Bezstarostný Mamut
Na mamuta! je pro Gustave de Kerverna a Benoit Délepina již čtvrtým celovečerním filmem.[1] Debutem byla netradiční vozíčkářská road movie Aaltra, kde se dvojice ochrnuvších nesympatických hrdinů (v podání režisérů) rozhodla pro cestu do Finska za odškodným. Majitele chátrající titulní společnosti hrál Aki Kaurismaki, jemuž je film věnován. V následující Avidě se nejpatrněji odráží vliv surrealismu, klasická narativní kompozice je zde roztříštěna do série absurdit a gagů. Epizodičnost charakterizuje i Louise-Michel, příběh odplaty za nesmyslný vyhazov ze zaměstnání. Opakující se herečtí představitelé (Yolande Moreau, Bouli Lanners ad.) jsou předpokladem dojmu stabilního až „rodinného“ tvůrčího kolektivu. Nedílnou součástí jejich filmů je politická i společenská nekorektnost a všeobecná kritika. Prvky typické pro surrealismus zůstávají zachovány, ale do popředí se dostává spíše sociální akcent skrze poukazování na chudobu a nezaměstnanost obyčejného a tedy (zdánlivě) bezmocného člověka.
Klasickým východiskem pro příběh se Kervernovi s Délepinem stal žánr road movie. Ten však vždy nenápadně variují a kombinují s dalšími prvky. Aaltru bychom mohli uchopit i jako tzv. kámošský film a Louise-Michel je vlastně netradičním melodramatem. V případě Na mamuta! se traktují témata vlastní filmům s přestárlým hrdinou, jenž se ohlíží za smyslem dosavadního života (nabízí se tak paralely s Příběhem Alvina Straighta, kterým před více než 10 lety překvapil David Lynch, nebo O Schmidtovi Alexandera Paynea).
Serge Pilardosse přezdívaný Mamut (Gérard Depardieu) musí po deseti letech vzorného pracovního nasazení na jatkách odejít do důchodu. Aby však mohl pobírat penzi, potřebuje sehnat podklady ohledně minulých pracovních poměrů. Nezbývá mu tak než nasednout na raritní motorku a vydat se vstříc potlačované minulosti. Tolik výchozí bod příběhu. Epizodičnost vyprávění je v Na mamuta! opět přítomna, přesto do značné míry začíná ustupovat klasickému lineárnímu narativu. I tak jsme však svědky množství absurdních situací (bezvládné tělo na podlaze supermarketu, kterého si nikdo nevšímá). Podobné sekvence jsou však zakomponovány do rámce příběhu – dříve tomu bylo naopak. Absurdnost proniká do čím dál reálnějšího světa.
Dlouhovlasý motorkář v kožené bundě jako hlavní hrdina road movie samozřejmě okamžitě evokuje Bezstarostnou jízdu. Doba vzniku Hopperovy klasiky může naznačovat spojitost s Mamutovým mládím. Jeho nevzhlednost však tvoří spíše přímý protiklad kultovní stylovosti. Vyčpělost klasicky pojatého road movie mimoděk dokládá scéna, kdy se Mamutova manželka rovněž vydá na cestu, avšak v jejím průběhu si uvědomí, že nezná cíl a musí se vrátit. Parodickou nadsázku můžeme odhalit v podvratném ztvárnění žánrově stereotypních scén. Rodinné shledání dvojice zralých mužů po letech bývá zakončeno návratem k dávné (a dnes již nefunkční) společné zálibě. Vše v pořádku, problém však nastane ve chvíli, kdy divák zjistí, že zde se jedná o vzájemnou masturbaci. Dalším příkladem může být chvíle, kdy Mamutova neteř čelí křivdě. On se za arogantním úředníkem rozjede, zmůže se pouze na prázdné slovní pokárání a poté se vrátí. Podobných situací je svět podle Kerverna a Délepina plný.
Stejně jako u minulých snímků je svět v Na mamuta! zabydlen množinou zvláštních postaviček. Titulní postava připomíná typickou ukázku oběti pracovního stereotypu. Nepřehlédnutelná fyziognomie dehonestuje Gérarda Depardieu jako ikonu francouzského filmu. Obezitu jeho Mamuta podtrhují mastné vlasy a jakoby opilá nemotornost. Během cesty dochází ke konfrontaci s postavami (hledač mincí na pláži sužovaný strachem z konkurence, dívka po motocyklové nehodě, hledající lidské teplo, neteř, která se pro svou výjimečnost nedokáže přizpůsobit požadavkům úřadu práce apod.), které trpí životem ve společnosti odkázané na dostatek finančních prostředků. Tragikomičnost takovéto životní situace nejlépe dokládá scéna z restaurace, v níž srdceryvný telefonický rozhovor neustále zaneprázdněného obchodníka s dcerou rozpláče i ostatní hosty. Obyčejný člověk nedokáže nalézt místo v násilně globalizovaném a zbytečně elektronizovaném světě (dokumenty pouze v elektronické podobě, manželčin pokus o telefonát).
Jednotlivé postavy jen těžko můžeme označit jako sympatické, navzdory jejich protivnosti jim všal držíme palce. Uvědomujeme si, že čelí absurdním situacím ve světě stojícím na absurdních základech. To může být součást Kervernovy/Délepinovy hry, něco ve smyslu: uvědomte si, moderní diváci, čemu se smějete a komu přejete.
Technická stránka jejich filmů je spojována především s nadužíváním statické kamery. Ta však není samoúčelná. Pracuje se zde s rámováním postav a jejich pohybem do hloubky obrazu či mimozáběrového prostoru. Taktéž humor často pramení právě z nepohyblivosti kamery. Pevné ukotvení v čase a prostoru má za následek skutečnost, že jednotlivé situace působí jako samostatné epizody. V Na mamuta! není tohoto principu využíváno tolik jako dřív, ale například scéna, kdy Mamut sám sebe uvězní na toaletě, funguje především díky němu.
Ačkoli Mamut zůstává nepoužitelným asociálem, na konci se vnitřně smíří sám se sebou i s minulostí reprezentovanou mladou dívkou, která patrně zemřela na následky motocyklové nehody. Takovéto završení tématu konce starých časů se v intencích předchozí tvorby francouzské dvojice jeví jako překvapivě krotké. Na mamuta! však nemůžeme chápat jako krok zpět. Gustave de Kervern a Benoit Délepine tímto filmem pokračují v linii započaté předchozími snímky. Nelze však přehlédnout, že jde o dílo vzhledem k pověsti takto provokativní dvojice nečekaně málo konfliktní a přehnaně vážné. Patrně až další snímek ukáže, zda si dokáží udržet potřebný odstup od artového mainstreamu.
Na mamuta! / Mammuth
Režie : Gustave de Kervern, Benoit Délepine
Scénář : Gustave de Kervern, Benoit Délepine
Kamera : Hugues Poulain
Střih : Stéphane Elmadjian
Hudba : Gaetan Roussel
Hrají : Gérard Depardieu, Yolande Moreau, Isabelle Adjani, Benoit Poelvoorde, Philippe Nahon, Bouli Lanners, Anna Mouglalis, Gustave de Kervern
Francie, 2010, 92 min.
Premiéra v ČR : 2. 12. 2010 (Artcam)
[1] Společně navíc vytváří nonkonformní televizní pořad Groland Magzine pro stanici Canal +.
Autor
