Vstříc dialogu mezi českým a íránským filmovým průmyslem

ROZHOVOR s Kavehem Daneshmandem, uměleckým ředitelem Festivalu íránských filmů – JANA BÉBAROVÁ –

Ačkoliv snímky íránské provenience se až na výjimky do českých kin běžně nedostanou, festival jim věnovaný – Festival íránských filmů – si u nás už pomalu vybudoval tradici. Letos se kromě Prahy poprvé (v menším měřítku) odehrával i v Brně a těšil se pozitivní divácké odezvě. Umělecký ředitel Festivalu Kaveh Daneshmand prohlásil, že záměr Festivalu nekončí u přivážení pozoruhodných íránských filmů a filmařů, ale usiluje i o spoluvytváření platformy pro spolupráci českých a íránských filmových tvůrců. Důkazem toho byly i nedávné workshopy herečky Leily Hatami na Prague Film School, které Festival spolupořádal. Tato událost byla impulzem pro vznik následujícího rozhovoru, v němž Kaveh Daneshmand vstřícně odpovídal na mé zvídavé otázky nejen na pražskou návštěvu renomované íránské herečky a uplynulý 4. ročník Festivalu, ale i na obecné aspekty, které s sebou jeho organizace nese. 

Anglická verze rozhovoru je k přečtení zde. / English version of the interview can be found here.

Měsíc po skončení 4. ročníku Festivalu íránských filmů se vám ve spolupráci s Prague Film School podařilo přivézt do Česka íránskou herečku Leilu Hatami a uspořádat s ní veřejnosti otevřené workshopy. S jakým se setkaly ohlasem a jak návštěvu v Česku hodnotila ona sama?

Myslím, že odezva byla docela pozitivní. Já sám jsem byl na dvou jejích lekcích, kterých se účastnilo větší množství lidí (i mimo pořádající školu) a bylo vidět, že pro Leilu nebylo snadné je dokončit, vzhledem k přívalu otázek od účastníků. A to se opakovalo během celé její návštěvy na škole.
Také byla velmi ohromená dychtivostí a zručností účastníků kurzů. Všechny diskuze považovala za zajímavé a stejně tak dle jejího soudu bylo očividné, že na ní směřované otázky vzešly z úst osobitých jedinců silného uměleckého založení. Obzvláště ji zaujalo, jak studenti pod její supervizí pojali praktické cvičení jedné scény a jak málo během její realizace potřebovali být korigováni.

Leila Hatami na workshopu Prague Film School © Vaiva Katinaityte Photography

V souvislosti s její návštěvou jste v Praze rovněž zorganizovali promítání filmu Rozchod Nadera a Simin, který byl před třemi lety jako jeden z mála íránských filmů uveden i v naší kinodistribuci. Považujete tento film vzhledem k jeho celosvětovému úspěchu a prestižním oceněním (Oscar i Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film, Zlatý medvěd z Berlinale atd.) za mezník v historii íránské kinematografie?

S názorem, že Rozhod Nadera a Simin představoval pro íránskou kinematografii důležitý zlom – milník – naprosto souhlasím. Podstatně se vzdaluje představám, které o íránské kinematografii do té doby panovaly na světových filmových festivalech. Zároveň je velkým úspěchem v rámci klasické, trojaktové struktury vyprávění, a to nejen v kontextu íránského filmu, ale i v mezinárodním měřítku obecně.

Ačkoliv režisér snímku Asghar Farhadi mluví o svých filmech (včetně tohoto) jako o výhradně apolitických, přece jen jej řada zahraničních diváků vnímala opačně. V čem podle vás tkví tento rozpor?

Podle mě plyne ze samotné definice politického filmu. Osobně si myslím, že Rozchod Nadera a Simin není politický film – ani v metaforickém smyslu. Skutečnost, že se jedná o íránský snímek, automaticky vybízí k tomu, aby byl takto škatulkován, a podle mě to značí jeho nepochopení. Kupříkladu Farhadiho následující film Minulost nikdo nepovažuje za politický film, ale obávám se, že názory na něj by byly odlišné, kdyby byl situován v Teheránu a ne v Paříži.

A teď k festivalu samotnému – jak byste s měsíčním odstupem zhodnotil letošní ročník?

Celý festivalový tým je s letošním ročníkem velmi spokojen. Atmosféra na festivalu byla nesmírně vřelá a reakce publika na výběr filmů byly obecně velmi kladné. Jsme šťastní, že naši diváci si filmy, které na festival každoročně přivážíme, užívají, a my děláme všechno proto, abychom dostáli jejich očekáváním.
Tento rok jsme měli úžasný industry program. Několik českých producentů se sešlo s íránskými režiséry a producenty a věřím, že konstruktivní výsledky tohoto setkání budou brzy vidět. Každý rok zkoumáme nové možnosti a doufáme, že každý krok, který uděláme, otevře nové obzory společné platformě pro filmový dialog. Doufám, že jsme na správné cestě.
V Praze je momentálně několik zavedených produkčních firem, které jsou v přímém kontaktu s íránskými producenty. Samozřejmě že bude několik dalších let trvat, než se tato spolupráce upevní, ale už teď můžeme pozorovat, jak vzkvétá, a my budeme vší silou přispívat k jejímu pokračování.

Domníváte se, že díky festivalu vzrostl v Česku divácký zájem o íránské filmy? A kdo je podle vás typickým návštěvníkem festivalu, jeho cílová skupina? Převažuje spíše zájem cizinců žijících v Česku?

