽNÁ ZNÁMOST Klárou Sodomkovou a Martinem Jůzou – JANA BÉBAROVÁ –

Absolventi režie ze zlínské UTB a nynější studenti FAMU Klára Sodomková a Martin Jůza se postavili před pozoruhodnou výzvu – natočit každý po svém film podle stejného námětu o milostném trojúhelníku. Výsledkem je dvojí pohled na vztahové drama z odlišných genderových perspektiv. Klářin film, v němž hlavní role ztvárnili Tereza Dočkalová, Jan Dias a Radek Pokorný, vznikal na FAMU v koprodukci s Českou televizí; Martinův, ve kterém účinkují Vladimír Polívka, Jenovéfa Boková a Lukáš Černoch, byl realizován pod UTB. Celý projekt podpořila Nadace Vodafone ČR. Mladí tvůrci by neradi, aby jejich  dvojfilm s názvem Vážná známost zůstal ležet někde ve školním archívu, a proto pro něj aktuálně hledají vlastní distribuční cestu. Začátkem příštího roku by rádi s projektem chtěli podniknout projekční tour po kavárnách, hospodách, výstavních prostorách a jiných netradičních místech po celé České republice a ukázat jej co možná nejširší vrstvě diváků. Aby tuto „road movie“ mohli realizovat, spustili kampaň na serveru hithit, kde si pro potencionální podporovatele svého projektu vybrali zajímavé odměny včetně originální partnerské seznamky (najdete jej zde). Následující rozhovor přibližuje myšlenku celého projektu a jeho realizaci, plánovanou tour a zároveň i reflektuje možnosti současných mladých filmařů z Česka.

Váš projekt prezentujete jako „vztahové drama“, což je žánrová škatulka, na níž si – při vší úctě – nejeden divák sledující současnou českou tvorbu (a studentské filmy především) vypěstoval určitou averzi. Vztahové komplikace zná ze svých zkušeností každý, což může být pro vás přednost (ve smyslu diváckého ztotožnění se s postavami), ale zároveň i nevýhoda (dá se na to téma říct ještě něco nového, zajímavého?). Moje úvodní otázka tedy zní: Proč by diváky měl zaujmout právě váš snímek? V čem se bude mezi ostatními „vztahovkami“ vymykat, kromě zvolené podoby dvojfilmu z odlišných genderových perspektiv?
Martin Jůza: Pro mě je Vážná známost výjimečná tím, že neprezentujeme vztahové drama tak, jak ho známe třeba z Ordinace v růžové zahradě. Nepracujeme s archetypy, ale s vlastní zkušeností – snažíme se nabídnout divákovi příběh skrze prožívání. Chceme, aby si ho mohl sám prožít a nevnímal ho jen skrze tupé dialogy. O tohle se snažíme – dát divákovi možnost podívat se na sebe zvenku. Mám zkušenost, že diváci, kterým jsme to dosud pouštěli, se v tom našli a dokázali pak docela dobře pojmenovat, co sami dělají špatně ve vztazích a proč by to tomu druhému třeba mohlo vadit.

Klára Sodomková: Oba jsme se snažili natočit to přes postavy a jejich prožívání. Pokud se na to divák napojí a ztotožní se s jedním z příběhů – když je to holka tak pravděpodobně spíš ten „ženský“ a naopak – má možnost vidět protistranu příběhu a dostává větší možnost určitého uvědomění. Myslím, že naše filmy dávají prostor pro dialog. A ačkoli vztahovek je hodně, ne vždy po nich může takto snadno dialog vzniknout. Tohle je určitá tvůrčí konfrontace a v tom vnímám unikátnost projektu.

Martin Jůza: Díky tomu, že to není jeden film, ale dva, oslovujeme také širší spektrum lidí. Tím, že se nejedná o pohled jednoho režiséra, nebo jedné tvůrčí skupiny, ale dvou.

Vážná známost (režie: Klára Sodomková)

Při pohledu na dosavadní Martinovu hranou tvorbu je patrné, že si ve „vztahovkách“ vcelku libuje. Co vás k tomuto typu filmů tolik táhne? Nebojíte se divácké přesycenosti?
Martin Jůza: Dosud jsem se vztahům věnoval jen v takových mikrofilmech do deseti minut. Řekl bych, že jde spíš o situaci, kterou opakuji, které jsem se věnoval dřív a ze které Vážná známost vychází – je to téma ztráty řeči ve vztahu. Jinak jsem natočil žánrovou letní crazy komedii Lufťáci (k vidění zde) a mystery film Zakopaný pes. Nevnímám se jako vztahový režisér. A jestli se nebojím divácké přesycenosti? Vztah je podle mě jedna z několika univerzálních věcí, která se dá skrz film vyprávět. Vždycky podle mě záleží na konkrétním zážitku z filmu než na tom, do jaké škatulky patří. Nedá se přece přesytit žánrem – například se nemůžeme přesytit dramatem, protože drama je v činnosti a v každém vyprávění. A tady se to drama zrovna týká něčeho nejzákladnějšího – komunikace dvou lidí – tak se tomu říká zrovna vztahové drama.

V propagačním videu na portálu hithit přiznáváte autobiografické prvky ve scénáři – jak moc pro vás pro oba bylo složité udržet si od látky, která vychází z vašich vlastních partnerských zkušeností, potřebný odstup?
Klára Sodomková: Ten odstup je daný nadhledem. Když jsem tento film psala, období, ze kterého jsem scenáristicky a pocitově čerpala, jsem již považovala za uzavřené. Proces psaní scénáře a přípravy filmu spíš potom pomohl to pojmenovat a zrekapitulovat, takže v tomhle ohledu to nebylo až tak těžké.

Martin Jůza: Pro mě odstup vzniká dramatizací. Autobiografické prvky jsou spíš zážitky, které slouží v konstrukci příběhů. Samotná dramatizace není zachycování reality, ale slučování jednotlivých elementů, které jsou nějakým způsobem inspirované pravdou, kterou jsem zažil.

Klára Sodomková: Navíc postavy v mém filmu ani neprožívám tak, jako bych to byla já. Jakmile jsou jednou na papíře, už se stávají čistě filmovými hrdiny. To, co postavy v našich filmech prožili, jsme my dva ani nikdy přímo v této formě nezažili – nikdy jsme nebyli na chatě ve třech. To celé už je jen fabule.

Martin Jůza: Autobiografické to vlastně bylo spíš v pohledu na tu hraniční vztahovou situaci, ze které jsme vyšli. Vychází to z nás v tom, jak bychom se chovali, nebo jaké jsou naše vlastní názory.

V čem se vaše vzájemné tvůrčí pohledy liší nejvíce? Z hlediska scenáristického uchopení i režijního provedení?
Martin Jůza: Moje východisko pro scénář je ztráta řeči. Nic se neřekne nahlas, všechno zůstává skryté v podtextu, všechny repliky, které tam jsou, nezmiňují konkrétní všudypřítomný problém. Divák může napětí číst spíš mezi řádky. Já jsem film vědomě udělal subjektivní z pohledu hlavního hrdiny Kuby (Vladimír Polívka), s čímž pracuji a někdy to porušuji. Hlavní rozdíl mezi mým a Klářiným filmem je podle mě v tom, že mě baví mnohem víc konstruovat dramatické situace a dělat to řekněme jako antické drama. Můj přístup k budování situací i struktury je určitě rozumovější. Co se formy obou filmů týče, je dost rozdílná. Já jsem se vydal cestou dlouhých záběrů, které jsou neustále v pohybu. Nejdelší záběr má zhruba 9 minut a tento půlhodinový film má celkem asi 10 záběrů.

Klára Sodomková: Já jsem naopak v průběhu psaní scénáře přišla na to, že pro mě nejvíc funguje řídit se intuicí a nekonstruovat to. Pro mě je nejsilnější půda intuice, nerada racionalizuji. Režijní forma je v mém případě úplně jiná. Díky formě, kterou si Martin zvolil, je jeho film realistické drama. Já jsem šla cestou větší metaforičnosti a lyričnosti, což se možná potom odrazí na tom, že drama není v mém případě tak nahuštěné. Samozřejmě pak vzniká větší riziko, že se divák s mými pocity neztotožní, ale to už je obecné riziko tvorby filmů.

Martin Jůza: Je to tedy takový rozpor rozum versus intuice.