To nedokážu říct. Upřímně věřím, že Češi k filmu obecně přistupují velmi vážně a kultivovaně. Je pravdou, že našemu publiku nabízíme možnost hlubšího prozkoumání íránské kinematografie, nicméně aby se člověk začal zajímat o určitý druh filmů, je nutné, aby měl nějaké umělecké povědomí a vzdělání, které si vytvoří postupem let. My vstupujeme do hry tím, že vybereme kolekci filmů, které velmi často tomuto povědomí a těmto očekáváním odpovídají.
Počet cizinců navštěvujících festival je relativně vysoký, ale samozřejmě nepřevyšuje českou část publika. Jsme přesvědčeni, že festival by měl být přístupný každému a účast diváků širokého spektra národností na jednotlivých projekcích nás velmi těší.

Umělecký ředitel Festivalu íránských filmů Kaveh Daneshmand při slavnostním zahájení 4. ročníku. © Vaiva Katinaityte Photography

S ohledem na tabuizovaná témata některých filmů v programu festivalu (obzvlášť těch z letošního výběru „rebelové íránského filmu“), do jaké míry funguje spolupráce festivalu s oficiálními íránskými institucemi? A jak hodnotíte spolupráci s těmi českými?

Naše spolupráce s oficiálními íránskými institucemi je na úrovni komunikace s oficiálními filmovými institucemi, kterým patří práva na některé filmy, jež na festivalu každoročně promítáme. Například letos jsme měli v programu pouze jeden dokumentární snímek, na nějž měla práva oficiální iránská filmová instituce a s níž jsme o jejich získání jednali. Co se týče dalších oficiálních institucí, naše spolupráce je nulová.
V případě těch českých jsme byli v kontaktu s Velvyslanectvím České republiky v Teheránu, které nás nesmírně podpořilo a bylo nám nápomocné v záležitosti účasti teheránských hostů na festivalu.

Promítly se nějak do příprav festivalu a jeho fungování sílící protiislámské nálady v západní společnosti? Vnímáte je jako potenciální hrozbu pro jeho budoucí existenci?

Ne tak docela. Podle mě si festivaloví návštěvníci mohou jednoduše nakreslit čáru mezi těmito dvěma naprosto nesouvisejícími tématy. Od samého počátku jsme byli filmovou událostí a tou zůstaneme až do konce. Politika a vše s ní související jsou z jiného světa, který je nám a charakteru našeho festivalu cizí.

Jedním z nejvíce atraktivních titulů letošního ročníku byl film „o Íránu bez Íránu“, nadsazený žánrový hybrid Sama nocí tmou. Máte nějaké informace o tom, jak byl film přijat přímo v Íránu? Byť bylo od počátku jasné, že se oficiální cestou k íránským divákům nedostane, o jeho proniknutí na tamní černý trh nepochybovala ani sama režisérka… Mimochodem, jaké procento filmů z letošního programu tvořily ty, které se oficiální distribuční cestou dostaly k divákům v Íránu?

Zcela souhlasím s tím, že do íránských kin se tento film nedostane, ale pravděpodobně bude senzací na černém trhu.
V íránských kinech byl zaveden nový program nazývaný „Art a Experiment”, díky němuž je spousta artových filmů, které se do mainstreamových kin jinak nemohly dostat, po kratší dobu v menším počtu kin promítána pro takzvané „artové publikum”. Skrze tuto iniciativu se spousta filmů z našeho letošního programu v íránských kinech již objevila (nebo teprve objeví).
Pokud necháme stranou krátké hrané a dokumentární filmy (které se do kin stejně obvykle nedostanou), tak bych řekl, že takových 20 % filmů v našem výběru světlo stříbrného plátna prozatím nespatří.

Režisérka filmu SAMA NOCÍ TMOU Ana Lily Amirpour před projekcí pozdravila diváky z videozáznamu. K divákům v íránských kinech by se její srdečný pozdrav dostal jen těžko… © Vaiva Katinaityte Photography

Z čeho jste se vy a váš tým za dosavadní čtyři roky existence festivalu nejvíce ponaučil? Jsou nějaké oblasti, které byste chtěl pozměnit nebo dále rozvíjet?

Musím přiznat, že co se festivalového štábu týče, jsem nejšťastnější člověk na světe. Máme úžasný tým, skoro takovou malou bláznivou skupinu milovníků filmu, kteří se na festivalu podílí svým srdcem. Jmenovat nějaký konkrétní okamžik, který by mezi ostatními vyčníval, by bylo doslova nemožné, protože celá cesta byla fantastická pro nás všechny.

A obligátní otázka na závěr – máte nějaké vysněné mety, co se týče íránských filmů/tvůrců, které byste chtěl v budoucnu na festival v Česku dostat?

Můžete říct, že je to obligátní otázka, avšak já se obávám, že je to otázka, kterou je nemožné odpovědět. Každý rok totiž máme určité téma, kterého se chceme držet, a častokrát jsme museli konkrétní film či filmaře z programu vypustit jednoduše proto, že se do tohoto tématu nehodil. Je tu rovněž spousta tvůrců, které bychom strašně rádi přivezli, ale vždy se naskytne spousta překážek a potíží. Ale pokud bych na tu otázku měl odpovědět, aniž bych svou fantazii musel omezovat, pak by odpověď zněla: Abbas Kiarostami.

Díky za rozhovor!
Rádo se stalo.