Vážná známost (režie: Martin Jůza)

Pomáhali jste si při realizaci jednotlivých filmů nebo jste se naopak ovlivňovat nechtěli a nechali se překvapit, s čím ten druhý vyrukuje?
Klára Sodomková: Proces byl takový, že jsme to původně neplánovali jako dvojfilm. Já jsem pracovala na svém vlastním krátkém filmu a byť jsme si vždycky všechno vzájemně konzultovali, tentokrát jsem byla rozhodnutá – i kvůli lehce autobiografickým prvkům – že Martinovi scénář vůbec nedám přečíst, nic mu o tom neřeknu a ukážu mu až hotový film. Chtěla jsem se tím vyhnout tomu, že bychom spolu tak moc konzultovali, až bychom si nic k výslednému filmu neuměli říct, protože bychom ztratili odstup. Nakonec jsem ale svoje rozhodnutí nic Martinovi neříct nevydržela a asi třetí verzi scénáře mu dala přečíst. Martin s některými věcmi nesouhlasil, ale já jsem do toho už v tuto chvíli nechtěla nechat zasahovat. Z toho vlastně vznikl nápad, že Martin natočí svou verzi příběhu. Během práce na scénáři nás to pak samozřejmě svádělo radit si a pomáhat si, ale pak jsme přišli na to, že to nemůžeme dělat, protože by to mohlo být na škodu autenticity obou příběhů.

Finance na hithitu sháníte především kvůli plánované projekční tour – co si od ní slibujete především?
Martin Jůza: Já se na to hrozně těším. Už jsme dělali testovací projekci pro kamarády a už na nich vznikly ostré diskuze. Myslím, že tyhle filmy ve vás nenechají vakuum, že jdete z kina domů a potichu přemýšlíte o tom, co jste to vlastně viděli. Doufám, že je dokoukáte s určitou jiskrou, která se rozhoří v diskuzní oheň. A my bychom tuto genderovovou diskuzi rádi podpořili – chceme, aby si lidi v těch kavárnách, kde to plánujeme promítat, promluvili o tom, jak se dá dívat na problémy toho druhého.

Klára Sodomková: A zároveň je to i určitá demonstrace odlišného vnímání – oba filmy jsou vlastně každý trochu o něčem jiném. Ale to je právě paradoxně ono – když jsme se o tom s Martinem bavili, přišli jsme na to, že jsme zažili stejnou situaci, ale vnímání každého z nás je tak odlišné, že to bylo jako kdybychom zažili každý úplně něco jiného. Myslím, že to by mohlo vyvolat zajímavý dialog i mezi páry.

Martin Jůza: Já jsem zažil hrozně zajímavou zkušenost, když jsem se na Klářin film díval poprvé sám. Tehdy jsem si říkal „fajn, hezky to vypadá, dobře to hraje“ a nějak to prošumělo. Ale teprve až když jsem se na to podíval ve společnosti jiných lidí, mohl jsem docenit, co všechno tam vlastně zakódovala. Jednak si já jako divák můžu prožít ten film daleko víc – tím že sdílíme zážitek, dokážu daleko lépe pochopit jednotlivé scény, které mě jako klukovi o samotě u monitoru nedošly. Nejenom že jsem tedy na té testovací projekci daleko víc vnímal a byl jsem citlivější, ale dokonce jsem se v diskuzi po filmu od holek dozvěděl, co pro ně jednotlivé scény znamenají. Holky se s tím ztotožnily, hrozně rychle se o tom začaly bavit a vznikl tam takový slepičinec, a pro mě to najednou bylo hrozně přínosné, protože jsem pochopil, že je daná scéna skvělá, protože je v ní zakódováno, co ženy prožívají a já to zatím úplně ignoruji. Stejně jako jsem to ignoroval, když jsem se na to díval sám, ignoruju to i v životě – díky tomuto zážitku mi to někdo mohl říct, že se to děje, a abych si na to dával pozor.

Klára Sodomková: Každý, kdo točil krátký film, ví, že do toho mnoho lidí vloží obrovské množství energie, času a práce, pak se to promítne ve škole, kde získá lepší nebo horší známku. Když má člověk štěstí zajede s tím třeba na nějaký festival, ale v podstatě to nikdy nikdo nevidí. My jsme si říkali, že by konečně bylo fajn, dostat to i k jiným k divákům než specifickému publiku na škole – k širší veřejnosti a jít jí tímto způsobem naproti.

Martin Jůza: Filmy chceme promítat v kavárnách a jiných prostorách, kde se normálně filmy nepromítají. Myslím si, že projekce v kinech by měla daleko menší dopad. Z kina člověk odchází sám každý svou cestou nebo maximálně s někým dalším, s kým přišel. My bychom filmy chtěli konfrontovat se skupinou lidí, která je podobně naladěná na to potom postát u baru a pobavit se o tom. Chceme dát lidem nějaký společný zážitek a třeba tam klidně ještě nějaké ty vztahy vzniknou.

Vážná známost (režie: Klára Sodomková)

Podobnou pouť po českých kinech se svým celovečerním filmem Skoro úplně vymyšlený film loni absolvovala vaše kolegyně ze Zlína Tereza Kovářová – představoval pro vás tento projekt nějaký inspirativní podnět či rady/varování, jak na to?
Martin Jůza: Inspiraci rozhodně cítíme. Podle mě se jim to hodně povedlo – ukázali přesně to, co my mladí filmaři, kteří nemají filmy v distribuci ani v televizi, potřebují. Terka na tom strávila, pokud vím, minimálně rok a půl práce a kdyby to jelo jen na dvou festivalech v horní a dolní tak nedostane žádnou satisfakci. Myslím že každý tohle někdy zažil, dost studentských filmů takhle prošumí, protože nemáme energii tlačit je dál a oni vytvořili určitou platformu, na které si publikum získali.

Klára Sodomková: Dokázali taky všem, že podobná projekční tour je možná – objeli hodně měst a diváci na ně chodili, takže to dokazuje, že diváci jsou, jen je jim potřeba jít víc naproti.

Jak vůbec z vlastní zkušenosti vnímáte pozici začínajícího filmaře? Jaké se mu v Česku naskýtají možnosti? Je jeho úspěch více o štěstí, správných kontaktech nebo o tvrdé, dlouhodobé dřině?
Klára Sodomková: Bude to znít jako klišé, ale je to všechno dohromady! Kdyby člověk dostal jenom příležitost, například točit celovečerní film, tak i kdyby na to měl čas, peníze a všechno potřebné, tak je to takové kvantum práce a invence, že bez tvrdé dřiny to nemůže dopadnout dobře. A naopak. Pozice začínajícího filmaře je náročná v tom, že musíš do svého startu investovat hrozně moc energie. Já si zatím vážím možnosti film studovat a nijak se aktivně neženu za tím se režií natvrdo živit. Ještě mám pocit, že se mám co učit a tak se učím, třeba i teď Vážnou známostí.

Martin Jůza: Já se živím točením reklam a jsem hrozně rád, že jsem po dlouhé době mohl natočit autorský film. Moje práce mě uživí, baví mě a dává mi dost volnosti. Svou slabinu cítím v tom, že neumím příliš vymýšlet náměty. Momentálně se však nechci tlačit do toho honem rychle ze sebe vyplivnout celovečerák do kina, abych se mohl už cítit jako hotový filmař.

Oba jste absolventi zlínské UTB v současnosti studující na FAMU. Můžete zkušenosti z těchto škol nějak porovnat? V čem konkrétně vás která škola posunula?
Martin Jůza: Já jsem na FAMU teprve pár dní od zápisu. Zlín byl skvělý v tom, že jsem se tam potkal s lidmi, se kterými doteď pracuju. Je to studnice, ze které stále čerpám. Jako nejcennější vnímám právě ty kontakty. UTB ve Zlíně vnímám obecně jako skvělou platformu zkoušet dělat to, co člověk chce. Taky jsem mohl hodně cestovat. Zlín ale bohužel trpí svou polohou. Málokterému filmaři, který by mohl předat zkušenosti z praxe, se tam chce trmácet přes celou republiku. Myslím, že UTB má spoustu kvalitních pedagogů, ale chyběl mi tam právě kontakt s praxí. Praha podle mě dává pro film větší smysl, tady se koncentruje většina filmové energie. Nedokážu si jako filmař představit, že žiju ve Zlíně. Jsem z Ostravy, kde je situace trochu lepší, ale Praha dává pořád největší prostor k tomu filmařinou se uživit.

Klára Sodomková: Já jsem na FAMU dva roky, ve Zlíně jsem studovala pět let. Pro mě byl Zlín hrozně důležitá fáze. Kromě toho, že jsem tam potkala Martina, poznala jsem se tam i se spoustou dalších lidí, se kterými dodnes tvořím. A stejně tak je tomu na FAMU. Ve Zlíně jsem si mohla zkoušet točit první pokusy a na FAMU jsem pak nebyla totální filmový zelenáč. Je to skoro takové klišé, že člověk by měl jít na FAMU starší, ale něco na tom bude. Ve Zlíně jsem se dozvěděla dost o praktické stránce natáčení, takže jsem na FAMU mohla vstoupit už s tím, že zhruba vím, kudy jo a kudy ne. Zlín fakt trpí, jak říkal Martin, svou lokací. Současné vedení katedry na FAMU se snaží otevřít se současnému filmovému světu a díky tomu, že je to hlavní město, to jde samozřejmě snáz. Máme hodně diskuzí a seminářů se současnými režiséry, scenáristy, producenty. Na FAMU je v tomhle ohledu víc možností. Obě zkušenosti tedy hodnotím kladně a každá je úplně jiná.

Vážná známost (režie: Martin Jůza)

Jaké jsou vlastně vaše tvůrčí ambice?
Martin Jůza: Já poslední roky pracuju na tom, abych se zdokonalil ve vyprávění příběhu. Občas nějaký příběh přijde, jako třeba teď, a tak se to snažím využít. Moje ambice je dělat zajímavé náměty srozumitelně. Dát divákovi šanci si prožít příběh, který mu nabídnu, a aby byl ten příběh natolik zajímavý, že v něm zůstane. Nemám teď potřebu nějaké rychlosti v tvorbě, chci si počkat na další příběh, do kterého zase investuju třeba dva roky života. Ať z toho ten divák něco má, když na tom participuje tolik lidí.

Klára Sodomková: Když se zamyslím nad filmy, které mě poslední dobou zasáhly, oslovuje mě jednak, když jsou dobře odvyprávěné a tím mi nabídnou prostor pro ztotožnění se. Ale také když je v nich obsaženo něco magického, co je pro mě třeba zcela iracionálně skvělé. Takže pro mě je ambice umět se vložit do filmu. Umět ukočírovat všechny složky k tomu, aby vytvořily ještě něco za tím vyprávěním, něco, co k divákovi promluví mimo racionální vnímání.

Martin Jůza: O tomhle jsme zrovna včera vedli bouřlivou diskuzi v hospodě. Myslím si, že když je člověk autorská osobnost, ten autorský pocit se tam vždycky promítne. Když ovšem režisér neumí odvyprávět příběh, tak je autorský feeling málo. Já jsem si to prožil u své magisterské práce. Natočil jsem ji, ale až při střihu jsem začal vnímat, co v ní skřípe a proč. Najednou mi došlo, že je to kvůli tomu, že jsem si do té doby neuvědomil důležitost vypravěčských schopností. Do té doby mi vlastně nikdo ani neřekl, že bych je měl mít. Takže sice z toho byl cítit můj tvůrčí rukopis, ale nezískal jsem pozornost diváka.

Máte nějaké vzory/motta, kterými se snažíte řídit?
Klára Sodomková: U nás doma máme každý svou nástěnku.

Martin Jůza: Ano, Klára tam má vousaté chlapy s brýlema.

Klára Sodomková: A kromě toho jsem si tam nedávno přišpendlila takové motto, že „Důležité je natočit film tak, aby si ho divák mohl prožít.“ To je zásadní.

Martin Jůza: Já mám taky jeden takový vzor, a to je…

Klára Sodomková: Ricky Gervais.

Martin Jůza: Ricky Gervais je pro mě hrozně inspirativní tvůrce. Dokáže natočit v podstatě zlé věci s takovou nadsázkou a humorem, že s postavami soucítíme. Vyvolává hodně pestré emoce a nějakým způsobem dokáže reflektovat sám sebe a pravdu. Takže ten mě hodně inspiruje.

Díky za rozhovor a ať se daří!

Oficiální stránky filmu.
Vážná známost na Facebooku.
Projekt na hithit.
Trailer na Vážnou známost Kláry Sodomkové.
Trailer na Vážnou známost Martina Jůzy.

Klára Sodomková (*1988) pochází z východních Čech, režii studovala nejdříve na zlínské UTB, nyní na pražské FAMU. Ve své tvorbě se často zaměřuje na ženské postavy a vnímá ji jako příležitost pro zkoumání a objevování individuální reality jednotlivce ve společnosti. Pracovně se věnuje hlasové režii ve studiu Bystrouška a působí v tvůrčí skupině mladých filmařů spojených pod značkou Krutart.

Ostravský rodák Martin Jůza (*1986) vystudoval filmovou režii ve Zlíně. Nyní působí jako reklamní režisér a animátor v Praze, jeho práce si můžete prohlédnout na www.martinjuza.cz. Svou hranou autorskou tvorbu směřuje mimo kinosály. Jeho magisterský projekt Bikdýl byl určený na obrazovky smartphonů, Vážná známost cílí na kavárny. Kromě filmové tvorby se Martin věnuje také společenskému podnikání. S kamarádem Janem Roháčem založil firmu Ironing Ladies, která pomáhá ženám handicapovaným na trhu práce.